„On je hodný, udělá všechno, co se řekne, když mu řekneme, ať něco přinese, tak on to
přinese…..Ale jak se taky umí vztekat, zmetek jeden to je…“
Tenhle rozhovor jsem slyšela mezi dvěma zřejmě babičkami na autobusové zastávce.
Zprvu jsem myslela, že mluví o psech.
Ale rozhovor pokračoval: „No to ten náš taky, jednou jsme šli ze hřiště a on ještě nechtěl jít domů, tak já mu říkám, že už jdeme, on se začal vztekat a chtěl jít ještě zpátky a táhl mě na druhou stranu. Tak já ho táhla zase domů, on se mi vytrhl a plácnul mě přes ruku. Tak jsem se naštvala a plácla ho taky. To víš, to já si líbit nenechám, nebude mě přece mlátit hajzlík jeden..“
„No to jsi udělala dobře, musí vědět, co si může a nemůže dovolit“. Přikyvuje druhá paní…
V ten moment jsem pochopila, že mluví o dětech.
Aha, takže my dospělí dítě můžeme bouchnout, ale dítě učíme, že ono mlátit nesmí. Je dítě něco míň než my, že ho můžeme mlátit, ale když to udělá ono, je to špatně?
Často jsem vídala maminky na hřišti, které plácaly své děti, protože ony někoho bouchly, a tak jim o toho plácání říkaly: „Vždyť přece víš, že nemáš nikoho mlátit, kolikrát ti to budu opakovat“.
Jak dítě učit, že mlátit se nemá? PŘÍKLADEM. Těžko mu můžeme něco zakazovat, když to sami děláme.
Je zajímavé, že dokud dítě dělá přesně to, co chceme, ideálně nemá svůj názor, nevzteká se, nepláče je to HODNÉ DÍTĚ.
„ Jé vy máte ale hodné děťátko, ono ani nezapláče, nevzteká se, vždyť vy o něm skoro ani nevíte“.
Už to spojení „hodné“ dítě je vlastně dost zavádějí. Já mám raději spojení spokojené dítě.
Protože i když je pro někoho na první pohled dítě „hodné“, nemusí to znamenat, že dítě se cítí psychicky dobře a je spokojené, i když to tak zdánlivě vypadá.
Co by z tohoto hodnocení vyplynulo?
Že dítě, které projeví své emoce, své nálady, řeknete si, nebo začne naznačovat svůj názor, pokud ještě nemluví, většinou to naznačuje nespokojeností, ať vztekáním, kňouráním či dalšími projevy, které se většině dospělým nelíbí, NENÍ HODNÉ DÍTĚ. Je to zlobivé dítě a v horších případech slyší, že i ZLÉ.
Samozřejmě pokud projeví své emoce jako je radost, smích, štěstí, pak je to v POŘÁDKU. To je to „hodné dítě“.
Přitom emoce projevuje každý z nás. Každého z nás něco naštve, rozčílí a taky to dáme najevo.
Představte si, že vás něco rozčílí, začnete se rozčilovat a například manžel, nebo kamarádka vám začne říkat: „Nonono, to není hezký se takhle vztekat, to se nedělá, to už trochu přeháníš ne, takhle se hodný holky nechovají“.
Co byste jí na to řekli? Pravděpodobně by vás to vytočilo ještě víc.
Jenže u dítěte to vidíme jinak. Dítě reaguje z našeho pohledu přehnaně a vlastně by to tak nemuselo řvát a vztekat se, protože se zas tak nic neděje.
Ale ono SE DĚJE. Dítě nemá natolik vyvinutou nervovou soustavu, aby si ten vztek či frustraci v sobě dokázalo zpracovat, zkrátka ho jeho emoce v tu chvíli ovládne. Emoce trvá většinou 90 vteřin. V těchto 90ti vteřinách můžeme dítěti pomoci a nebo se k němu obrátit zády.
Když mu v tu chvíli pomůžeme a jsme s ním, dítě nám důvěřuje a cítí z nás parťáka. Když jdeme proti němu, okřikneme ho, nebo odcházíme, dítě nám přestává důvěřovat….
Určitě je s dítětem dobré mluvit, až když je klidné a bez emocí. Vysvětlovat mu, že není dobré někoho mlátit, ubližovat, ale NEZAKAZOVAT mu projevit se, nezakazovat mu jeho emoci.
Proč nám vlastně vadí, když se dítě projeví?
U menších dětí je to zřejmě tím, že dítě vydává zvuky, které nám zkrátka nejsou příjemné. Kňourá, vzteká se, řve, plácá nás a nám se možná vždy nehodí řešit tyhle projevy, tak je zkrátka jednodušší ho utnout, vynadat mu a v podstatě mu zakázat, aby dávalo svou nespokojenost najevo.
Přitom by většinou stačilo dát mu pozornost, dát mu to, CO V DANOU CHVÍLI POTŘEBUJE, ZKRÁTKA POCHOPIT, proč se vzteká.
