Nedávno jsem potkala jednu známou, když jsem šla se Štěpou na procházku a ona se mě ptala, jestli ještě stále kojím. Říkám jí, že ne, a že je mi líto, že už jsem přestala a ona povídá: „Ježiš, to já byla ráda, že už jsem mohla přestat“.
A tak jsem se vrátila v myšlenkách zpátky ke kojení a jeho ukončení.
Kojení pro mě bylo vždy něco naprosto přirozeného a vlastně jsem nikdy ani nepřemýšlela, že bych kojit nemohla a jsem opravdu vděčná, že jsem měla tu možnost kojit všechny své tři děti.
Samozřejmě ne každá maminka tu možnost má, jsou zde různé důvody proč to nejde, ať už zdravotní či fyziologické.
A pak je tu také naše hlava – často si to také maminka blokuje podvědomě sama, například tím, že už v těhotenství plánuje, že své dítě nebude často chovat a nosit, aby ho náhodou „nerozmazlila“, a kojení je hlavně o kontaktu, nebo si nastaví, že bude kojit jen pár měsíců, protože pak je to už „divné“, když se kojí větší dítě, nebo se bojí, že by se kvůli kojení od dítěte nehnula, a tak pak maminka má „málo“ mléka a zkrátka to nejde. S tímto nastavením je to pak samozřejmě těžké, ale v tu chvíli tu souvislost většina maminek nevidí.
Osobně si myslím, že tady bychom si měli brát příklad z přírody, kde zvířecí máma také neřeší, zda má u sebe mládě často a zda by ho tím rozmazlila, nehledě na to, že mazlením a chováním se dítě rozmazlit nedá.
Každé dítě kontakt potřebuje, má ho celých 9 měsíců v břiše a pokud ho potom nemá dostatek, časem se to někde promítne, což popisuji i v mém ebooku Cesta ke spokojenému dítěti, aneb jak komunikovat, abychom si byli blízcí.
Každopádně tím nechci říct, že maminka, která se takto rozhodne a nekojí, není dobrá máma, to určitě ne, věřím, že většina z nás chceme pro své děťátko jen to nejlepší a samozřejmě neznamená, že když žena nekojí, má své dítě méně ráda, než ta kojící. Jen jsem tím chtěla ukázat, že často může být ten důvod, proč to nejde v naší hlavě, ale i s tím se dá pracovat.
Ale abych se vrátila zpátky. Mé starší děti jsem odstavovala postupně a v podstatě v jejich 12 měsících jsem kojit přestala.. Fílu jsem sice plánovala kojit déle, říkala jsem si, že už je to naposledy, tak ať si to užiju, ale ve 13 měsících měl velké afty a nemohl sát, takže se odstavil ode mě i od dudlíku.
Štěpa se naopak začal kojit ve 12 měsících čím dál častěji, když děti zůstaly na distanční výuce, protože potřeboval tu svou pozornost, kterou najednou neměl.
Zpočátku jsem z toho byla unavená, ale pak jsem to přijala a tak, když jsem se třeba učila s Fílou, tak Štěpa se u toho kojil a byli jsme spokojení všichni.
ODSTAVENÍ OD NOČNÍHO KOJENÍ
A protože už jsem se chtěla vyspat v noci, vysvětlila jsem mu v jeho 16 měsících, že v noci se spí a mlíko bude až ráno. To vzal v pohodě. Cítila jsem, že se domluvit můžeme, protože už tomu bude rozumět a také to bylo o mé důslednosti.
V noci to zkusil, ale řekla jsem mu s pochopením a pohlazením, že jsme se domluvili, že až ráno, že potřebuju v noci spát, chviličku se vztekal, pak si na prso položil ruku a spinkal.
V tomto směru je důslednost důležitá, ale hlavně naše rozhodnost. Je to i o našich hranicích. Dítě cítí, zda jsme o tom opravdu přesvědčeni. Pokud maminka cítí, že už se chce vyspat, a že dítě také zvládne spát celou noc, tak je potřeba mu to vysvětlit, a je jedno, zda se kojí, nebo má umělé mléko, ale když už se jednou domluvíte, je důležité to dodržet. (V tomto odstavci vycházím nejen z osobní zkušenosti, ale také z rozhovorů maminek, které svým 3,5 letým dětem dávají v noci dvakrát umělé mléko a rády by s tím přestaly, ale nemají sílu nastavit si hranice).
A O PÁR MĚSÍCŮ POZDĚJI PŘIŠLO ÚPLNÉ ODSTAVENÍ
Když bylo Štěpovi 19 měsíců, měla jsem období, kdy jsem byla fakt unavená z toho, jak byly děti doma, a to se převážně učily samy, ale občas pomoc potřebovaly, do toho neustálé vaření, pečení a malý Štěpa, který potřeboval samozřejmě hodně pozornosti.
V noci už tedy spal a vždycky se kojil k ránu kolem páté hodiny a pak jsme ještě usínali.
