„Nejsem dost dobrá, zase se mi to nepovedlo, jsem taková kr..a, nikdy to nezvládnu, nikdy neudělám nic pořádně, zase jsem na ty děti řvala, zase jsem se pohádala s partnerem, zase jsem šéfovi dovolila, aby na mě řval, dneska jsem připálila večeři….“
Velmi často s ženami řeším při konzultacích jejich sebehodnotu a slýchávám podobné věty.
A není to jen při konzultacích. Podobné věty můžeme často slyšet kolem sebe a také i u sebe..
To, co se nepovede, si pamatujeme a dokážeme si vyčítat fakt dlouho a ještě se v tom plácáme a jsme mistři sebetrýznění. Naopak to, co jsme zvládli a co se povedlo, vezmeme tak jakoby automaticky a spíš to vnímáme tak, že už bylo na čase.
Proč je problém pochválit se a ocenit za to, co jsme zvládli? Proč se více zaměřujeme na to, co se nepovede než na to, co jsme dokázali, a v čem jsme se posunuli a proč se dokážeme trýznit za něco, co už stejně nezměníme, namísto toho, abychom to vzali jako zkušenost a poučili se pro příště?
Velmi často, když řeším toto téma se svými klienty, čistíme v odbloku podobné situace typu: Když bylo něco špatně, byl oheň na střeše, rodiče to nezapoměli několikrát připomenou, dotyční poslouchali, jak jsou neschopní a jak tohle mohli takhle udělat, ale když se něco povedlo, něco zvládli, slyšeli jen větu: „No vidíš, že to jde, když se chce“, nebo „My jsme věděli, že to zvládneš“, nebo „Tak ještě abys to nezvládl(a), vždyť už jsi dost velký(á).“
A samozřejmě mnoho dalších situací, ale podstata je, že být dobrá(ý), šikovná(ý), hodná(ý), ta která všechno zvládne se očekává, a jinak by to být vlastně ani nemělo.
A tak si tenhle vzoreček nese mnoho z nás a tím na sebe vyvíjíme nátlak. Nechováme se k sobě s láskou a pochopením, protože máme pocit, že stejně nejsme dost dobří. Že ať uděláme cokoliv, vždycky to bude málo.
Ale my jsme dobří. Každý z nás jsme přesně takový, jaký máme být…Jsme přesně tam, kde máme být, a proto je důležité zaměřovat svou pozornost na to kladné, pozitivní. Z toho co se nepovede si vzít ponaučení a zkusit to příště jinak a lépe.
Protože když se budeme stále plácat v tom, co nám „nejde“, co se zase nepovedlo, co jsme zase podělali, posíláme naši energii a myšlenky tam a vlastně sami sobě říkáme: „Nejsem dost dobrá(ý)“, a tak se nám budou dít situace, kdy si to vlastně nevědomě budeme potvrzovat.
Ale když to změníme a budeme se radovat z toho, co jsme zvládli, pochválíme se za to, budeme na sebe pyšní a budeme si to v sobě pěstovat, pak můžeme růst a můžeme jít dopředu.
„Jen“ je potřeba „přeprogramovat naše vzorce“ a naučit se oceňovat za „maličkosti“, protože když se nedovedeme pochválit za „maličkost“, nebudeme to umět ani u těch „velkých“ věcí. Nic není malé a nic není velké, je to jen o úhlu pohledu, ale jde o to všímat si toho, uvědomovat si, co se nám dneska povedlo.
Místo toho, abychom si řekli: „Ježiš já jsem kráva, zase sem to udělala blbě, zase jsem na to zapomněla, zase se mi to nepovedlo, zase jsem řvala na děti……“ , tak si říct: „Ty jo, jsem dobrá, že tohle dneska zvládla, že se mi to takhle povedlo, že jsem to takhle zvládla vyřešit, zorganizovat, domluvit,…že jsem si zvládla dát v klidu kafe, že jsem tohle zvládla vykomunikovat atd….
Zkrátka cokoliv, co nám udělá radost, o čem víme, že jsme odkládali a teď jsme to zvládli, to s čím máme běžně problém a teď se to povede, tak se za to pochválit a užít si ten pocit.
U někoho to může být to, že se zvládne s dětmi vypravit ven bez křiku, někdo dokáže říct své kolegyni, co mu vadí, někdo řekne partnerovi, co má dlouho na srdci, někdo si dovolí říct NE a nebude si vyčítat, že se rozhodl podle sebe a ne podle druhých, někdo si dokáže říct o pomoc a nebude na svoje problémy konečně sám, jiný zase udělá další krok ke svému snu, cíli, někdo si zajde zacvičit, zaběhat, zkrátka si najde čas na sebe, někdo se na sebe podívá do zrcadla a dokáže se na sebe usmát…
Těch pokroků, které můžeme denně udělat, je mnoho. Stačí si toho jen všímat, být více teď a tady a být k sobě laskavý a milý.
Chovat se k sobě s láskou a zaměřit se na to, co se nám povedlo, v čem jsme dobří namísto toho, co nám nejde a za co si můžeme donekonečna nadávat.
Je to jako kdybychom zalévali kytky kalnou vodou – to jsou ty naše sebedestruktivní programy – tak kytky časem uhynou.
Ale když je budeme zalévat čerstvou vodou, mohou kvést a růst.
A takhle je to i s námi – potřebujeme si pro sebe vytvořit půdu, ve kterém nám bude dobře a ve které můžeme kvést i růst, a když budeme mít kvalitní půdu, zvládneme i nějaký vítr nebo déšť.
Ale nikdo jiný nám nemůže vytvořit kvalitní půdu, pokud s tím nezačneme my. Musí to začít u nás, protože když dokážeme mít rádi sami sebe, vážit si sebe a chovat se k sobě s úctou a respektem, pak se k nám takto můžou chovat i ostatní.
CO SI MYSLÍME SAMI O SOBĚ, SE PRO NÁS STÁVÁ PRAVDOU.
Pokud vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, protože v dětství vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.