Také se z vašeho celkem milého děťátka dokáže během pár vteřin stát běsnící monstrum, které mlátí do všeho a někdy i do každého kolem sebe? V pár vteřinách vystřídá úsměv řev a jekot a v tu chvíli je špatně úplně všechno a říkáte si, jak je možné, že to dítě, které tolik milujete, vás někdy dokáže tak vytočit, že byste ho nejraději zarazili do země jak hřebík:-)?
PAK VAŠE DĚŤÁTKO PROCHÁZÍ OBDOBÍM VZDORU.
U nás toto období začalo před pár týdny.
Myslela jsem si, že když už jsem si toto období zažila u starších dětí, zase tolik mě to nepřekvapí a nerozhodí, ale musím říct, že někdy je to hodně náročné a občas už ani nemám náladu ani chuť snažit se to běsnící dítě pochopit.
Ale vždycky se podívám do jeho očí, on se dívá na mě těma uplakanýma očima, ve kterých vidím tu jeho bezmoc, často mě u toho pohladí po tváři svoji malou ručičkou a já vím, že tu musím být s ním a pro něho.
Většinou samozřejmě tyhle záchvaty vůbec nečekám, protože to vznikne v podstatě z mého pohledu bez důvodu.
Ale to si samozřejmě myslíme my dospělí, že dítě začne řvát bez důvodu, nebo kvůli „maličkosti“.
Dítě k tomu důvod má. Je potřeba si uvědomit, že dítě to nedělá naschvál, aby nás naštvalo, ale zkrátka proto, že jinak v tu chvíli reagovat neumí.
Zavzpomínala jsem, co bylo spouštěčem vzteku, když byly starší děti malé.
Andrejka často začala ječet jen proto, že jsme ji venku chytli za pravou ruku a ne za levou, že jsem otevřela dveře, když chtěla ona, ale nestihla to říct, že jsem vylezla první z výtahu, nebo tam naopak vešla, že se třeba babička chytila kočáru, když jsem ho vezla já a těch důvodu bylo stokrát víc.
Když byl Filípkovi rok a Andrejce necelé tři, vraceli jsme se v létě z chalupy. Najednou se zezadu ozval řev, Fíla div nevyskočil ze sedačky a naše tenkrát první reakce byla, zeptat se Andrejka, co mu udělala, že tak řve. Andrejka vykuleně koukala, co po ní chceme a tak jsme pátrali, proč to naše dítě tak řve.
Jelikož v tom věku samozřejmě nemluvil, tak se nám to snažil vysvětlit svou řečí. Pořád jsme nerozuměli, až po chvíli, kdy začal znovu, jsem to pochopila – vadilo mu, že se Andrejka podívala z okna na jeho straně. Snažili jsme se mu vysvětlit, že z okna může koukat i Áda a on může koukat taky na druhou stranu, ale bezúspěšně.
Andrejka se pak během cesty schválně občas podívala z jeho okna ve chvíli, kdy ji Fíla pozoroval a řev tu byl znovu. Už ani nevím, jestli pak usnul nebo se vztekal až domů.
Takových zážitků bych mohla vyjmenovat hned několik :-).
Za tu dobu, co děti odrostly z tohoto období, jsem prošla několika kurzy, přečetla mnoho knih a také se na všechno dívám z jiného úhlu pohledu než před těmi deseti lety.
Ale to nic nemění na tom, že jsem z toho občas fakt unavená, navíc, když jsou doma všechny děti a chci se věnovat i těm starším, tak si Štěpánek potřebuje vynutit svůj prostor a pozornost.
Jednou si chce hrát s Fílou, chvíli na to, když Fíla udělá to samé, co před pěti minutami je zle.
V mém novém ebooku Cesta ke spokojenému dítěti, aneb jak komunikovat, abychom si byli blízcí mám kapitolu „vztekání dětí a proč nám to vadí“, kde rozepisuji, proč nám vlastně vadí vztekání, co dítě potřebuje, jak s ním v tu chvíli mluvit, jak danou situaci vnímá dítě a jak rodič…
PROČ TOMU TAK JE?
Dítě si začne v určitém věku uvědomovat samo sebe a chce se projevovat. Začíná prosazovat svou vlastní osobnost, učí se pracovat se svými emocemi a také se učí sebeovládání.
Období vzdoru není náročné jen pro nás rodiče, ale hlavně je psychicky náročné i pro samotné děti.
Toto období budování si osobnosti patří ke zdravému vývoji, a bylo by špatně, kdyby jím dítě neprošlo.
Můžeme my zabránit tomu, aby se dítě nemuselo vůbec vztekat?
Nedávno jsem měla dotaz od jedné maminky, která se mě ptala, co si myslím o tom, že toto vztekací období není nutné a záleží jen na přístupu rodiče.
Já osobně si myslím a jsem přesvědčená, že nutné je. Každý z nás se učíme pracovat s emocemi a je potřeba, aby si tím dítě prošlo a hlavně, aby mělo prostor se projevit.
Představte si sebe, kdyby vás někdo šíleně naštval, ve vás by to vřelo, byli byste vzteky bez sebe a někdo by po vás chtěl, abyste to okamžitě potlačili a snažil by se vaši pozornost převést na něco jiného.
