Když jsem otěhotněla se třetím děťátkem, manžel mi říkal, že bych mu opět mohla vařit do práce, jako při mé předchozí mateřské. Na to jsem mu řekla, že tuhle mateřskou si budu užívat a žádné vaření navíc, jako tomu bylo kdysi – viz můj příběh.
První rok tomu tak bylo, užívala jsem si procházky, ať sama nebo s kamarádkami, chodila jsem do lesa, kolem přehrady, často také nosila Štěpu v manduce a chodili jsme na houby nebo na borůvky a moc jsem si to užívala.
Starší děti se do školy vypravovaly samy, svačinu měly nachystanou z předchozího dne, takže dopoledne jsem měla prostor jen pro malého.
PŘIŠEL COVID
Uplynul necelý rok, když Andrejka přišla s tím, že se možná budou zavírat školy. Já tomu nevěřila. Ani by mě nenapadlo, že se tohle může stát kvůli nemoci, že by vůbec mohlo dojít k nějakému plošnému zavírání. Přišlo mi to úplně absurdní a říkala jsem jí, že to je blbost, že k tomu nedojde.
Jaký to byl pro mě šok, když se pár dní na to školy zavřely a děti zůstaly doma. Doma zůstal i manžel, kterému se snížil plat a pracoval z domova.
Byla jsem z toho naprosto zmatená a vůbec jsem nedokázala pochopit, co se děje. Samozřejmě v šoku jsme byli všichni a byl tu strach z toho, co se vůbec ještě může stát. Také jsem se bála, aby manžel nepřišel o práci..
Doma začal blázinec
Doma začal neuvěřitelný kolotoč. I když jsou děti samostatné, byl to pro ně taky šok a se spoustou věcí potřebovaly pomoc. Hlavně syn, tou dobou byl ve 4. třídě a největší problém byl s obsluhou počítače.
Nahrávat soubory, posílat je a vůbec se sžít s celou situací, která byla pro všechny nová. Dcera byla v 6. třídě a ta fungovala celkem samostatně, jen občas potřebovala s něčím pomoci.
Štěpovi byl v tu dobu necelý rok. Před uzavřením škol měl svůj režim, spal 2x denně, už jedl téměř „vše“ a kojený byl 2-3 denně.
To se změnilo během prvních dnů, kdy jsme doma zůstali všichni.
Štěpa jen řval a já se těšila do lesa na procházky, i když tam to také nebylo vždy růžové…..
Jelikož Štěpa neměl pozornost jen pro sebe, začal si ji vynucoval řevem, kňouráním a také se začal často kojit. Fíla často potřeboval pomoci s učením a s počítačem, takže abych mohla sedět v klidu u něho, Štěpa se kojil. Dopoledne, kdy spal na zahradě – díky bohu za ni, jsem rychle uvařila něco k obědu, mezitím lítala pomáhat Fílovi a byla jsem ráda, že jsem to stihla, než se vzbudil.
Po obědě jsme chodili společně ven, protože ani děti se s nikým venku nestýkaly a jelikož jsem nechtěla chodit venku s rouškou, bylo mi to proti srsti, chodit venku s látkou na puse, byli jsme každý den v lese, který máme dvě minuty od domu. Za to jsem byla také nesmírně vděčná, že člověk měl kam jít a mohl volně dýchat.
Byla jsem stále v napětí a ve stresu z celé situace a malý to samozřejmě vycítil. Vždycky jsem se těšila, až odpoledne půjdeme ven, ale Štěpa často ječel při usínání, takže jsem s sebou nosila i manducu, ve které jsem ho uspala a pak dala do kočárku. Někdy ani to nestačilo a musela jsem v lese nakojit, aby usnul. Byla jsem z toho všeho unavená.
STALA SE ZE MĚ HYSTERKA
Stala se ze mě hysterická matka. Vůbec jsem si chvílemi neuvědomovala, jak s dětmi mluvím, a že vlastně okamžitě řvu.
Při jedné procházce, kdy už jsem se těšila, že bude klid od vaření a učení se, Štěpa opět řval jak tur a já zapomněla manducu s sebou. Zrovna v momentě, kdy měl největší ječák, se mě Fíla po několikáté na něco ptal, pro mě v tu chvíli byla ta otázka zbytečná, protože se mohl zeptat i později a začala jsem na něho křičet, jak se mě může ptát teď, když slyší, jak Štěpán řve, jestli si ze mě dělá srandu, že tohle už není možný atd….
