„Ach jo, už zase se mi to nepovedlo. Mám mokrý tepláčky a pode mnou je mokro.
Ale fakt jsem to chtěl zvládnout mami. Vím, že mi říkáš, že jsem šikovný a velký kluk, který by už plínky nosit neměl. Slyším tě, ale ani nevím, jak se to stalo. Hrál jsem si a najednou jsem mokrý. Rád bych to zkusil na záchod nebo nočník, ale nepoznám, kdy potřebuju. Nevím to.
Vím, že se úplně nezlobíš, a že mi řekneš, že se to nevadí a dáme suchý věci, ale z tvého hlasu poznám, že ti to trochu vadí a byla bys ráda, kdybych to už zvládl.
Proto ti často ani neříkám, že jsem mokrý, nechci abys to viděla, stydím se za to a připadám si, že nejsem dost dobrý, protože mi to stále nejde.
Mami prosím, moc by mi pomohlo, abych mohl mít ještě plínku a zkusili bychom to později, až to třeba poznám, až budu cítit, že se mi chce a já ti budu říkat, nebo si donesu nočník, nebo půjdu na záchod. Dej mi prosím čas, abych to mohl zvládnout a necítil se špatně, že mi to ještě nejde, i když ty už to ode mě očekáváš.“
Odplenkovávání je téma, které trápí mnoho rodičů a potažmo i dětí.
Někdy máme pocit, že by už dítě mělo být připravené, protože dříve přeci děti kolem roku už plínky neměly a naše dvouleté má pořád…Jsme z toho lehce nervozní, někdy možná spíše kvůli okolí, a tak začneme na dítě tlačit a „učit“ ho, aby chodilo na nočník, či záchod.
Samozřejmě každé dítě je jiné a má svůj čas. Je dobré dítě s nočníkem seznamovat a pokud vidíme, že má zájem, tak ho zkusit vysadit, říct mu, k čemu je to dobré, ale nenutit ho, netlačit. Dítěti to zkrátka „musí sepnout“, aby si dokázalo říct a vědělo, že „potřebuje“.
Pokud dítě ještě není zralé a rodič se rozhodne ho to „učit“, následují dny, kdy je dítě stále mokré a má pocit, že se po něm chce něco, co neumí a nezvládne a je to pro něho velký stres. Ale také nabourávání jeho sebedůvěry a narušuje se tím i důvěra mezi námi a dítětem.
Nakonec, byli jsme to my, kteří jsme mu od narození dávali plínky (i přesto, že miminka dávají signály, že mají potřebu, jen my je nevnímáme, a tak to u nich časem odezní), a pak je chceme dítěti vzít, když ještě není připravené. Proto mu důvěřujme a dejme čas.
Důvěřujme mu i v tom, že pokud si dítě řekne, že se chce vyčůrat, měli bychom mu samozřejmě umožnit jít na nočník či záchod a neříkat mu: „vždyť máš plínku, tak můžeš čůrat tam“, což je pro některé rodiče v danou chvíli pohodlnější, ale v dítěti to vyvolá zmatek a také pocity nedůvěry, jelikož rodič nevyslyší jeho potřebu a dítě nemá možnost nebo schopnost si samo plínku sundat a na záchod si dojít.
Kdy tedy nočník zkoušet?
Ideální je, nacítit se na své dítě a zkoušet to v klidu, bez stresu a v čase, kdy je připravené. Nechat mu nočník po ruce, případně dát stupátko k záchodu, pokud chce chodit rovnou na záchod, nechávat ho doma ideálně bez oblečení a hlavně nevyčítat, když se to nepovede. Naopak je důležité používat pozitivní přístup a mluvit s ním o tom.
Je dobré dítě posazovat po ránu a mluvit s ním o tom. Není dobré nechávat dítě na nočníku déle než 5 minut. Někteří rodiče dají dítěti okolo hračky, aby se zabavilo a ono se třeba po nějaké době zrovna vyčůrá, ale nedělá to vědomě, vyčůralo by se v tu dobu kdekoliv jinde.
Takže pokud vidíte, že dítě nejeví zájem a nic mu to neříká, zkuste to znovu za pár týdnů. Chce to hodně naší
trpělivosti, důvěry a porozumění, a dříve nebo později k tomu každé děťátko dozraje.
Noční odplenkovávání se doporučuje, pokud má dítě alespoň 14 dní v kuse suchou plínku, nebo pokud se samo v noci budí na čůrání
A JAK PROBÍHALO DENNÍ A NOČNÍ ODPLENKOVÁVÁNÍ U NÁS?
Jelikož jsem u Andrejky zhruba v roce poznala, že chce na velkou, posadila jsem ji na nočník, ona s tím byla v pohodě a v podstatě od 16 měsíců si sama stejným stylem začala říkat i na čůrání, a to i venku, když byla zima a měla i punčocháčky. Ale já jí raději dávala ven plínu, kdyby náhodou, jenže ona si říkala i s tou plínkou, takže jsem
brzy pochopila, že nemá smysl plínu dávat, protože ji venku sundavat a zase nandavat nebyl žádný med a také jsem jí tím vlastně dávala najevo, že ji úplně nevěřím, že to zvládne.
