V posledních letech přibývá párů, které nemohou otěhotnět. Samozřejmě příčin může být celá řada, ale myslím si, i ze své zkušenosti vím, že v mnoha případech je problém v naší hlavě.
My jsme byli před několika lety také jedním z párů, kterému se otěhotnět nedařilo.
Když jsme se pokoušeli o první děťátko, bylo mi 23 let a více než rok těhotenství stále nepřicházelo.
Já na tom lpěla a dítě jsem si přála už několik let. Od malička jsem chtěla pracovat v kojeneckém ústavu nebo útulku a děti jsem vždy milovala.
Moc jsem si přála miminko, stále jsem o tom mluvila, koukala na každý kočárek, který projel a na každou těhulku a představovala jsem si, jak budu s bříškem vypadat já.
Když otěhotněla má nejlepší kamarádka, o to víc jsem toužila také po děťátku. Byla jsem jak umanutá. Těhotenské testy jsem si dělala ještě dříve, než jsem měla dostat menstruaci a vždy, když se následně menstruace dostavila, obrečela jsem to. Na internetu jsem projížděla kočárky, postýlky a vše, co je k miminku potřeba.
S mou těhotnou kamarádkou jsme plánovaly rodinnou dovolenou. Jejich malému v době dovolené mělo být kolem 10ti týdnů a já si představovala, že budu už minimálně ve čtvrtém měsíci.
Když jsme odjížděli, bohužel jsem stále těhotná nebyla. Už jsem začala propadat panice a chtěla na vyšetření, ale doktorka nám řekla, že na vyšetření se posílá, až v případě, kdy se nedaří otěhotnět přes rok.
Začal kolotoč vyšetření
Každý měsíc to bylo stejné, na testu jen jedna čárka.
Byla jsem zoufalá, manžel říkal, ať tolik netlačím, že máme času dost. Já měla pocit, jakoby to děťátko teď nechtěl a bylo mi líto, že mě v tom nedokáže pochopit a být mi oporou, tak jak bych potřebovala. Když uplynul rok a stále jsem nebyla těhotná, byli jsme objednáni na vyšetření.
Byla jsem šíleně nervozní a bála se, co se dozvíme.
Lékařka nám tehdy řekla, že já jsem v pořádku, ale že, tehdy ještě přítel, má pomalé spermie. Ideálně prý máme zkusit inseminaci, jelikož tam je šance, že takto otěhotním. Manželovi řekla, že pravděpodobně děti mít nebude.
Byla to rána pro nás oba. Vůbec jsem si nedovedla představit život bez dětí a nemohla jsem tomu uvěřit. Ani jsem v tu chvíli nevěděla, co mám manželovi vlastně říct, jak se mám zachovat. Byla jsem naprosto zmatená. On z toho byl pochopitelně hodně špatný. Potřeboval si to v sobě srovnat. Vždy se o sebe staral, jedl zdravě, cvičil a zřejmě ho vůbec nenapadlo, že by mohla být „chyba“ v něm.
Přišly i pocity, kdy brečel a říkal mi, ať si najdu někoho jiného, že on jako chlap za nic nestojí. Věděl, jak moc po dítěti toužím.
Brečeli jsme i spolu, já ho objala a řekla mu, že to spolu zvládneme a věřím, že miminko mít budeme a moc jsem tomu věřila.
Byli jsme z toho oba unavení, občas jsem já slýchávala radu, že třeba je to mnou, ať tak netlačím, ale říkejte to někomu, kdo kouká do každého kočárku, který projede a každý večer si představuje, jak bude vypadat s bříškem.
Čekala nás první inseminace. Oba jsme byli nervozní. On zřejmě více, jelikož musel s kelímkem do „Oné“ místnosti, kam já nemohla. Když šel s naplněným kelímkem k lékařce, nesl ho tak, aby to nikdo neviděl. Inseminace proběhla a my jeli rovnou po zákroku do zoologické v Praze a udělali jsme si krásný den. Říkala jsem si, že to určitě musí vyjít. Byl nádherný slunečný den a já si moc přála, abych následující měsíc měla na testu dvě čárky.
