Porod je téma, kterému se určitě nevyhnou nastávající maminky, případně maminky, které mají čerstvě narozené děťátko.
Mnoho žen má z porodu obavy a některá možná i panický strach. Naštěstí je v dnešní době mnoho technik a možností, jak se se strachem naučit pracovat, mezi ně patří například metoda EFT, kineziologie, meditace, mentální cvičení a spousty dalších možností.
Myslím, že také záleží na věku ženy a také na tom, o kolikátý porod se jedná a hlavně o nastavení a přístupu. Mám za sebou tři porody a každý byl úplně jiný:-)
Ráda bych vám v tomto článku sdělila své zkušenosti, strachy a obavy, a hlavně také to, že se možná často bojíme zbytečně a na co myslíme, to přivoláváme, což jsem si potvrdila hlavně u mého třetího porodu.
Své první děťátko jsem porodila ve 25 letech. Nedařilo se nám otěhotnět, o čemž byl můj předchozí článek, a jak ohromnou radost jsem měla, když jsem otěhotněla, tak takhle ohromný byl i můj strach z porodu.
Zpětně přesně vím, co ho vyvolalo.
Jednou jsem se ptala mé kamarádky na porod a hlavně na nástřih, ze kterého jsem měla neskutečný strach, ona mi řekla: „prosím tě, to ani necítíš, to už je to nejmenší“. Nedokázala jsem pochopit, že když vás „tam“ nasřihávají, že to prostě necítíte. To pro mě bylo nepředstavitelné. V tu dobu mě ani nenapadlo, že bych nástřih vlastně nepotřebovala.
Můj strach rodit byl opravdu tak ohromný, že miminko ho zřejmě vycítilo a neotočilo se, tudíž mi byla doporučena sekce. Já byla v tu chvíli ráda. Zhlédla jsem videa, jak přesně sekce probíhá, abych byla připravená. Po zhlédnutí videí přišel nový strach a to byla bolest z cévkování.
Den D nadešel.
Byla jsem šíleně nervozní. Manžel byl celou dobu se mnou. V 7 hodin ráno mi obvázali nohy a zavedli cévku. Nakonec to nic hrozného to nebylo, jen nepříjemný pocit. Až zpětně jsem si uvědomila, že jsem měla vždy strach z něčeho, co vůbec strašné nebylo a jen jsem si ten strach v sobě pěstovala.
V půl 8 mě převezli na sál a zavedli epidural. To byla pro mě nejhorší část. Anesteziolog, který ho zaváděl, se nemohl trefit do správného kanálku. Tudíž jsem cítila, jak tou jehlou „šmejdí“ v páteři a těšila jsem se, až to bude hotové. V ten moment jsem věděla, že u příštího porodu žádný epidural nebude. Doktor se omlouval, že prý mám úzká záda, tak proto to trvalo.
Pak došlo k samotnému zákroku – cítila jsem, jak se mnou lehce jakoby cloumají a 7.43 byla dcera venku. Prvně proběhly „klasické procedury“ – vážení, měření, stříhání pupeční šňůry a pak ji dali manželovi do rukou. Moc mě mrzelo, že jsem si ji nemohla hned pochovat, tak jsem ji aspoň dala pusu na čelo a těšila se, až ji budu mít u sebe.
Ten pocit, kdy jsem ji poprvé držela v náručí byl nezapomenutelný. Takový příliv lásky a energie jsem nikdy předtím nezažila. Bylo to nepopsatelné a mísily se pocity bezpodmínečné lásky a pocity strachu o miminko. Když se první den přisála k prsu, bylo to úžasné. Kojení jsem milovala od první chvíle, ale o kojení bude další článek.
Po druhé už jsem chtěla rodit já
Za necelé dva roky mě čekal další porod. Už od začátku jsem věděla, že chci rodit přirozeně a hlavně bez epiduralu. Má gynekoložka mi řekla, že pokud bude jizva po sekci zhojená, tak není problém. Jelikož jsem v tomto těhotenství začala absolvovat kurzy kineziologie one brain, přistupovala jsem k porodu jinak.
Nebyl tam takový ten panický strach, který si vytvoříme my samy. Samozřejmě strach tam byl, bála jsem se bolesti, ale už jsem se začala učit s bolestí pracovat. K tomuhle porodu jsem přistupovala více s respektem a pokorou, protože už to bylo na mně.
Já jsem rodila.
Na porod jsem se těšila. Několik dní jsem měla „poslíčky“ a už jsem si přála, abych porod začal.
A konečně to přišlo, jedno brzké ráno, kdy už jsem byla celou noc opřená o postel a nemohla jsem už ležet, mi praskla voda. Byla jsem nadšená. Vzbudila jsem manžela, aby přivezl mamku, která hlídala Andrejku. Já se zatím převlékla a zvažovala jsem, zda si mám mýt hlavu nebo ne. Nakonec jsem jela bez umyté hlavy:-).
V porodnici mi řekli, že hned tak neporodím a dali nás na pokoj.
