V dnešní době je už celkem běžné těhotenství kolem 40tého roku. Ale stále se najdou lidé, kterým to přijde divné a mají pocit, že žena je na to už stará.
To je samozřejmě otázka názoru a nastavení. Dříve bylo běžné, že ženy rodily kolem 20tého roku, někdy i dříve a když dotyčná neměla dítě před 30tkou, tak byla divná.
Kdo ale dokáže říct, kdy je ten „správný“ věk pro dané rodiče?
Já měla první dceru ve 25 letech, bylo to vymodlené dítě viz můj příběh a za necelé dva roky na to jsem porodila syna. Za své děti jsem moc vděčná a často mi přelítla myšlenka na třetí mimčo. Jaké by bylo vidět své „velké“ děti s miminkem v ruce a znovu si užít toho drobečka.
Od okolí jsem často slýchávala například: Buď ráda, že už máš klid.“ nebo „Prosím tě buď ráda, že máš dvě zdravé děti“.
To mě vždycky překvapilo. To, že bych chtěla třetí dítě, přeci neznamená, že nejsem ráda za své dvě děti. Kde je dáno, že by měla mít rodina dvě děti, a že to je ten ideální počet? Pro někoho je ideální počet jedno dítě, pro někoho pět.
Roky plynuly a mě v hlavě občas přelétla myšlenka na třetí miminko. Často jsem si říkala, že kdybychom „náhodou“ někdy měli další mimčo, nenechala bych si říct pohlaví a chtěla bych zažít to překvapení u porodu.
Přestěhovali jsme se do baráčku k lesu a já si říkala, že by bylo krásné, kdyby tady také vyrůstalo děťátko a měli bychom i tady vzpomínky na první lezení, první krůčky.. Také jsem si často představovala, jak by bylo krásné vidět děti, jak chovají maličkého sourozence.
Jenže to už mé myšlenku překřikoval rozum s tím, že máme hypotéku, děti už jsou odrostlé, takže v podstatě můžeme dělat cokoliv a miminku bychom museli vše přizpůsobovat. Když se někdo ptal, zda si pořídíme třetí, tak jsem říkala, že ne, že už jsem ráda, že děti jsou samostatné, ale uvnitř jsem to cítila jinak. Byl to strach, který měl tyto argumenty, proč dítě už ne a také jsem si myslela, že manžel by se do dalšího prcka úplně nehrnul.
Díky bohu byla moje duše vyslyšena. Děti byly v létě na 14 dní na táboře, my si užívali letní večery u přehrady a následující měsíc jsem měla takový zvláštní pocit. Cítila jsem se nějak „jinak“, a tak jsem si koupila těhotenský test. Byla jsem nervozní a celá rozechvělá a veškerá nervozita a zároveň radost se zmnohonásobily, když se na testu ukázaly dvě čárky.
V té době mi bylo 36 let.
Bála jsem se, co řekne manžel, jelikož, když jsem mluvila o miminku, tak první co řešil, byla hypotéka, a že by nebylo ideální být bez mého příjmu.
Zvažovala jsem všechny možnosti, přišly i myšlenky na přerušení těhotenství, ale věděla jsem, že tohle bych si nikdy neodpustila a nedokázala bych to dopustit. Je to samozřejmě rozhodnutí každé ženy a každá žena, která toto podstoupí, by to měla brát jako své rozhodnutí a nevyčítat si to, protože pak jde proti sobě. Já bych to v tu dobu přijmout neuměla.
A jak mé těhotenství přijal manžel a děti
Manželovi jsem „to“ oznámila na naší zahradě plná obav a očekávání. Strašně jsem se bála, že nebude mimčo chtít, ale spletla jsem se. Začal se smát a když viděl, jak jsem vystrašená, objal mě a řekl, že to zvládneme. V tu chvíli jsem věděla, že když si něco opravdu vnitřně přejeme, splní se to a příroda ví, kdy je ten ideální čas a proto k nám vše přichází v tu pravou chvíli.
Dětem bylo v té době 12 a 10 let. Byla jsem to říct rodičům a děti o tom ještě nevěděly. Chtěli jsme jim to říct společně při večeři. Když jsme se ale vraceli lesem k nám domů, volal mi taťka a mluvili jsme o tom a Fíla, který šel přede mnou, z rozhovoru pochopil o čem mluvíme, otočil se na mě a říká: „ mami ty jsi těhotná?“ Andrejka, která šla před ním se otočila, koukala překvapivě na mě a čekala na odpověď, „ano jsem, budeme mít miminko“.