V nemocnic jsme dostali instrukce, jak často bychom měli mít sex, jak dlouho po něm vydržet ležet s nohama nahoře. Bylo to hrozné. Z našeho milování se stala povinnost. Na testu byla opět jen jedna čárka.
Už jsem ani nechtěla před manželem brečet a mluvit o tom, protože jsem věděla, že on má výčitky, že je ten „špatný“ a když jsem na to téma zabrousila, byl vzteklý, protože sám nevěděl, co má vlastně dělat.
Na Valentýna mě čekalo překvapení v podobě žádosti o ruku.
Byla jsem šťastná a řekli jsme si, že by bylo lepší otěhotnět až po svatbě, kterou jsme naplánovali na srpen.
Na březen jsme měli naplánovanou další a poslední inseminaci. Pak už bychom museli na umělé oplodnění. Tentokrát to proběhlo dost rychle. Fofrem do Prahy, manžel už nesl kelímek jako „mazák“ a neschovával ho. Po zákroku jsme jeli hned zpět, protože jsme museli na radnici kvůli obřadu. Já přesunula své myšlenky na svatební šaty, účes, hostinu a myšlenky na těhotenství byly na druhé koleji. Už jsem si vybrala šaty, do kterých bych se s bříškem stejně nevešla.
Sen se stal skutečností - hlava udělala divy
V květnu jsem nedostala menstruaci. Počkala jsem ještě pár dní, abych nebyla zklamaná a nemohla jsem uvěřit tomu, když jsem viděla dvě čárky.
Byla jsem štěstím bez sebe a moc jsem děkovala vesmíru, že se mi splnilo přání a zároveň jsem se bála, aby bylo vše v pořádku.
Vždy jsem si představovala, jak koupím botičky, nebo dudlíka a že to manželovi oznámím nějak slavnostně. Místo toho jsem běžela hned ze záchoda za ním do ložnice s testem v ruce a křičela, že mám dvě čárky.
Byli jsme šťastní a já si říkala, jestli to bylo inseminací, nebo tím, že jsem se konečně uvolnila…
Věřím tomu, že to bylo tím, že jsem přestala na těhotenství lpět, vědomě se tak rozhodla a nechala jsem tomu volný průběh. Po inseminaci to časově úplně nevycházelo.
Myslím si, že tohle byl důležitý krok – zaměřit pozornost jinam.
Těhotenství bylo nádherné. Vždycky jsme si vycpávala břicho a představovala si, jak asi budu vypadat, tak mě lehce překvapilo, že realita byla trošku jiná. Nezvětšovalo se jen břicho, ale i ostatní části těla, jako boky, zadek, stehna, ruce:-) Samozřejmě to bylo i v tom sehrály roli i hormony, které jsem vždy před zákrokem musela brát.
V počátku těhotenství jsem musela užívat utrogestan, aby se miminko udrželo. Bála jsem se i rychle chodit, aby se náhodou něco nestalo.
Jinak jsem si těhotenství moc užívala. Od pátého měsíce jsem přestala chodit do práce a ladila jsem se na miminko.
Vždy jsem si přála mít první dceru a pak syna. Ve 20 týdnu jsme se dozvěděli, že budeme mít holčičku. Vybrali jsme jméno Andrejka a já si moc přála, aby bylo vše v pořádku a malá byla zdravá.
Jak moc jsem ale toužila po miminku, tak obrovský strach jsem měla z porodu. Ale o porodech bude můj další článek.
Další těhotenství jsem neplánovala a přesto přišlo..
Když bylo Andrejce 13 měsíců, čekalo nás překvapení v podobě dalšího těhotenství. Vždy jsem si plánovala děti tak tři roky od sebe a nečekala jsem, že by se nám podařilo tak brzy otěhotnět. V tu dobu jsme vůbec neřešili, jestli se budeme pokoušet nebo nebudeme a nechali jsme to „na přírodě“ a miminko přišlo. Byla jsem za to moc vděčná.
