Nedávno se přihodila situace, která mě přivedla k této myšlence. Já sama jsem měla kdysi problém si o pomoc říct a myslím si, že tento „problém“ má hodně lidí.
S manželem a Štěpánkem jsme se vraceli z procházky a vždy chodíme kolem domu, kde bydlí postarší manželé.
Před domem byl pán a měl před garáží hromadu dřeva, kterou chtěl odvézt na zahradu a část převést do garáže. Manžel ho viděl a říká mi, abych šla napřed, že mu pomůže. Viděli jsme, že už tam pomáhala i naše kamarádka, která bydlí naproti nám.
Manžel začal nakládat a vozit dřevo a bylo vidět, že pánovi je to trapné, i když se mu ulevilo, že na to není sám, jelikož pak manželovi říkal, že je mu přes 80 let a je po operaci obou kotníků. Takže by to pro něho bylo dost náročné a jejich děti byli zrovna na dovolené. Jeho manželka volala se smíchem na Honzu, ať to nechá, že to nějak zvládnou. Samozřejmě pokračoval dál, protože pán nemohl ani pořádně po té operaci chodit.
Zhruba za hodinku to ve třech měli. Kamarádka mi pak říkala, že byla ráda, že tam přišel i Honza, že neví, jak by to jinak sami zvládli a hlavně, jak dlouho by to trvalo.
Často se stává, že chceme někomu pomoci a on řekne: „Ale vykašli se na to, já to nějak zvládnu“ a přitom by vnitřně pomoc chtěl, ale je mu to trapné. ACH TO NAŠE EGO.
Když se podíváme na malé děti, ty si o pomoc říkají neustále, náš Štěpa tak často, že mi tím občas leze krkem:-), ale samozřejmě vždy jdu a pomůžu mu.
Říkala jsem si, proč je pro nás takový problém pomoc přijmout.
Přemýšlela jsem nad tím i z pohledu kineziologie, které se věnuji, protože díky této metodě člověk vidí zpětně, kdy dané bloky vznikly.
Jelikož zhruba do sedmi let si tvoříme své návyky, pak už jedeme víceméně na „autopilota“ a jako starší si někteří uvědomujeme, že takto dál nechceme, a tak v dospělosti své návyky a vzorce myšlení měníme, protože přijdeme na to, že nám už tyto vzorce neslouží a neznamená to, že když jsme je každý z nás přebrali od svých rodičů (po generace), musíme s nimi žít až do konce života.
KDE SE BERE TEN STUD PŘIJMOUT POMOC, NEBO SI DOKONCE O NI ŘÍCT?
Některé děti, které si řeknou o pomoc, často třeba slýchávají: „Tak to zvládni sám, to zmákneš, seš už dost velkej, snaž se, tobě to zase nejde?…
Někdy i něco horšího: Ježiš to snad není možný, tys to zase nezvládnul, kdy už ti to konečně půjde, tak se na to vykašli, když to ještě neumíš, přestaň mě s tím už otravovat….
Nebo se může stát i ve školce, že dítě potřebuje s něčím pomoci, ale paní učitelka ho v tu chvíle odmítne (možná ne moc hezky) a blok je tady. Dítě si v tu chvíli připadá méněcenné, neschopné a pokud to takto slýchává často, vznikne v něm program – jsem neschopný a k ničemu...
Nebo to dítě vidí na rodičích: tatínek se například rozčiluje, že danou věc dělá sám a přijde jeho známý, chce mu pomoci a tatínek řekne: „Díky, nemusíš, já to zvládnu sám“. Známý odejde a maminka se ptá, proč si tedy nenechal pomoc a tatínek odpoví opět se vztekem: „Se nebudu furt nikoho doprošovat“..
Takže dítě je samozřejmě zmatené, protože vlastně nechápe, proč se tatínek vzteká, že je na to sám, a když by pomoc měl, tak ji odmítne, a dál se vzteká, že je na to sám.
Děti tomuto chování nerozumí a vidí v něm rozpor a naučí se, že zřejmě i když mě něco nejde a potřeboval bych pomoc, musím to stejně vyřešit sám.
Také je to dobou, kdy lidé na sebe nemají tolik času a každý si „jede“ to svoje…
Můj brácha žije ve Skotsku a nedávno byl s rodinou na výletě na malinkém ostrůvku, kde žije 52 lidí.
Nejsou tam silnice, lidé se tam dostanou jen malým převozem, nemají tam televizi, téměř není signál, ale všichni jsou tam spokojení. Navzájem si pomáhají a je to pro ně automatické. Jeden opraví někomu pračku, tak on mu na oplátku pomůže s něčím, co umí on. Nedávají si mezi sebou za služby peníze, ale pomůžou si protislužbou. Jsou tam zkrátka taková komunita, která drží při sobě a jeden druhého vlastně potřebují.
A takhle to bylo vlastně i kdysi….
NĚCO ZA NĚCO?
Když už třeba pomoc přijmeme, máme někdy pocit, že MUSÍME na oplátku něco pro toho dotyčného udělat hned, nebo mu něco dát. Ale co třeba ŘÍCT DĚKUJU – s vděčností a pokorou, že máme kolem sebe někoho, kdo pomůže.
Když nám někdo nabídne pomoc, nedělá to většinou se záměrem, že od nás něco očekává, ale zkrátka chce pomoci. Když už chcete někomu za pomoc něco dát, dejte mu to, že opravdu chcete, ale ne z pocitu viny, že „musíte“.
Jindy nastane situace, kdy mu můžeme pomoci my, nebo zase pomůžeme někomu jinému. Zkrátka být tu více jeden pro druhého a vzájemně se moci na sebe spolehnout.
Přeji vám všem, ať máte kolem sebe lidi, na které se můžete spolehnout a nebát se je o pomoc požádat a naopak, abyste dokázali i vy přijmout pomocnou ruku s vděčností a bez studu a výčitek.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.