Jste těhotná, těšíte se na své miminko a nemůžete se ho dočkat.
Konečně den D je tady, držíte v ruce svůj uzlíček, který pro vás od této chvíle znamená celý svět a nemůžete se ho nabažit. Koukáte na své miminko a zdá se vám neuvěřitelné, že už je tu s vámi.
Mateřskou si užíváte, chodíte s miminkem na procházku, radujete se z prvního úsměvu a je vám krásně.
ANO – TAKHLE TO MÁ VĚTŠINA MAMINEK, ALE NENÍ TO SAMOZŘEJMOST.
Před 6 týdny u mě na kineziologii byla maminka (říkejme jí Klárka), která měla doma dvouměsíčního chlapečka. Na své děťátko se moc těšila, ale už pár dní po porodu vystřídaly radost úzkosti a obavy.
Miminko stále plakalo, Klára se s ním bála jít i ven, protože se stalo, že plakalo i venku a ona si v tu chvíli neuměla poradit. Zkrátka stres ji ovládl natolik, že šla hned domů, kde se cítila v bezpečí, a tak nakonec vycházela ven jen na pravidelné prohlídky k lékaři a zpět. Tyto cesty pro ni byly „bezpečné“, věděla, kam přesně jde a kdy se zhruba vrátí.
Občas šla ven, když byl doma i partner a mohli jít společně.
Klára si začala připadat „divná“ i pro své okolí a rozhodla se svůj problém řešit. Věděla, že takhle dál už fungovat nechce a chce tu být pro sebe a své dítě.
Co se skrývá za Klářiným stresem a úzkostmi?
Klárka vyrůstala s maminkou, která vždy věděla, co bude pro Kláru nejlepší a co má v danou chvíli udělat. Cokoliv Klára udělala sama, bylo dle matky špatně a Kláru neustále podceňovala a srážela její sebehodnotu.
Když se narodilo Kláře miminko, matka s tím nepřestala. „ Už ho zase dáváš k prsu, Podívej, jak mu držíš hlavičku, Nenechávej ho na bříšku tak dlouho“…..A spousty dalších připomínek Klára poslouchala dost často a připadala si čím dál víc neschopnější.
Jednou si Klára zablokovala záda a nemohla se hýbat. Partner doma zůstat nemohl, a tak k ní na pár dní přišla její matka, která si opět chtěla dělat věci po svém. Klára svého syna uspávala vždy v náručí a pohupovala se s ním na balonu. Matce to řekla, ale ta rozhodla, že bude lepší, když ho položí do postýlky a dá mu ruku, aby se naučil usínat takhle.
Klára v tu chvíli nezmohla nic, než říkat, že takhle to nechce a poslouchat své řvoucí dítě, které nakonec matka stejně vzala a uspala na míči.
(Kolik si toho v sobě asi nese Kláry matka, že má potřebu dělat vše podle sebe a absolutně nerespektovat nikoho jiného, a když je jí něco vytknuto, obrátí to hned proti tomu druhému s tím, že jí chce dotyčný ublížit. Bohužel takový člověk si myslí, že tak jak se chová, je v naprostém pořádku a ani ho nenapadne, že by se sebou měl něco dělat. On je ta oběť, které ostatní ubližují, když jí něco vytknout a neposlouchají ji, přestože ona to myslí „dobře“). O zabijácích dětského sebevědomí jsem napsala ebook, který si můžete zdarma stáhnout zde>>>.
Klára se přestala nějakou dobu s matkou stýkat, ale ona v ní opět vyvolala pocit viny, a tak se občas vídaly, ale vše bylo stejné.
A tak si Klára řekla, že takhle to dál nechce a začala věci měnit.
Pracovala jsem s Klárou na uvolnění stresu a obnovení sebedůvěry.
Vyčistily jsme zážitek, který se stal zhruba v jejich pěti letech. U odbloku si hodně poplakala, potřebovala přijetí a potřebovala nalézt samu sebe, dokázat se na sebe spolehnout a vědět, že ona sama je pro sebe oporou. Bylo to krásné a silné zároveň. Klára potřebovala pevné objetí, ale sama sobě ho v tu chvíli neuměla dát, tak jsem já byla jako „ona dospělá“ a ona ta pětiletá holčička. Byly jsme v pevném objetí asi dvě minuty a postupně Klára přestávala plakat a začala se cítit klidně a uvolněně.
Na konci jsme udělaly nápravné korekce a Klára odcházela klidná.
Po šesti týdnech mi od Kláry přišel email:
„Zdravím Vás Lucko, mám se celkem dobře, po našem sezení je to o dost lepší. Celkově jak reaguji a cítím se uvolněněji. Chodím denně s kočárkem ven vždycky alespoň na tu hodinku a moc to pomáhá. Nicméně si myslím, že ještě není vše za mnou. Ráda bych k Vám ještě zašla někdy začátkem října….“
Pro někoho banální a obyčejná věc jít s kočárkem ven, pro někoho je to VELKÝ KROK.
Proto buďme více všímavý i ke svému okolí. Třeba i ve vašem okolí je někdo, komu by tato metoda mohla pomoci. Za každým „problémem“ je nějaký příběh a nikdy nevíme, co se v dotyčném odehrává a čím si prochází.
Jsem opravdu vděčná, že mohu pomáhat lidem, kteří mají zájem a chtějí být zodpovědní za svůj život a nezůstávat v roli oběti (že se jim to zkrátka děje).
Někdy je potřeba více sezení, někdy stačí jedno, dvě sezení a dojde k uvolnění stresu a nastolení rovnováhy. Záleží na složitosti problému a na každém člověku. Důležité je, že dotyčný má chuť a motivaci začít věci měnit a pracovat na sobě.
Kineziologie je jako cibule, člověk své bloky uvolňuje postupně, jak mu jeho tělo dovolí, a proto je velmi šetrná.
KAŽDÁ CESTA ZAČÍNÁ PRVNÍM KRŮČKEM.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.