S druhým těhotenstvím už nebylo tolik prostoru strachovat se, abych se zbytečně nenamáhala, jelikož Andrejka byla malá a péči potřebovala.
Přišly také úplně nové obavy a pocity. Měla jsem strach, jestli i to druhé děťátko dokážu milovat tak moc, jako Andrejku. Jestli je vůbec ještě možné milovat někoho dalšího tou nepopsatelnou láskou.
Splnilo se mi mé další přání a čekali jsme chlapečka. Vybrali jsme jméno Filípek. Andrejka ho hladila a pusinkovala. Bylo nádherné pozorovat, jak tvoreček, kterému nejsou ani dva roky, se tak moc těší na brášku a dokáže to tak vnímat.
Těhotenství probíhalo úžasně a já se moc těšila, až tu bude Filípek s námi.
Narodil se týden před termínem a já byla nesmírně šťastná, že mám dvě děti. Pocity, zda dokážu milovat i někoho jiného než Andrejku, byly pryč a věděla jsem, že kdybych měla sto dětí, budu každé milovat stejně.
Psychika je mocná čarodějka
Naše mysl opravdu dokáže divy. Když se otěhotnět nedaří, nestačí jen sama sebe přesvědčovat, že nám na tom nezáleží, ta změna musí být opravdu v naší hlavě. Tělo se ošálit nedá. Pokud je ale změna v nás opravdu zevnitř, pak se můžou začít dít zázraky. Psychika dokáže neuvěřitelné věci.
Často se stává, že ženy které si adoptují miminko, záhy otěhotní. Někdy stačí to, když pár najde smysl v něčem jiném, začne třeba cestovat a miminko je na cestě.
Pokud budeme lpět na něčem, co nefunguje a z nějakého důvodu to nebudeme chtít změnit, tak změna přijít ani nemůže. Vím, že je toto téma hodně citlivé a může být i hodně bolestivé, proto bych na závěr ráda shrnula, co je v tomto případě důležité a může pomoci:
- najít si jiný „smysl života“ – zaměřit svou pozornost na něco jiného, co vás bude bavit a bude vám přinášet radost
- komunikace s partnerem – pro něho to může být také bolestné a pokud o tom nebudete mluvit, nevíte, co se tomu druhému honí hlavou, můžete se začít sami sobě ztrácet
- uvědomit si, že s partnerem jste spolu, protože se máte rádi, nejste jen „stroje“ na výrobu dětí
- změňte to, co vám přináší stres, což může být například práce, ze které jste vyčerpaní a nebaví vás
- neobviňujte sebe ani partnera, nestraňte se rodiny ani kamarádů, žijte dál
- mě pomáhalo, když jsem o tom mluvila, měla jsem pocit, že na to nejsme s manželem sami
- nebojte se vyhledat pomoc, ať už lékařskou, psychologickou nebo alternativní – kineziologie, jóga, homeopatika…
Někdy je opravdu velice těžké „přenastavit“ hlavu, ale v dnešní době je spousta možností, jak početí pomoci.
My také slyšeli od lékaře, že pravděpodobně dítě mít přirozenou cestou nebudeme. Někdy je možná potřeba vyčkat na ten správný čas.
Můžete si také přečíst tento článek Klikatá cesta za miminkem, který napsala maminka Lucie Poslední, které pomohly k otěhotnění kromě kineziologie také změnu v jídelníčku podle čínské medicíny. Také si můžete poslechnout náš rozhovor na mém youtube kanálu, který se mimo jiné týkal právě i problémů s otěhotněním.
Z celého srdce přeji vám, kteří toužíte po miminku, abyste své vytoužené děťátko jednou drželi v náručí.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.
Pingback: POROD – jak jej můžeme (ne)vědomě ovlivnit -
Pingback: Konkurence jménem SOUROZENEC, aneb jak (ne)podpořit vztah mezi nimi. - Když chcete zjistit a odstranit příčiny vašich problémů