Kontrakce se zvětšovaly. Chvílemi jsem byla už otupělá a strašně unavená a pak přišly ty chvilky, kdy jsem dokázala se sebou pracovat a říkala jsem si, že čím větší kontrakce, tím se blíží ten krásný okamžik, kdy budu mít syna u sebe. A snažila jsem se za každou kontrakci děkovat, což se mi vždy nedařilo.
Nastala i chvíle, kdy jsem byla lehce hysterická, a to když mě napojili na monitor. To bylo ve fázi, kdy už jsem fakt nemohla ležet. Řekla jsem manželovi, ať zavolá sestru a odepnou mi to, že už to nevydržím a on povídá: „oni za chvíli přijdou, tak vydrž“ V tu chvíli jsem se fakt neudržela a vztekle mu řekla, jestli pro ni okamžitě nezajde, tak si to z toho břicha servu sama. Ihned pro ni došel:-)
Za pár minut na to přišla bolest a takový tlak, že jsem měla pocit, že už dál nemůžu a prasknu. Přišla sestřička a říká, že už rodím.
Po obědě byl Filípek venku. Nezapomenu na ten pocit úlevy a uvolnění, když se ze mě „vylezl“. Bylo to úžasné. Já byla tak vyčerpaná, že jsem měla ruce v křeči a nemohla jsem hýbat prsty a celá jsem se třásla. Proto byl manžel první, kdo malého choval. Ještě mě pak šili po nástřihu, který jsem opravdu vůbec necítila. Mezitím proběhlo klasické vážení a měření a já měla Filípka v ruce až v zavinovačce.
Byl to nádherný pocit, mít toho drobečka v náručí.
Čas plynul
Když byly děti větší a my se přestěhovali do baráčku, občas mě přepadly myšlenky, jaké by to bylo mít ještě miminko. Často jsem říkala, že kdybych někdy měla mít třetí, tak bych nechtěla vědět pohlaví a chtěla bych zažít překvapení u porodu.
Mé myšlenky se zhmotnily a já ve svých 36 letech otěhotněla.
Těhotenství bylo bezproblémové, až na velkou únavu v prvním trimestru. Termín jsem měla na polovinu března. Moc jsem se těšila, ale opět se vyrojily obavy z bolesti. Teď to bylo jiné, než při druhém těhotenství. Tam jsem nevěděla, co mě čeká. Nyní jsem měla strach, jestli tu bolest zvládnu a zvládnu s ní pracovat. Připadala jsem si po těch letech jako prvorodička.
A v tomto období, kdy jsem si začala zpracovávat strachy a psychicky se připravovat, porodila má kamarádka, která měla vyvolávaný porod. Po jejím porodu mi řekla, že nakonec přistoupila k epiduralu, a že je za to ráda, a abych se tomu případně také nebránila a zbytečně se netrápila v bolestech.
Jak mi tohle řekla, jakoby mi svitla naděje, že kdyby bylo nejhůř, můžu si nechat pomoci.
Pár dní na to jsem viděla v televizi rozhovor s Marthou Issovou, která mluvila o svém porodu a o vyvolávačce, na kterou musela. Nevím proč, ale měla jsem to stále v hlavě. Tahle jedna věta mi nedala spát. Před x lety jsem o vyvolávačce vůbec neslyšela a teď jí bylo všude plno. Zakazovala jsem si na to myslet, ale pořád se to ve mně drželo, stejně tak jako možnost epiduralu. Představovala jsem si, jak porodím třeba už začátkem března, všichni mi říkali, že se třetím to bude rychlovka.
Ale nebyla. To, čemu jsem se bránila a tím pádem na to vysílala myšlenky, se stalo…
Nakonec tu byl konec března a já byla ve 42 týdnu vynervovaná a unavená z toho ohromného břicha a už jsem se těšila, až bude prcek venku, ale vůbec jsem si vlastně neuměla představit, že budu rodit.
Měla jsem nastoupit na vyvolání. Na jednu stranu jsem se těšila, ale na druhou jsem si říkala, že mimčo ví, kdy je jeho čas, a že bych počkala ještě víkend. Musela bych podepsat „protokol“, ve kterém bylo uvedeno, co vše se může stát, a že beru zodpovědnost na sebe. Jelikož jsem byla už tak unavená a vystrašená a samozřejmě jsem nechtěla riskovat, tak jsem souhlasila. Na příjmu se mě ptali na porodní plán.
Jediné, co jsem chtěla byl bonding, o kterém jsem snila a nechtěla jsem nástřih, pokud by to nebyl potřeba. Žádný jiný plán jsem neměla. Jen to, aby proběhlo vše v pořádku.
Dopoledne jsem dostala čtvrt tablety. Nic se nedělo. Po několika hodinách jsem dostala další čtvrtku a začala jsem cítit mírné kontrakce. Měla jsem představu, že voda mi praskne sama a začnu rodit. V ten den se rodilo se jak na běžícím pásu. Večer mě vyšetřili a prý z toho nic nebude. Manžel odjel domů a já zůstala na pokoji. Noc byla náročná. Kontrakce byly cítit a bylo nepříjemné mít bolesti a vědět, že se nejedná o porod. Navíc celou noc rodily maminky, takže buď byl slyšet jejich křik nebo pláč miminek. Já už se těšila, až budu mít miminko v náručí.