Manžel se vrátil domů pro manducu, Štěpa usnul a my došli do lesa. Já se pomalu uklidnila a těšila se, že bude chvíli klid, když v tom se děti začaly ze srandy postrkovat a křičet.
Několikrát jsem jim řekla, aby neřvaly u kočárku, když malý spí, ale nic. Samozřejmě jejich strkání skončilo většinou tak, že Fíla začal brečet, protože Andrejka dokáže být surová a on je občas přecitlivělý.
Když k tomu opět došlo, já úplně vypěnila a viděla jsem jen, jak Andrejka dává Fílovi kolenem do rozkroku a on začal bolestí brečet. Já k ní přilítla a poprvé v životě jsem jí plácla přes hlavu a záda. Vynadala jsem jí, proč to dělá, že nemůže být chvíli klid. Ona začala brečet a říkat mi, že jsem neviděla, co udělal Filip jí, což měla pravdu.
Fíla taky provokoval, ale já to v tu chvíli neviděla. Viděla jsem jen, že vzbudí Štěpu, že ani na procházce není klid a pak to její koleno.
MUSELA JSEM SE ZASTAVIT
A NAJÍT SAMA SEBE
V tu chvíli mi došlo, že takhle to dál nejde. Že tohle nejsem já a nechci se takhle chovat k dětem. Andrejce jsem se omlouvala a moc mě to mrzelo. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, je mi to moc líto.
Uvědomila jsem si, že si musíme udělat nějaký systém, domluvit se, jak budeme fungovat, aby to bylo přijatelné pro všechny a hlavně, že pro děti to taky není jednoduché být bez kamarádů a kroužků.
Byly to první tři týdny, kdy já jsem situaci téměř nezvládala a byla psychicky vyšťavená. Štěpa se kojil téměř každou hodinu, někdy i častěji, byl čím dál větší a já čím dál užší.
MUSELA PŘIJÍT ZMĚNA
Domluvili jsme se, že budeme řešit všechno opět v klidu a bez křiku. Vysvětlila jsem dětem, že nejde, aby po mně chtěli všichni něco najednou, když uspávám, nebo když Štěpa zrovna řve.
S Fílou jsme si nastavili, že pokud si bude chtít Štěpa hrát nebo být se mnou, budeme se věnovat škole, až když usne a to stejné s Andrejkou. Snažila jsem se uvařit vždy večer, abych měla dopoledne pro děti.
Pro mě bylo nejdůležitější situaci přijmout a přestat bojovat proti něčemu, co není v mých silách změnit.
Po třech týdnech se situace zlepšila. Naučili jsme se společně fungovat, i když vypjaté chvilky tu občas byly i tak.
V lese bylo fajn, ale chyběl mi kontakt s někým dospělým
Ven jsme chodili stále do lesa a já si uvědomila, že potřebuju i mezi lidi. Že mi chybí se s někým potkat, popovídat si, a tak jsme občas šli na procházku k přehradě. V Jablonci máme tři přehrady za sebou a je tam krásná procházka. Sice jsme tam museli nosit roušku nebo nákrčník, ale občas jsme zašli už i tam, i když pro mě bylo těžké vidět všechny ty lidi s rouškou přes pusu. Bylo to jako z nějakého hororového filmu.
Vzpomínám si na jednu procházku, kdy jsme obcházeli přehradu a na druhém břehu šli moji rodiče, se kterými jsme se nějaký čas nevídali, jelikož oba byli nemocní. Slyšela jsem, jak na mě mamka zavolala a začali jsme na sebe mávat. Ten její hlas, když na mě volala slyším dodnes. Bylo tam zoufalství, strach a zároveň radost, že nás vidí. Bylo to jako kdybychom byli někde uvěznění, byli jsme od sebe pár metrů a vlastně k sobě nemohli.
Bylo hrozné vidět své rodiče přes přehradu a nemoci je ani obejmout.
Po několika týdnech už opadl takový ten panický strach, který všude byl a člověk začal používat selský rozum. Děti začaly chodit ven i s kamarády a já byla ráda, že můžu jít ven jen „sama“ s malým. S rodiči jsme se vídali venku na procházkách.