Když víme, proč se vzteká a co se mu nelíbí, tak stačí, abychom mu řekli, že ho chápeme, že mu tohle vadí, ale že to teď už opravdu jinak nejde. Důležité je říct tam to NE s láskou, pochopením a od srdce a ne takové to egoistické NE, které říkáme jen z toho, že my rodiče můžeme rozkazovat a zakazovat.
I přesto, že to řekneme s pochopením a od srdce a dítě se vzteká dále, bude jeho vztek mnohem kratší a hlavně dítě ví, že jsme s ním.
Když je dítě trochu větší a mluví, tak se nám nelíbí co říká.
Například si vybírá oblečení.
Dítě protestuje, že nechce tohle tričko, ale chce to žluté. Jenže maminka chce, aby si vzalo to, které připravila i když by ve finále bylo vlastně jedno, že by se vzalo to žluté, ale maminky EGO to nedovolí.
„Prostě jsem ti řekla, že si vezmeš tohle, tak si ho vezmeš a nebudeš mi říkat, co budeš nosit“.
Je nějaký důvod, proč by si vlastně nemohlo vzít to žluté? Můžeme mu připravit hromádku (například s kr.rukávy) a z té by si dítě mohlo samo vybrat…
A co když dítě nechce jíst, co mu nechutná, nebo na to v tu chvíli nemá chuť..
„Koukej jíst ten knedlík, aspoň kousek sníš. Přece mi nebudeš ve 2 letech říkat, co budeš jíst a nebudeš“.
Tohle taky dítě může slyšet, pokud si chce samo vybrat, co bude jíst.
Když se nad tím zamyslíme, je nějaký důvod, proč musí jíst všechno, co mi mu dáme?
Jedli bychom my i to, co nechceme, jen proto, že nám to někde přikáže a předloží?
Každý z nás má jiné chuťové buňky a stejné je to i u dětí.
Každé dítě je jiné. Jedno má rádo ovoce, druhé suchou rýži, další nechce maso, jiné chce často jogurty a hlavně, dítě zkrátka ví, co v tu chvíli potřebuje. A když nechce maso, neznamená to, že za měsíc nechce napořád, ale za měsíc ho třeba bude chtít.
Proč mu nedat to, co chce a nutit ho něčeho, co nechce? Proč si myslíme, že zrovna třeba maso musí jíst?
Tímto snižujeme jeho sebevědomí a sebehodnotu. Na toto téma jsem napsala ebook 8 zabijáků dětského sebevědomí, který si můžete zdarma stáhnout zde>>>.
Je dítě něco míň než my, že si tedy nemůže vybrat, co chce jíst.
Když ho budeme nutit jíst to, co mu dáme a přikážeme, co se tím naučí? Že vždy tu bude někdo, kdo mu bude říkat, co má a nemá dělat, co je pro něho dobré a co není a přestane věřit v samo sebe.
Ano, je potřeba mít nějaké hranice, ale tak, aby to bylo přijatelné samozřejmě i pro dítě. Například mu těžko budeme zakazovat sladkosti, když se před ním budeme cpát čokoládou, těžko po něm budeme chtít, aby někoho nemlátilo, když ho mlátíme my…
JAK SE MŮŽE V BUDOUCNU PROJEVIT POTLAČOVÁNÍ EMOCÍ A NEDŮVĚRA V SAMA SEBE?
Na tyto možné projevy se dívám především z pohledu kineziologie, kterou se zabývám přes 10 let.
- Pokud už od dětství bude dítě nuceno potlačovat své emoce a potřeby, bude v budoucnu hledat někoho, kdo mu bude říkat, co má a nemá dělat.
- Proto jsou tak často nefunkční vztahy, lidé zůstávají ve vztahu, který jim nevyhovuje jen proto, protože se zkrátka neumí sami rozhodovat.
- Bojí se svých rozhodnutí a bojí se odejít a postavit se sami za sebe, zkrátka nevěří, že by jejich rozhodnutí mohla být správná, a že by mohli stát na svých nohou a tak jsou stále v roli „oběti“ - ONO se mi to děje….
- Když zajdeme možná trochu do extrému: Proč třeba mladí lidé zkouší drogy, chytají se party, která jim nepřinese nic dobrého? Protože je tam ten vůdce, kterého dotyčný potřebuje a hlavně - najednou je někde, kde je i on vidět a je o něho zájem, což doma nebylo a je součástí nějaké „komunity“. Doma si nemohl říct, co si myslí a co chce, protože pak by to bylo to ZLOBIVÉ DÍTĚ. Nebo mu chyběla láska a pozornost od rodičů... Často je okolí pak překvapené, jak je možné, že tenhle "hodný" kluk (holka)se chytnou téhle party, když byli přece tak hodní.
Proto dejme dětem najevo, že jeho potřeby a pocity jsou důležité, a že na nich záleží, dejme jim najevo, že i když se zlobíme, máme je stejně rádi a nebudeme ho mít radši, když bude „hodné“. Zkrátka milujme své dítě takové jaké je, dovolme mu být samo sebou, naučit ho věřit v sám sebe a respektujme ho. Jedině tak, se dítě naučí respektovat i nás. S láskou a důvěrou, protože to je RESPEKT, respekt založený na strachu, nefunguje.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.