V neděli dopoledne mi tabletu nedali, protože bylo stále plno, tak jsem ji dostala až odpoledne. Kontrakce se rozjely a já doufala, že už to bude k porodu. V podvečer mi řekli, že snad ano.
Večer už jsem měla bolesti tak velké, že jsem nevěděla, jestli mám klečet, sedět, nebo jakou polohu vlastně zvolit. V tom mi vlítla do hlavy věta od kamarádky: „Nebraň se epiduralu, nech si pomoct“. Stále jsem váhala, říkala jsem si, že u syna jsem ho také neměla, ale přišlo mi, že tenkrát ty bolesti nebyly až takové. Nevím, zda to bylo vyvolávačkami nebo se mi posunul práh bolesti a samozřejmě hodně také dělala hlava, protože jsem se sebou už vůbec nedokázala pracovat a nakonec jsem se pro epidural rozhodla.
Zrovna mi volal manžel, který jel vyvenčit psa, a ptal se mě, jestli si stihne dát ještě kafe nebo už má přijít. Jeho otázka mě nadzdvihla. Jak se může ptát na nějaké blbé kafe, když já skoro lezu po zdi. Udržela jsem se a řekla mu, že bude fajn, když přijde za mnou. Dostala jsem epidural. Bála jsem se, ale vůbec to nebolelo. Byla to pro mě úleva a dost jsem se zklidnila.
Půl hodiny na to mi píchli vodu a pak nás tam nechali samotné. Asistentka nám rozsvítila jen lampičku, měli jsem krásný pokoj s bazénkem a musím říct, že jsem se tam cítila dobře. Asistentka byla moc milá a empatická. Přišla jen když monitorovala srdce miminku, ale jen monitory přiložila na břicho, žádné vleže na posteli jako tehdy. Nemohla jsem se dočkat miminka a byla jsem zvědavá, jestli budeme mít chlapečka nebo holčičku.
Najednou jsem cítila šílený tlak a porod byl tady. Nejtěžší bylo ten tlak překonat. Prcek několikrát téměř vylezl, ale opět se vrátil zpátky. Sebrala jsem poslední síly a řekla si, že teď už zatlačím naposledy, a mimčo bylo venku. Tentokrát bez nástřihu. Ta úleva byla úžasná. V tu chvíli jsem měla veškerou energii zpět. Miminko chytla asistentka a já se hned ptala, co to je:-)
Řekla mi, ať se podívám a hned mi ho podávala. Byl to kluk jak buk:-)
Malého mi dali na břicho a já se konečně dočkala toho krásného pocitu cítit to teplé tělíčko na svém těle. Štěpánek na mě koukal a já se nemohla vynadívat do jeho očí. Okamžitě mě pohltil nekonečný pocit lásky, štěstí, vděčnosti a naplnění.
Bylo to nepopsatelné. S manželem jsme hladili naše děťátko a já mu říkala, jak moc ho milujeme a jsme za něho vděční.
Po půl hodině si dolezl k prsu, přisál se a to byl vrchol mého hormonálního koktejlu.
Můj třetí porod byl za mnou a byl krásný, stejně jako ty předchozí.
Když děti držely Štěpánka v náručí, pocit štěstí se zmnohonásobil. Ten pohled byl úžasný a já byla vděčná, že jsem zvládla odnosit a porodit své úžasné, milované děti.
Zpětně jsem si vyhodnocovala všechny porody a ověřila si, že opravdu, čeho se člověk bojí, na co myslí, tak se stane. Na co směřujeme svou energii, to si do života přitahujeme. A také, co si v sobě nastavíme a myslíme to vážně, to zvládneme, ať je to cokoliv, ale musíme o tom být přesvědčeni.
U druhého porodu jsem věděla, že epidural potřebovat nebudu a zvládnu to, u třetího už jsem o tom přesvědčená nebyla a také proto jsem si ho nechala zavést.
U třetího porodu jsem si přála bonding a porod bez nástřihu, což také vyšlo. I když nástřih není opravdu u porodu cítit, je to ale hodně znát při rekonvalescenci. Po třetím porodu jsem po pár dnech ani nevěděla, že jsem rodila, co se týká nějakých bolestí či hojení po šití.
Mít strach je přirozené a nemá smysl s ním bojovat. Pokud tento článek čtete některá z vás budoucích maminek a máte strach ať už z bolesti, nebo něčeho jiného, zkuste strach přijmout. Jděte do hloubky pomocí otázek a zjistíte, čeho konkrétně se bojíte. Je dobré si postupně vše zpracovat, ať už sama nebo s pomocí někoho dalšího.
Přeji vám, aby váš porod byl krásný a proběhl podle vašich představ.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.
Pingback: Když se nedaří otěhotnět, aneb co vše dokáže naše hlava -