Uspávat či neuspávat, kdy by mělo spát dítě samo, je možné ho to naučit, spát s dítětem a do jakého věku…?
Podobné otázky ohledně usínání řeší řada rodičů.
Mě na tento článek přivedl můj syn Fíla, který se mnou pravidelně chodí uspávat Štěpu.
Jeden večer, když Štěpa usnul a s Fílou jsme odcházeli z pokoje, mi říká: „mami a dřív to nebylo, že by rodiče uspávali, to musely děti usínat samy“?
Tak jsme si o tom povídali a já mu říkala, že každý to dělá podle sebe, bohužel ne každý podle dětí.
Já osobně si neumím představit, že bych tam to svoje batole uložila a odešla a ono by mělo usínat samo. Užívám si to napojení, pohled jeho očí, když vyprávím pohádku, to jak se tulí a usmívá a pozoruju ho, jak klidně a spokojeně usíná.
Samozřejmě každé dítě je jiné a ne každé má potřebu spát s rodiči.
Naše starší děti s námi také usínaly a spaly, ale třeba Andrejka dostala v 18 měsících svou postel (za další 4 měsíce se měl narodit Fíla, tak jsme koupili postel ještě narozením brášky, aby neměla pocit, že kvůli miminku jde do pokojíčku) a byla nadšená. Chtěla tam spát, spala sama celou noc, večer jsme uspávali a věděla, že může buď přijít za námi, nebo zavolat. Ale nepotřebovala to.
Zatím co Fíla šel k Andrejce do pokoje ve 2,5 letech, zpočátku tam chtěl být, ale pak občas usínal u nás a hodně dlouho v noci chodil k nám. Kolem 9 let začal mít strach ze tmy a potřeboval při usínání otevřené dveře a světlo z chodby, tak jsme toto řešili kineziologií, našli příčinu, která souvisela se situací bezprostředně po porodu, vše jsme vyčistili a od té doby mi sám říkal, když jsem mu šla dát pusu na dobrou noc, abych pak zavřela dveře:-).
Štěpa s námi spal zhruba do 2 let, pak jsme zkusili pokojíček a začal spát lépe, když byl sám. Ale kolem 3 hodiny mě zavolá a do rána spíme spolu, to už potřebuje kontakt a nespí tak tvrdě a já si to s ním užívám:-)
Jsou ale děti, které vyžadují stálé spaní s rodiči, potřebují je cítit a být u nich.
Pro mě je přirozené, že dítě chce usínat a spát s rodičem. Je to jako v přírodě, mláďata se také přitulí k mámě a jsou v bezpečí. Stejné je to s dětmi. Potřebují cítit bezpečí a lásku a to mají v přítomnosti rodičů.
Takže odpověď, kdy se dítě naučí spát samo je: AŽ NA TO BUDE PŘIPRAVENÉ A ZRALÉ.
Pokud rodič toto dítěti umožní, dítě si za nějaký čas (ten je hodně individuální) tuto potřebu naplní a pak dokáže spát samo.
Ale někdy rodiče nechtějí „zvykat“ dítě spát s nimi v ložnici a zkouší různé metody, jak naučit dítě spát samotné, ale pokud dítě tuto potřebu nemá naplněnou, dokáže dávat dost dlouho najevo, co chce a potřebuje.
V tomto případě jsou vyčerpané jak děti, tak i rodiče, protože je to v podstatě boj. Některé děti „volání“ na rodiče vzdají, stáhnou se a „naučí“ se spát samy, ale vůbec to nemusí znamenat, že je jim dobře a pravděpodobně se tato nenaplněná potřeba časem „nějak“ projeví.
Někdy se ještě stává, že dítě brečí, volá na maminku a ta ho ještě okřikne, ať už nebrečí, že nemá proč, a ať jde spát. V této chvíli jde vlastně maminka proti dítěti. Dítě ji volá, aby mu pomohla a ona ještě snižuje jeho pocity (tím, že říká, že nemá proč brečet) a tím pádem i jeho sebehodnotu a sebevědomí. (O snižování dětského sebevědomí jsem napsala ebook 8 zabijáků dětského sebevědomí, který si můžete stáhnout zdarma zde >>>.
Jsou metody, jak „naučit“ dítě usínat samo. Jedna z nich je nechat ho vyplakat a chodit k němu v určitých intervalech.
Zkusme se ale vžít do role malého děťátka, které bylo s maminkou 9 měsíců spojené, cítilo její tlukot srdce, její tep a teď najednou nic.
