VÍTEJTE V MÉM PŘÍBĚHU
Jsem šťastnou mámou tří úžasných dětí, manželka skvělého muže, od kterého se hodně učím a také jsem člověk, který rád pomáhá ostatním. Měla jsem to tak od malička. Jako dítě jsem stála před obchodem a čekala, až vyjde starý člověk a pomohla mu s taškou. Vždy jsem měla dobrý pocit, že můžu pomáhat a být tu pro ostatní.
Jenže časem jsem si uvědomila, že ostatním pomáhám více než sama sobě a to souviselo s mou sebehodnotou. Už jako dítě jsem měla pocit, že když budu pomáhat a zaměřovat se více na ostatní, budu ta „hodná holka“. A toto nastavení mi pár let zůstalo.
Stále jsem chtěla být ta „perfektní“ žena a máma, která vše zvládá sama. Což jsem zvládala, ale na úkor sebe a jelikož jsem věděla, že to takhle dál nechci, zavedly mě mé kroky k metodám, které mi otevřely oči, srdce i mysl.
V podstatě až při třetím mateřství si mohu opravdu říct, že si ho užívám se vším všudy. Tím myslím, že si jsem vědoma především své role, nepodceňuji ji a ani si nepřipadám na mateřské méněcenná. Konečně si uvědomuji sebe i jako ženu. Vnímám se tak po mnoha letech a dokážu si říci, že se mám ráda a jsem na sebe hrdá. Uvědomuji si hodnotu a poslání mateřství.
Malého Štěpánka jsem od malička nosila v šátku a užívala si to nádherné napojení. Vnímala jsem vůni jeho vlásků, cítila jeho dech a užívala jsem si mazlení a kojení a s tím spojené ty nekonečné hluboké pohledy do očí. Minuty jsem pozorovala starší děti, když malého chovaly a mazlily se s ním. Je nádherné stále vidět, že se navzájem milují, i když se Štěpánek už dokáže dost důrazně prosadit, takže jsou tu i chvilky, kdy už mi řeknou, ať si ho jdu vzít:-).
Když jsou s malým, jsou z nich parťáci. Jsem vděčná a šťastná, když je spolu takhle vidím. Splnil se mi tím vlastně můj sen, když jsem si několikrát představovala, jaké by to bylo vidět Andrejku s maličkým sourozencem.
Tato mateřská mi otevřela oči
Užívám si na mateřské radostné chvilky i chvilky nevyspání, vzteku a rozčílení, ale naučila jsem se žít více přítomným okamžikem a to všechno k tomu patří. A hlavně si to užívám jak s dětmi, tak s manželem. Konečně z nás nejsou soupeři, ale partneři.
Na této mateřské jsem si uvědomila, co opravdu nechci, a to je sedět v kanceláři a pomáhat lidem na jejich cestě, jen když zbude čas. Sice jsem vždy měla dobře placenou práci, pracovala jsem jako asistentka ředitele, dále jako manažerka, ale stále mi chyběla ta „přidaná hodnota“. Nyní dělám, to co mě naplňuje a dává mi smysl. Věnuji se kineziologii a díky ní a online konzultacím pomáhám všem, kteří chtějí žít lépe a chtějí ve svém životě změnu.
Jelikož jsem maminkou tří dětí, začala jsem po narození první dcery hledat možnosti, jak s dítětem mluvit a přistupovat k němu tak, aby nemělo pocity méněcennosti, aby vědělo, že i ono má právo na svůj názor a nebude mít strach ho říct, abych mu dokázala naslouchat, pochopit ho a také, abych dětem dokázala nastavit hranice a následně je udržela. Prošla jsem několika kurzy na komunikační dovednosti, kdy klíčový byl pro mě kurz „Respektovat a být respektován“ a hlavně jsem se při třetí mateřské začala více dívat na situace týkající se dětí očima dítěte a zároveň to propojovala s kineziologií – co dané chování k dítěti může způsobit v dospělosti a jak se dítě v tu chvíli zřejmě cítí. To byl pro mě jeden ze stěžejních důvodů, proč se začít zabývat konzultacemi a řešit komunikaci a přístup k dětem.
Vztah k dětem je pro mě jedním z nejdůležitějších vztahů vůbec a proto pomáhám rodičům najít cestu k jejich dětem, která je občas náročná, ale všechna ta snaha, porozumění a úsilí za to stojí.
Vždy to nebylo tak růžové
Má první mateřská tak pohodová nebyla. Čas s Andrejkou jsem si užívala naplno, ale měla jsem problém se sebehodnotou. Měla jsem pocit, že být na mateřské a vychovávat dítě jakoby nestačí, že by žena měla dělat i něco víc než jen vařit, péct, prát uklízet, do toho se samozřejmě věnovat miminku ve dne i v noci. A tak jsem stále hledala něco, abych se cítila doceněná. Brigádu jsem našla – po večerech jsem psala články pro jeden internetový portál.
Tenkrát jsem ani rodičům nepůjčila kočárek, aby šli vozit sami. Co kdyby náhodou malou špatně přikryli, nebo by začala plakat. Byla jsem zkrátka ta „perfektní žena“, která zvládá sama domácnost, dítě a ještě vaří manželovi každý den do práce obědy. Ale uvnitř jsem se tak necítila.