Za prvé není dobré emoce potlačovat. Všichni víme, co z toho může být časem za problémy, jak naše tělo reaguje, pokud v sobě tyto emoce potlačujeme.
My tu musíme být pro dítě ne proto, aby potlačilo emoce, ale aby se s nimi naučilo pracovat. I negativní emoce patří k životu a nejde je prostě přehlížet nebo vymazat. Ale jde se naučit pracovat s nimi a časem si uvědomit, proč je máme a co nám mají říct.
Za druhé, kdybychom se stále snažili odvádět pozornost od možné „konfliktní situace“ a dítě by vlastně nemělo téměř žádnou možnost své emoce prožít, byl by to také problém v budoucnu. Jelikož bychom nemohli donekonečna odvádět pozornost jinam a předcházet těmto situacím a dříve nebo později by si je dítě zažívalo stejně. Čím dříve je dítě prožívá, tím dříve se s nimi naučí pracovat.
Ruku na srdce – kdo z nás dospělých může říct, že umí vždy se svou emocí pracovat a nenechat se jí ovládnout?
I během své praxe s mými klienty, se kterými pracuji metodou kineziologie one brain, jsem se mnohokrát setkala s tím, že jim potlačené emoce v dětství způsobily problémy v dospělosti, o kterých vědomě samozřejmě nevěděli.
Často máme tendenci dítě uklidňovat a občas i okřiknout, aby se uklidnilo. Ale když začne řvát dítě a my na něho, v podstatě se chováme stejně jako ono a dítě z nás čte, učí se od nás, takže my bychom mu měli jít příkladem.
Líbí se mi, co říká Jarda Dušek ve čtyřech dohodách o tomto období: Když se začne dítě vztekat, rodič často zakřičí: „OKAMŽITĚ SE UKLIDNI“ – toto je těžký úkon i pro zkušeného jogína, říká Jarda:-).
A je to pravda – v tuto chvíli dítě nemůže přestat a ani bychom to po něm neměli chtít.
Samozřejmě můžete předcházet situacím, jako třeba, když jste na návštěvě a víte, že za chvíli půjdete domů, tak to říct dítěti předem, aby to vědělo a připravilo se na to (nevytrhnout ho hned ze hry stylem „ODCHÁZÍME“), nebo když má dítě pohádku, domluvit se, že bude poslední a pak je konec.
Což samozřejmě neznamená, že pohádka skončí a dítě to přijme. Já se se Štěpou vždycky domluvím, že bude poslední pohádka a pak telefon vypne. Jsou dny, kdy pohádku dokouká a podá mi telefon a jindy je situace, kdy je unavený, nebo prostě nemá náladu, pohádka skončí a je řev, začne do všeho mlátit, případně mlátit hlavou a v tu chvíli je zbytečné cokoliv vysvětlovat. Důležité je jen být u něho, aby cítil, že ho chápeme, jsme tam s ním, ale ví, že pohádka už nebude, pak je to o naší důslednosti.
Kapitolu věnované důslednosti a kapitolu „Jak předcházet nepříjemným situacím“ naleznete také v mém ebooku „Cesta ke spokojenému dítěti…“
CO V TUTO CHVÍLI DÍTĚ TEDY POTŘEBUJE?
Důležité je, aby vědělo, že i v tuto chvíli ho milujete a jste s ním.
Děti často v tomto období mají zvýšenou potřebu mazlení se, tulení v noci a vyžadují spát s rodiči.
Náš Štěpa to má zrovna tak. Chvíli jsem si myslela, že se jedná o separační úzkost, ale pak mi došlo, že je to vlastně k tomuto období.
On je zvyklý usínat se mnou, ale poslední dobou usíná a objímá mě, potřebuje mě několikrát pusinkovat, otáčí si mou hlavu k sobě, když ji náhodou otočím jinam a následně mě začne hladit po tváři. K ránu se vzbudí a já jdu spát k němu, tak mě zase několikrát pusinkuje, než znovu zabere.
Důležité je pravidelně dítě objímat, mazlit se s ním a zkrátka mu dávat najevo lásku a porozumění. Některé děti mají rády v tu chvíli kontakt, který může projevy vzdoru zmírnit, jiné dítě to nechce, ale stačí mu, že rodič je u něho a je mu oporou.
Každé období jednou pomine a každé dítě a rodič ho prožívají jinak intenzivně.
Já nám všem rodičům přeji pevné nervy a dostatek trpělivosti, pochopení a lásky pro naše děti, ať už jsou v jakémkoliv věku, protože nyní je to období vzdoru, za chvíli to bude předpuberta:-), a proto je důležité naučit se pracovat s našimi emocemi, naučit se pochopit své děti a být tu pro ně.
A také si vždy najít čas i pro sebe, abyste si i vy mohli dobít baterky.
Můj tip na závěr:
Pokud se vaše děťátko začne opět vztekat (v ten den už asi po dvacáté), podívejte se mu do očí a uvidíte tam toho bezradného tvorečka, který si v tu chvíli neví rady sám se sebou a neumí říct jiným způsobem, že něco chce jinak, a pak určitě budete mít dostatek sil být u něho, obejmout ho a pomoci mu tak, jak v tu chvíli potřebuje.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.