V těch chvílích, kdy dítě pláče v postýlce, protože chce mámu, probíhá u něho v podstatě boj o přežití.
Doporučuji film Moudrost Traumatu od Gabora Matté, což je kanadský lékař, odborník na závislosti, trauma a jeho léčení a vývoj osobnosti v dětství. V tomto filmu mluví o pláči dětí a co se při něm v děťátku odehrává.
Dítě neumí vyhodnotit, že máma je vedle a může za ním přijít. Dítě neví, že přijde za 3 minuty, nebo za 10 minut. Dítě mámu zkrátka nevidí a probíhá u něho obrovská frustrace – pocity nepřijetí, odmítnutí, nedostatek lásky, a když se na to podívám z pohledu kineziologie, může se to v budoucnu projevit nízkou sebehodnotou, pocity, že nejsem dost dobrý, nebo že o mě není zájem. Což se pak projevuje i v dalších vztazích – pracovních, partnerských atd…
Když se dítě „musí učit“ usínat a spát samo i přesto, že se bojí, pláče, tak má v tu chvíli pocity, že není dost dobré protože musí být samo, cítí se osaměle, nemilovaně a odmítaně, ať je v jakémkoliv věku.
Pokud to dítě potřebuje, je pro něho nejlepší usínat s rodiči, případně vědět, že za nimi může kdykoliv přijít.
Mnoho rodičů také říká, že dítě je „vyčůrané“, protože přestane brečet, když ho dají k sobě do postele, nebo si lehnou k němu. Malé děti neumí být vyčůrané, ony zkrátka přestanou plakat, protože je naplněná jejich potřeba. Potřeba mít rodiče u sebe, cítit ho a zažívat pocit bezpečí.
Velkou roli hraje také okolí, kde často slýcháváme věty typu: „Nechovej ho pořád, nech ho taky vybrečet, když ho budeš uspávat, budeš otrok, musí se naučit spát samo, nemůže být pořád s tebou, bude na tobě závislé…
A mnoho maminek, zvláště těch, které mají první děťátko, tyto „rady“ mohou rozhodit, a pokud je slýchávají od svých nejbližších, je pro ně mnohdy těžké ustát si své rozhodnutí a postoje.
Zde si můžete přečíst můj článek Když radost v mateřství vystřídají úzkosti a stres, který je o mamince Kláře, která celý život od své mámy poslouchala, jak všechno dělá špatně a pokračovalo to i v době, kdy se Klára sama stala maminkou a místo, aby si mateřství užívala, hledala cestu k sobě a společně jsme pracovali pomocí kineziologie na její sebehodnotě.
Cokoliv řešíme ohledně dětí a je v tom strach – aby nebylo rozmazlené, aby si nezvyklo, aby na nás nebylo závislé….odpojujeme se sami od sebe a tím i od dítěte. Kdybychom se řídili jen sami sebou, naším srdcem a intuicí, věřím, že mnoho rodičů by k dětem přistupovalo jinak.
Proč některé maminky plánují, že s děťátkem nechtějí spát a nechtějí ho třeba moc chovat, aby si „nezvyklo?
Maminky zřejmě tuto potřebu v dětství také neměly naplněnou a přebírají tyto vzorce dál, nebo nemají naplněné i jiné potřeby a tudíž je nemohou naplnit ani svému děťátku.
Každý vzorec jde změnit, pokud nám neslouží, jen je potřeba si to zvědomit a vědět, že to takhle nechci a proč.
Vzpomínám na jednu maminku, která mi říkala při konzultaci, že si vzpomíná, když její dcerka byla maličká a v noci k ní natahovala ručičky, aby ji zvedla a maminka i přesto, že chtěla, tak to neudělala, protože se bála, že by si dcera na to zvykla. Přitom jí samotné to bylo líto. A tohle jsou situace, kdy nejednáme podle naší intuice a vlastně děláme něco, co sami vnitřně nechceme.
Když dětem jejich potřeby naplníme, ať už je to uspávání, chování, kojení, být s nimi, rozumět jim, chápat je a vnímat, jsou v budoucnu mnohem sebevědomější, protože v nich nejsou ty pocity odmítání, nepřijetí či nedostatku lásky.
Buďme tu pro své děti a řiďme se sami sebou, svou mateřskou intuicí a svým srdcem. Pak budeme vždy vědět, co naše děťátko potřebuje, nebo mu budeme alespoň blíže a lépe mu porozumíme.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.