Byla bych ráda za pomoc, jenže jsem si to nastavila tak, že ji nepotřebuji od nikoho a pak jsem byla naštvaná, že jsem na všechno sama. Pralo se to ve mně. Manžel tenkrát moc nechápal, co vlastně tedy chci a vznikaly mezi námi neshody. Já měla představu, jak bude sedět se mnou doma a rozplývat se nad Andrejkou a zároveň mě obdivovat za všechno, co zvládám. To se samozřejmě nedělo. Ne, že by se manžel o mě a malou nezajímal, to ano, ale ne podle mých vysněných představ.
Neuměla jsem komunikovat, říct si o pomoc a hlavně si nastavit své hranice. Udělat si také čas na sebe, načerpat sílu a energii a naučit se říkat NE.
Navenek jsem působila spokojeně a co se týká dcery, tak jsem byla a užívala jsem si chvíle s ní, ale potřebovala jsem hodně zapracovat na sobě a v podstatě se to naučit od manžela. On ze svých činností a koníčků nepolevil a vím, že kdybych mu dala prostor být s malou hned na začátku, tak by fungoval skvěle a dokázali bychom se domluvit, ale tím, že jsem dělala vše sama a tvářila se, že mi to nevadí, tak to přijal a pak nechápal mé výbuchy.
Za necelé dva roky se nám narodil syn. Filípek byl náročné miminko. Chtěl se stále chovat nebo vozit v kočárku. Bohužel tenkrát nebylo tolik běžné nosit děti v šátku či manduce, to dělaly jen tzv. „biomatky“ a já tehdy řešila, jak by na mě koukalo okolí, takže jsem byla s dětmi neustále venku, nebo měla malého na ruce. Samozřejmě Andrejka také chtěla pozornost a já stále nepolevovala být ta super žena.
Kdy jsem začala věci měnit
Jelikož jsem začínala být protivná sama sobě, začala jsem číst různé knížky o seberozvoji. Věděla jsem, že chci dělat „něco“, ale neuměla jsem to pojmenovat. Ale moc mě to lákalo.
Až jsem jednou četla knížku „Poznej svůj cíl“ a to bylo ono. To, co jsem hledala, byla kineziologie one brain. Byla jsem nadšená, že jsem na to přišla a začala jsem o tom hledat více.
„Shodou náhod“ se otevíral kurz 1. stupně za dva měsíce kousek od mého bydliště. Jen cena mé nadšení trochu zmírnila, jelikož manžel v té době nevydělával tak moc, abychom si dávali stranou nějaké větší peníze, ale já věděla, že tohle chci. Nakonec jsem to zvládla s podporou manžela a rodičů. Na kurzy jsem chodila celkem čtyři roky. Bylo to úžasné a já cítila, že tohle je přesně to, co pomůže mně i ostatním. Vždy jsem vnímala, že věci jsou „jinak“ než je dané, nebo nalajnované, a že jsme to my, kdo s tím můžeme něco udělat a něco změnit. Fascinovalo mě, že můžeme změnit své myšlení a zbavit se starých vzorců a návyků, které jsme převzali a které už nepotřebujeme a v našem životě nám již neslouží.
Jak pokračovala má změna
Prošla jsem kus cesty, kurzy byly náročné, jelikož si člověk zpracovával své největší bolístky a témata, ale stálo to za to. Konečně jsem vnímala souvislosti a uvědomovala jsem si, co vše můžeme svým chováním a myšlením změnit a co vše si vědomě i nevědomě do života přitahujeme.
Kineziologii jsem se začala aktivně věnovat. Bylo úžasné vidět odezvy od klientů a já věděla, že tohle je práce, která má smysl a pro mě ohromnou hodnotu.
Dále jsem absolvovala kurz EFT (techniky emoční svobody), kurz Respektovat a být respektován, navštěvovala jsem další semináře osobního rozvoje, komunikačních dovedností a semináře, kde člověk překonává své limity.
A jak je to nyní
Naučila jsem se vážit si sama sebe, nebýt v roli oběti, protože jsem si uvědomila, že lidé se k nám chovají tak, jak my jim dovolíme.
S manželem jsme se oba posunuli a dokážeme spolu komunikovat jako partneři a vzájemně se podporujeme, samozřejmě občas tam proběhne nějaká neshoda:-), ale oba si uvědomujeme a přemýšlíme o tom, jak chceme komunikovat a hlavně, jak komunikovat s našimi dětmi, která jsou naše úžasná zrcadla.
Jsem vděčná, že mohu pomáhat ostatním prostřednictvím kineziologie, konzultací a psaním k lepšímu životu s pocitem naplnění a radosti. Jsem vděčná za všechno, čím jsem si v životě prošla, protože i ty nejnáročnější chvíle, byly velmi cenné a potřebné.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Budu ráda, pokud i Vy zde najdete inspiraci pro Váš život. Žijte život, který Vás bude naplňovat a bavit.
Mějte se krásně
Lucka
NAJDETE MĚ také na mém YouTube kanálu, na kterém jsou pro vás videa a rozhovory na téma rodičovství a kineziologie One Brain