CO NÁM COVID DAL
Začali jsme si užívat společně chvíle a dělali věci, na které bychom v klasickém režimu neměli tolik prostoru.
Andrejka přišla s nápadem, že přestaneme používat šampony. Moje první představa byla, že budu mít mastný vlasy přilepený na hlavě a rovnou jsem řekla, že ne. Dcera mi vysvětlila, že si budeme mýt jen vodou, a že metodě se říká no poo. Něco jsem si tedy o tom přečetla a řekla jsem si, že když blázinec, tak se vším všudy. Na Štěpův rok jsem si naposledy umyla vlasy „normálním“ šamponem a pak jsme začaly používat jen žitnou mouku, vajíčka a postupně bylinky. Já si koupila marocký jíl, ale nepřečetla jsem si, že pokud jsou vlasy zničené chemickými barvami a šampony, tak elektrizují.
Po umytí jsem si na hlavu nemohla ani sáhnout, jak mi vlasy lítaly, umyla jsem je vodou, ale lítaly pořád, až později jsem se dočetla, čím to je:-)
Odbourala jsem barvy, barvím se hennou a na mytí používáme ajurvédské bylinky a já používám i přírodní šampon, jelikož nemám vždy na bylinky čas.
Začátek byl náročný, ale bylo to něco, co jsme dělali jen spolu a bylo to naše ♥♥♥
Začali jsme spolu péct chleba, housky a najednou člověk zjišťoval, že si spoustu věcí může doma udělat sám. Chleba si pečeme dodnes.
Manžel se začal více věnovat Fílovi, který hraje fotbal a jelikož neměli žádné tréninky, trénovali společně. Běhal s ním, trénoval ve fotbale a učil ho, jak správně cvičit a posilovat.
Fíla se neuvěřitelně zlepšil, vypracoval se a začal si více věřit i ve hře.
Nedávno si dal sám za cíl uběhnout půl maraton, což si splnil a uběhl to v krásném čase.
ZÁVĚREM
S odstupem jsem rekapitulovala náš poslední rok s covidem. I když omezení bylo hodně, žili jsme relativně „normálně“. Nepořádali jsme žádné hromadné party, ale občas jsme si dali vínko se sousedy, děti chodily normálně ven, jen škola a kroužky stále nebyly.
S mými rodiče se stále vídáme jen venku na procházkách, ale aspoň, že tak.
Jsme zdraví a to je nejdůležitější. Manžel nepřišel o práci, za což jsem také velice vděčná.
Jen mě mrzí, že jsme se minulý rok nemohli vidět s mým bratrem, který žije se svou rodinou ve Skotsku. Před pár dny se mu narodila dcerka, ještě má 4letého syna a já si moc přeji, abychom byli letos konečně spolu.
Nyní to bude rok, kdy jsme dostali všichni první stopku a místo zlepšení, je tu další stopka
Já už mám občas pocit, že je toho moc a jsem z toho všeho unavená. Doufala jsem, že se otevřou aspoň školy a děti budou opět v kolektivu, ale místo toho nová omezení.
Neumím si představit, jak musí být lidem, kteří přišli o práci, kterým zkrachovaly jejich vybudované firmy. Jak se musí cítit lidé v domovech důchodců, když se nemůžou vidět se svými nejbližšími…
Ale co s tím můžeme dělat?
- Myslím si, že vztekání a nadávání na někoho je zbytečné.
- Jediné co můžeme dělat je, chovat se zodpovědně vůči sobě a vůči ostatním.
- Nepodceňovat nemoc, ale ani ji nezveličovat.
Zachovejme si svou vnitřní víru, že už brzy bude lépe. Být tu jeden pro druhého, udělat si čas druhého vyslechnout aspoň po telefonu, když to nejde osobně a nastavit si život tak, abychom byli šťastni teď a ne, až skončí omezení, nebo až něco bude jinak.
Být šťastní tady a teď.
Všechno zlé je k něčemu dobré a každý jsme tu, abychom se naučili překonávat překážky, které jsou součástí naší cesty a toto musíme také tak brát.
Přeji nám všem, abychom si udrželi svou vnitřní radost, a aby naše vnitřní světlo stále svítilo.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.