Děti byly nadšené, vůbec jsem to nečekala, Andrejce se rozsvítily oči a řekla: Jo, to je super“ a pak následovaly mraky otázek. Oba hned začaly vymýšlet jména. Ta byla hned: Ela nebo Štěpán.
Reakce okolí byly různé
Z počátku jsem od svého okolí i slýchávala příběhy, jak se jedním známým narodilo s odstupem třetí dítě a bylo postižené. Příští týden zase podobnou historku na toto téma a já si říkala, proč mi to ten dotyčný říká, když já nosím pod srdcem své třetí dítě a samozřejmě si přeji, aby bylo zdravé.
Pak jsem to pochopila – byl to strach toho dotyčného a zřejmě to neuměl v tu chvíli přijmout.
Okolí může na vaše rozhodnutí reagovat různě, může Vás to i mrzet, ale věřte sama sobě a zkuste vždy pochopit, proč to Vám ten dotyčný říká. Možná se jen neumí s danou věcí vyrovnat nebo nemá sám něco zpracovaného…..
Těhotenství bylo krásné, jen jsem byla dost unavená. V tu dobu jsem pracovala v realitní kanceláři jako asistentka a domů se vracela po 17 hodině, takže jsem toho měla plné zuby, proto jsem od prosince zůstala doma.
Termín porodu byl v polovině března a koncem března se nám narodila krásný buclikatý Štěpánek:-)
Jak jsem si mateřskou užívala kdysi a nyní?
Když porovnám mateřskou nyní a před 13 lety s dcerou je to jiné v tom, že jsem nyní mnohem víc klidnější, trpělivější a méně rozlítaná:-)
Ještě v těhotenství jsme si manželem pouštěli dokument „Mimina“, o kterém mluvil Jarda Dušek. Krásný dokument, který ukazuje, jak vyrůstají děti v Evropě, Asii a Africe.
V Evropě bylo vidět, jak maminka s tím miminkem hned chodí na cvičení. Dítě nechce být v tom hluku a dělat, co se po něm chce, ale holt tam je, tak se nějak snaží, maminka je z toho občas nervozní, dítě taky a já si říkala, že takhle jsem to měla s dětmi, když byly malé.
Nejvíce se mi líbila část z Afriky, kdy tam ty mámy seděly, děti lezly nebo běhaly kolem nich, když chtěly, tak se nakojily a byla naprosto v pohodě.
Ještě jsem manželovi říkala, tohle by mi vyhovovalo:-) A občas to u nás pak i tak vypadalo:-)
Když byly starší děti malé, chodily jsme na plavání, cvičení a já byla občas nervozní, když třeba cestou usnuly, pak byly protivné, nechtělo se jim, nebo pršelo a nechtělo se mně a se Štěpou jsem si řekla, že se nebudu nikam honit na čas a budu prostě v klidu. Chodili jsme do lesa, k přehradě a bylo to super.
Často jsem ho nosila v šátku a užívala si to. Mohla jsem s ním na houby, na výlet, kde by se nedalo s kočárkem a zkrátka jsem neřešila, že vypadám jako „biomatka“, jako jsem to řešila kdysi. A mimochodem, za ty roky to slovo vnímám úplně jinak a vlastně se mnou souzní:-)
Když byl Štěpovi rok, nastalo covidové období a děti se začaly učit z domova. Štěpa najednou neměl ten prostor pro sebe, tak vyžadoval časté kojení a já abych mohla pomáhat dětem se školou, tak jsem ho nechala prakticky kdykoliv. Až jsem si připadala jako ta Afričanka, když si každých dvacet minut vyhrnovat triko a chodil se „občerstvit“ :-), ale vlastně mi to nevadilo, bylo to pro mě takové přirozené a hlavně jsem měla v tu chvíli prostor pro všechny:-).