Prostředního syna Fílu jsem v létě před jeho druhými narozeninami začala „učit“ být venku bez plen. Snad každých 15 minut jsem se ho ptala, jestli se mu chce čůrat, zkoušela jsem ho dávat, on nic a za tři minuty na to byl mokrý. I když jsem mu za to nikdy nenadávala, vycítil v hlase takové to „už zase, vždyť jsem se tě před chvílí ptala“. Na hřišti, kam jsme chodili, visely všude jeho trenýrky a já v podstatě celý pobyt venku jen sledovala, jestli nebude potřebovat.
Zpětně vidím, jaký stres jsem přidělávala nejen sobě, ale hlavně jemu. Jak si musel připadat, když jsem po něm chtěla něco, co zkrátka nezvládal, nebyl na to zralý a poslouchat každou chvíli otázky, jestli zase nechce čůrat, taky určitě nebylo nic příjemného.
Stejně tak to bylo i s plínkou na noc. Byly mu necelé tři roky, když jsem ho chtěla odnaučit na noc bez plenek. Než jsem šla spát, tak jsem ho budila a dávala na nočník. Někdy se to povedlo a pak spal v pohodě, ale někdy nechtěl, byl mrzutý, plakal, že nechce, že nepotřebuje, já byla nervozní, že se pak v noci počůrá a bylo to peklo. Pak jsem pochopila, že takhle to nejde a ještě několik dalších měsíců, když večer hodně pil, tak jsme se domluvili, že plínu dáme, on s tím byl naprosto v pohodě a ke konci třetího roku „mu to seplo“, i když nehody občas byly.
U nejmladšího Štěpánka se na spoustu věcí dívám a vnímám jinak a stejně tak to bylo i s plenkami.
Neměla jsem žádné očekávání, kdy začne. Když mu bylo 6 měsíců, intuitivně jsem ho zkusila vysadit nad nočník, protože měl problém se vyprázdnit. Jakmile jsem ho vysadila, řekla jsem mu, ať se zkusí vykakat teď do nočníku a zřejmě to pro něho bylo mnohem příjemnější, protože od té doby si na velkou vždy říkal a do plínky se už nikdy nevykakal. Takže jsme najeli na částečnou bezplenkovou metodu, o tom bude můj příští článek.
Od malička jsem s ním mluvila při přebalování, když začal čůrat, říkala jsem mu, že teď čůrá a dám přes něho plínu, a později, když jsem přebalovala, jsem říkala, aby teď nečůral, že plínku tam nemá, a pak, že už může, ale říkala jsem to spíš tak jako pro sebe, ne s žádným záměrem, že by to chápal. Ale časem jsem si všimla, že opravdu začal čůrat, až když jsem řekla, že teď může, že tam držím plínku.
A v létě, kdy mu bylo 15 měsíců a běhal stále nahatý po zahradě, jsem mu řekla, že kdyby chtěl čůrat, ať jde ke kamenům, které máme u stráně a nečůrá na trávu, protože tam chodíme všichni bosí. A on začal chodit na ty kameny. Stoupl si tam a vyčůral se. Vždycky naznačil, že potřebuje, takže pak byl v podstatě bez plen, pokud nespal.
Ale když jsme jeli třeba autem a bála jsem se, aby to vydržel, vždy jsem se s ním domluvila, jestli mu nebude vadit plínka, případně jsem pod něho dala podložku. Téměř vždy pomohlo, když jsem se ho ptala, jestli mu dát raději plínku, nebo si zvládne říct, nechat rozhodnutí na něm. Když řekl, že plínku nechce a řekne si, tak si opravdu téměř vždy řekl, i když byl třeba lehce připočůraný, ale jakmile měl za sebe v tu chvíli „zodpovědnost„, tak to bylo úplně jiné, než kdybych se ho já každou chvíli ptala, jestli nepotřebuje.
Teď mu jsou necelé tři roky a na spaní má plínky stále. Večer a před poledním spaním má mléko, takže plínka je téměř vždy mokrá. Vím, že mu mléko nechám, jak dlouho bude potřebovat a stejně tak i plínku na spaní a nebudu ho stresovat, dokud na to nebude sám připravený. Už žádné buzení v noci.
Nedávno jsem řešila s jednou maminkou plenky na noc u jejich čtyřletých dvojčátek. Maminku trápí, že mají stále plínky, ale každou noc jsou mokré, a tak s tím šla i k lékaři, který jí řekl, že klidně do pěti let má dětem pleny nechat, pokud jsou mokré a nestresovat se tím. To ji uklidnilo, přestala na to tlačit a myslet a holčičky začaly mít za pár týdnů plenky suché.
Každé děťátko má svůj čas a musí k tomu postupně dozrát. Když na děti tlačíme, přenášíme tím na ně naše stresy, naše strachy, protože máme pocit, že už jsou na plínky dost velké. Ale když jim opravdu dáme prostor, necháme jim čas a dáme možnost, aby si začaly říkat samy, když jsou připravené, proběhne vše lehce bez stresu a negativních pocitů a emocí. Užívejte si s dětmi krásné a radostné chvíle bez nátlaků a také pohodové noci klidně i s plínkou, pokud ještě nenastal ten správný čas:-).
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.
Pingback: Bezplenková komunikační metoda (BKM) a jak to bylo u nás. - Kineziologie One Brain, Respektující rodičovství