A jedno ráno, kdy zase pil, jsem si říkala, že už mi to není tak úplně příjemné. On byl jak „vysavač“ a pak samozřejmě potřeboval ještě prso, dokud nezabral, a to bylo právě to, co už mi občas vadilo, k tomu v podstatě celodenní kojení, další dvě děti a najednou toho bylo moc, i když jsem původně měla v plánu kojit zhruba do tří let.
Ale jedno ráno jsem se v důsledku únavy rozhodla, že to ukončíme. V podstatě z hodiny na hodinu. To jsem si neuměla představit, co mě čeká.
Zalepila jsem si prsa a chtěla jsem jít Štěpánkovi říct, že už mlíčko nebude.
A jak jsem si dala tu náplast, začala jsem šíleně brečet. Bylo mi líto, že už to nebude, že to krásné napojení mezi námi skončí, ale v tu chvíli jsem neměla energii, abych si s ním nastavila nějaký režim, který by nám vyhovoval, například, že kojení bude třeba už jen v posteli a ne každou hodinu během dne.
Akorát mi nedošlo, že pokud přestanu kojit takto naráz, tak to bude pro prsa náročné.
A bylo. Byly jak kameny a ta bolest byla šílená. Až jsem si třetí den říkala, že snad začnu zase kojit a úplně jsem si představila, jak by se mi ulevilo, kdyby si Štěpa to mlíko vypil. Ale nechtěla jsem mu dělat v hlavě zmatek.
Abych bolesti ulevila, dávala jsem si na prsa tvarohy, měla jsem homeopatika, která zabrala, ale deset dní bylo krušných, na prsa jsem si nemohla ani sáhnout, nemohla jsem pořádně obejmout a přitulit děti, jaká to byla bolest.
Pak to postupně odeznívalo a mé prsa, které byly jak kameny zvláštních rozměrů, se po 14 dnech dostaly do normálního tvaru.
Znovu bych to takhle už neudělala, i když to kupodivu Štěpánek přijal v pohodě, což jsem nečekala a překvapilo mě to a ihned přesedlal na lahev se Sunarem. Zvažovala jsem, zda umělé mléko dávat, ale lahvička mu pomáhá k uklidnění před spaním jak večer, tak po obědě.
Prsou se úplně nevzdal a zůstal mu zvyk, že při usínání, u lahvičky a mazlení má na ruku na mých prsou. (On to tak měl už při kojení, vždy potřeboval mít ruku na prsu a tenhle kontakt je pro něho stále moc důležitý.)
Mimochodem za to jsem také slýchávala od okolí, že je to divný, když mi strčí ruku do výstřihu, ale to dítě samozřejmě nevnímá prso jako sexuální symbol, to vnímají jen někteří dospělí.
Já vlastně ani nevím, jak a proč bych mu měla zakazovat a nějak vysvětlovat, že na prsa sahat nemůže, když z nich byl 19 měsíců živený. Pro něho je to prostě přirozené.
A kdy je vlastně ideální věk pro ukončení?
Není. I když dle WHO a laktační ligy je to mezi 2-3 rokem, ale já moc „tabulková“ máma nejsem a snažím se vždy řídit sama sebou a svými dětmi.
Samozřejmě nejideálnější je, když se děťátko odstaví samo, což jsem takto měla v plánu, ale vlivem okolností jsem se rozhodla jinak. Dlouho jsem si to vyčítala a říkala jsem si, že jsem to měla nějak ustát, pracovat více se sebou, ale zkrátka se to stalo a nemá smysl se za něco stále obviňovat.
Hlavně každé dítě je jiné, proto je důležité řídit se svými pocity a svým děťátkem.
Já třeba u starších dětí vím, že jsem se nechala ovlivnit i okolím, když mi říkalo: „No tak když má příkrm, tak už nekoj, to už odbourávej“ a já řešila, jestli dát prso, když plakaly nebo by to bylo už moc, jestli by to mělo být takhle nebo onak a u Štěpi jsem se řídila jen sama sebou a bylo to tak nejlepší.
Je to samozřejmě i věkem a zkušenostmi.
Kojení je úžasné a nenahraditelné, ale mělo by být stále příjemné jak pro miminko, tak maminku a nic by se nemělo dělat na sílu. Každopádně někdy stačí opravdu nastavit nějaký režim, který bude vyhovovat, protože kdybychom každou věc, která nám v tu chvíli vadí, odstranili, asi by to nebyla ta správná cesta :-).
Věřím, že každá maminka ví, kdy je ten správný čas pro její děťátko, a také to ví děťátko samo. Já věřím, že pro Štěpu to už v pořádku bylo, jinak by reagoval asi jinak.
Milé maminky, nalaďte se vždy na sebe a své dítě. Užívejte si tyto nádherné momenty, pokud můžete, protože ty už se opakovat nikdy nebudou.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.