V čem je tahle mateřská jiná
Jinak jsem vnímala například kojení. Kojila jsem všechny tři děti a kojení jsem si vždy užívala. Od 7 měsíce, kdy jsem začala dětem připravovat příkrmy, to bylo jiné u starších dětí a Štěpánka. U Andrejky s Fílou jsem to měla tak, že když měly příkrm, tak se kojení odebralo, takže v roce jsem kojila jen před spaním. Se Štěpou to bylo více i o tom kontaktu a napojení. Plánovala jsem kojit zhruba dva roky, ale v 19 měsících ukončila v podstatě z minuty na minutu, protože Štěpa byl jak vysavač a už to bylo na mě moc, ale o tom bude můj další článek
Malému už nekupuju oblečení a boty zvlášť jen tak ven a další do „města“, kam jsme s dětmi chodili stejně minimálně:-) A z těch „hezčích“ věcí hned vyrostly a spousty ani nestihly unosit.
Štěpa má většinu oblečení po někom a neřeším jestli to zničí nebo umaže. I po někom se dají sehnat hezké věci a stejně to mám i s hračkami.
Když vidím ty přeplněné obchody plné různých hraček, je mi úplně líto pořizovat nové a podporovat tuhle mašinérii, když je spousty dětí, které ani hračky neznají a nepotřebují. Takže hračky malému kupuju také víceméně použité a moc hraček jsem nechtěla pořizovat, ale je pravda, že s věkem jich stejně přibývá, ale je to únosné a „netopí“ se v nich.
Celkově si mateřskou užívám a nemám potřebu se vracet někam do práce, jak tomu bylo dřív, ale to jsem byla doma pět let, tak to bylo možná tím:-)
Osobně si myslím, že je skvělé mít dítě i takhle s odstupem. Spoustu věcí už člověk neřeší, věřím sám sobě a řídí se intuicí. Víc si užívá to malé a myslím si, že spoustu maminek „omládne“, protože ty děti vás nabíjí. A hlavně si užívám jen jedno „miminko“:-) Když byla Andrejka stará jak Štěpa, bylo Fílovi šest týdnů a to si teď vůbec nedovedu představit, mít u něho ještě miminko.
Nyní si také mnohem víc užívám přítomný okamžik. Když si se Štěpou hraju, tak jsem opravdu s ním a nemyslím na x dalších věcí kolem. Užívám si to a líbí se mi pozorovat jeho výrazy při hře, nebo i když si hraje sám, tak se na něho ráda dívám a zkrátka si to všechno více vychutnávám.
U dětí jsem řešila, že už by mohly usínat samy, u Štěpánka mě to zatím nenapadlo a vůbec mi nevadí, že ho chodím uspávat. Užívám si to, jak na mě kouká, pohladí mě, „povídáme si“ a usíná. Někdy se přistihnu, že usnu dřív já při vyprávění pohádky. Dám si svou spací čtvrthodinku a pak vstávám:-)
Často se mnou uspává i Fíla, tak jsme tam nalepený ve třech a je to krásné vidět děti takhle spolu.
Když byl Štěpánek miminko a děti ho stále chovaly, nemohla jsem se vynadívat.
Dříve jsem si myslela, že když má někdo děti s takovým odstupem, jsou spíše jedináčci, ale není to tak. Když vidím, jaký vztah mají mezi sebou, je to krásné. Někdy samozřejmě velké děti chtějí mít klid, tak Štěpovi vysvětlím, že budeme spolu, že chtějí být samy a mají svůj prostor. Ale často se mu oba věnují a je to úžasné.
Samozřejmě, když se člověk chce věnovat všem dětem, stojí vás to dost energie, ale když je pak vidíte spolu, je hned zpátky:-) Ale je důležité najít si tam tu chvíli pro sebe, aby se člověk dobil a mohl fungovat.
Občas je to samozřejmě i náročné, když se malý vzteká, velké děti nemají náladu nebo chtějí všichni všechno hned, tak nervy občas ulítnou:-).
Tenkrát mi někdo říkal, že mám zřejmě dost starostí, ano mám, ale mám víc radostí.
Je to o úhlu pohledu na cokoliv. Buď se zaměříme více na ty „nepříjemné chvíle“a budeme si stěžovat, nebo na ty hezké a budeme si to užívat a samozřejmě, ta druhá strana k tomu také patří.
Je jen na nás, jak se k dané věci postavíme a budeme ji vnímat.
Já osobně jsem vděčná, že k nám třetí děťátko přišlo a pokud i Vy cítíte, že chcete, rozhodujte se svým srdcem.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.