Ty jsi šikula – co tato věta dítěti (ne)řekne a proč ji přestat používat?

S obdobím vánoc také přichází „hodnocení“ dětí.

„Byl jsi určitě hodný, tobě Ježíšek dárky donese viď“. „Ty jsi šikovný, ty mamince pomáháš, na tebe Ježíšek nezapomene.“

Hodnocení už možná děti slýchávají od období čerta s Mikulášem, kdy se začaly dělit na hodné, šikovné a zlobivé.

V tomto článku bych se ráda zaměřila na označení „šikovné – ŠIKULA“.

Kdybychom to nyní vztáhli na vánoce – mnoho dětí si dá plno práce s přípravou vánočních přáníček pro babičky, dědečky, rodiče, sourozence…, pomáhají péct perníčky, cukroví a zkrátka se podílí na předvánočních přípravách.

Většina dětí to dělá rádo a opravdu si ten čas s námi rodiči užívá.

Záleží jim na tom, aby přáníčka byla krásná, aby se líbila, aby krásně nazdobily perníčky či další cukroví.

Někteří rodiče mají často plné ruce práce, chtějí mít vše hotové, a tak nejrychlejší způsob, jak dítěti pochválit přání či jinou činnost je říct: „Ty jsi šikula“.

Myslím, že tuhle větu jsme použili snad všichni. Ale co vlastně slovo „šikovný, šikulka“ říká?

Téměř nic.

Je to hodnocení dítěte, ale ne dané činnosti. Nic to nevypovídá o tom, co dítě udělalo, co vytvořilo.

Je to zkrátka taková nic nevypovídající věta. Co si budeme povídat, občas to zkrátka řekneme a v hlavě máme úplně jiné věci.

Představme si situaci, kdy dítě namaluje obrázek a jde ho ukázat třeba mamince, která zrovna řeší něco s tatínkem, nebo sourozencem. Holčička ukáže obrázek, maminka na něj mrkne a řekne „No pěkný, jsi šikula“ a mluví dál s tatínkem…

Dítě ví, že v tu chvíli s ním nejsme na 100% a může si připadat odbyté a možná to mamince ani nevěří. Třeba se dítěti ani obrázek moc nelíbí, má pocit, že se mu nepovedl a když mu řekneme jen „Jsi šikula“, může ho to naštvat.

Z osobní praxe

Vzpomínám si, když za mnou často chodila Andrejka se svými obrázky a čekala, co jí k obrázku řeknu. Byla k sobě často kritická. Věděla jsem, že kdybych jí řekla „Super, jsi šikula“, tak se pravděpodobně naštve, protože ona to třeba tak nevnímala a řekla by mi „No to nejsem, se mi to nepovedlo“. Vždycky jsem jí řekla, jak vidím obrázek já, co se mi tam líbí a ptala jsem se jí, jestli je s tím spokojená ona sama. Když jsem s ní mluvila takto a neodbyla ji jen „šikulou“, rozpovídala se. Řekla, s čím není spokojená, co chtěla jinak a často, že se jí to vlastně nelíbí a udělá nový obrázek. A přišla s novým. Kdyby slyšela jen „šikula“, zřejmě by už nepřišla, protože by vlastně nebylo co řešit a mluvit o tom, co chtěla jinak a dost možná by měla pocit nezájmu.

Fíla si loni řekl, že uběhne půlmaraton. Trénoval na to každý den. Nakonec to zvládl o dva měsíce dříve, než si určil. Den D byl tady a on to uběhl. Domů přišel nadšený a hrdý, že to zvládl. Byla jsem na něho pyšná a řekla jsem mu, že je super, že to zvládl, že obdivuju, jak na to trénoval a co všechno do tréninků vložil. Řekli jsme mu, že se nám moc líbí jeho cílevědomost, že i pro nás je tím inspirací, a že je úžasný, že už v 11 letech si dokáže dát takové cíle a sám k nim dělat potřebné kroky.

A kdybychom mu řekli jen? „No super, seš šikula, žes to zaběhl“……Myslím, že každý cítíme v čem to jiné….

Co může často používané slovo šikovný, šikulka způsobit? 

Vzpomínám si, když jsem před lety byla s dětmi na nějaké besídce, tak jedno děťátko si tam kýchlo a maminka mu řekla: „No ty jsi šikula, udělal si hepčí..“ Pamatuju si, jak jsem zůstala v šoku, že ho chválí za naprosto přirozenou věc.

Pokud dítě toto ohodnocení slýchává často, může na něm být závislé. Bude se snažit dělat věci pro to, aby slyšelo, že je „šikula“. Když se mu nedostane, bude si připadat nešikovné a bude mít pocit, že udělalo danou věc špatně. Bude si připadat, že selhalo. Bude vyžadovat hodnocení z venku a nebude tolik schopné svého vnitřního ocenění. V podstatě tím můžeme dětské sebevědomí zabíjet. O zabijácích dětského sebevědomí jsem napsala ebook, který si zdarma můžete stáhnout zde >>>8 zabijáků dětského sebevědomí.

Často se s klienty při kineziologii setkávám právě s problémy sebevědomí, jelikož si připadají nedoceněni a mají pocit, že druhý si jich neváží.

A jak to tedy říci, abychom ohodnotili danou věc a ne dítě?

Vždy je potřeba zaměřit se na danou činnost a vyměnit pochvalování za oceňování.

Například, když dítě vyrobí přání, ohodnotit přání:To je krásné přání, líbí se mi, jak si namalovala ten stromeček…Líbí se mi, jaké jsi použila barvy, je to krásně veselé….

Nebo když s námi dítě peče: „Jsem moc ráda, že jsme pekli spolu, hodně mi to pomohlo, moc jsem si to s tebou užila.“ Ty perníčky se ti povedly, moc se mi líbí, jak si je nazdobila.“

A takhle se zaměřit konkrétně na tu danou věc či činnost. Protože toto dá dítěti mnohem víc, než samotné „Jé ty jsi šikovný“.

Často máme pocit, že musíme něco říkat, ale někdy stačí děti „jen“ pozorovat, být s nimi a sdílet jejich radost. Usmát se na ně, když se na nás podívají a tohle pro děti znamená moc. Ví, že jsme tam s nimi.

Buďme tu pro děti, najděme si čas ocenit je a jejich činnost, všímejme si a buďme k nim upřímní.

Zkrátka buďme s dětmi nejen fyzicky, ale i mentálně.

Užívejme si s nimi čas, který tak rychle utíká a nikdy se nevrátí. Věnujme jim naši plnou pozornost ve chvíli, kdy ji potřebují a kdy o ni stojí.

Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.

Mějte se krásně

Lucka

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *