Néééé já to mám mít první, já mačkám teď výtah, teď rozsvítím první já, teď chci já otevřít dveře, on tam má víc kousků masa, mami teď máš dát tuhle ruku mně, teď si vybírám já pohádku, mamííííí teď jsem měl být první já…..
Připomíná vám to vaše děti? Pokud ano, je tento článek pro vás:-).
Když píšu tenhle článek, mám pocit, že není možný, že už je to 12 let, kdy se z Andrejky stala starší ségra. V jejich 13 měsících se mi na těhotenském testu ukázaly dvě čárky.
Byla jsem překvapená a šťastná zároveň. Překvapení bylo o to větší, jelikož s Andrejkou se nedařilo otěhotnět a tenkrát nám lékaři řekli, že manžel asi mít děti nebude. O tom si můžete přečíst v článku „Nedařilo se nám otěhotnět, aneb co vše dokáže naše hlava“.
Říkala jsem si, že mít děti takhle blízko od sebe bude asi frkot, ale že si aspoň děti budou rozumět a vyhrají si spolu. O to bylo větší překvapení, když místo zabavení se, to byl spíše boj.
Když jsem byla těhotná, Andrejka hladila bříško, dávala miminku napít a povídala si s ním a těšila se, že bude velká ségra.
Když se Filípek narodil, bylo Andrejce 23 měsíců. Andrejka byla nadšená, pořád u Fíly seděla, chtěla ho chovat, zkrátka to byla nová panenka.
Ale panenka, která se nedá vypnout. Fíla byl dost kontaktní miminko. Tenkrát jsem to viděla tak, že byl celkem náročný. Chtěl se stále chovat, chtěl pozornost a spal jen venku v kočárku. Když jsem vařila, měla jsem ho v ruce, nebo nohou vozila v košíku, aby usnul, ven jsme vyráželi už v půl 9 ráno, aby neřval na celý panelák a mohl v klidu spát.
Kdybych si tenkrát pořídila nosítko či šátek, bylo by to pro mě mnohem, mnohem jednodušší, jak v uspávání, ve vycházkách, v hraní si s Andrejkou a zkrátka ve všem. Jenže tenkrát nosily děti v šátku jen „biomatky“ a já kdysi řešila, co si myslí okolí. A a za 10 let na to, když se narodil Štěpánek, už jsem měla šátek i manducu, nosila jsem ho doma i venku a bylo to skvělý, moc jsem si to užívala a hlavně jsem už neřešila, co si myslí ostatní a řídila jsem se sama sebou a Štěpánkem :-).
Když se Fíla narodil, Andrejka byla v tu dobu stále malinká, i když já jí po příchodu miminka, viděla už jako „velkou“ holku.
Samozřejmě jí vadilo, že brácha řve, anebo se stále nosí a chtěla taky pozornost. Já se snažila dát ji oběma, ale i kdybych se tenkrát rozkrájela, tak to vždy nešlo. Vzpomínám si, když jsem šla Fílu kojit a sedla jsem si s ním do křesla, Andrejka se rozeběhla do pokojíčku a přinesla tu největší knížku a chtěla si se mnou číst.
Tak seděla s knížkou na jednom koleně, Fílu jsem posunula co nejvíc na druhou stranu, aby ho knížku neškrábla…
Čím byl Fíla starší, tím více dávala Andrejka najevo svou žárlivost. Jednou opět při kojení Andrejka přišla do obýváku, stáhla si tepláčky a začala čůrat doprostřed místnosti.
Já vyvalila oči, protože už nějakou dobu byla bez plen a chodila si sama na záchod, a vypadla ze mě věta: „Seš normální?“
Jelikož Andrejka byla od malička svá, suverénně mi odpověděla: „Jo sem“. A bylo.
Pak bylo lepší období, když Fíla začal více vnímat a Andrejka ho schválně rozesmávala, tak to bylo fajn, už to začínali být parťáci a já si trochu ulevila.
Jen do doby, než Fíla začal lézt a stavět se. Chtěl vidět všechno, co Andrejka dělá, co si staví, co vaří, s čím si hraje a jen lezl směrem k ní, už byl řev a bála se, že jí to jde Fíla zbourat.
SOUROZENEC JE PARŤÁK ALE TAKÉ SOUPEŘ.
Soupeř o matčinu pozornost. Soupeř o to, ke komu máma půjde první, komu dá první jídlo, komu podá pití, koho první pozdraví, vedle koho si sedne, koho vyndá první z vany, komu dá první pusu, na koho se první podívá, s kým si teď půjde hrát, když oba chtějí, ale každý něco jiného…A milion dalších věcí, které nás ani nenapadnou, že by děti mohly řešit.
Sourozenci se zkrátka milují a někdy „nenávidí“.
Je potřeba si uvědomit, že pro staršího sourozence je příchod malého opravdu náročný.
Představte si, jak musí být pro děťátko těžké vidět najednou svou maminku i s jiným dítětem a navíc se dívat na to, jak ho máma taky pusinkuje, tulí, usmívá se na něho a v tu chvíli má oči jen pro miminko.
Kdysi jsem četla článek, kde to bylo připodobněné tomu, abychom si my ženy představily, že manžel si domů přivede novou partnerku, ke které se bude chovat stejně hezky jako k nám a my ji musíme mít rádi a respektovat ji, protože zkrátka od teď k nám také patří.
Řekla bych, že je to dost trefné…
Co dělat a čeho se vyvarovat, aby byl příchod sourozence co nejjednodušší?
- Nechtějte po starším děťátku, aby najednou vyrostlo a vše chápalo a dovolte mu být zase „miminkem“, když to bude potřebovat.
- Neříkejte mu, že máte plno práce s miminkem a on to musí pochopit a chvíli počkat.
- Nedávejte miminko na první místo – zkuste se s ním více tulit a pusinkovat ho, když je starší dítě stranou, nebo venku s tatínkem, ve školce, zkrátka když u toho není.
- Nechte staršího pomáhat co nejvíce bude chtít, ale nenuťte ho, když se mu nechce.
- Dovolte mu třeba vybrat oblečení pro malého, bude mít pocit, že může rozhodnout a bude se cítit důležitě.
- Dávejte mu najevo jak slovy, tak hlavně skutky, jak je pro vás stále důležitý, jak ho milujete a jak jste s ním ráda.
Pro dítě je to opravdu velmi těžké. Prolíná se v něm mnoho pocitů od lásky ke vzteku, strach, že ztrácí maminku, protože ji nemá jen pro sebe. Zároveň chce třeba pomáhat a být ten „velký sourozenec“, ale i ten velký sourozenec potřebuje vaši náruč a objetí.
Ono to nekončí tím, že jsou děti malé, rivalita trvá stále, jen vypadá jinak. Přidává se agrese, nadávky, rvačky…
To všechno k tomu patří, ale samozřejmě do určité míry. Je hodně na nás rodičích, jak se k tomu postavíme. Opravdu je důležité být s dětmi, trávit s nimi čas s nepodceňovat jejich pocity, vyslechnout je a pochopit.
Častou chybou nás rodičů je, že automaticky občas „svalíme“ vinu na staršího. Prošli jsme si tím snad všichni. Nemusí to být ani vědomě, ale pamatuju si na sebe, že když jsem slyšela řev, tak první co ze mě vyletělo bylo: Andrejko, cos mu udělala, nebo Andrejko, co se děje…
Ale jako první vždy bylo Andrejko….
Některé děti mohou slyšet: „Ale Aničko, vždyť Tomášek je ještě malej, ty už si velká, musíš být rozumná“..
Tohle vede v tu chvíli ještě k větší nenávisti staršího sourozence k mladšímu.
Nehledě na to, že tímhle stylem mladší časem zjistí, že mu vše tak nějak prochází a ten starší to často odnese a jelikož i on bojuje o přízeň rodičů, začne dělat naschvály, provokovat a pak řvát, brečet a být ta „oběť“.
Je to opět o respektu trpělivosti a také je důležité naučit se říkat si o pomoc a nebýt na vše sama, protože pokud opravdu chceme dát dětem pozornost, být s nimi a zároveň mít prostor na sebe a dobít baterky, je to náročné.
Pozornost potřebují i „velké“ děti.
Když se narodil Štěpánek (2,5 roku), děti byly nadšené. Moc se těšily, vybraly jména a od malého se téměř nehnuly.
Když byl starší a začal se víc projevovat a budovat si svou „pozici“, měli toho Andrejka s Fílou občas také plné zuby.
A i když jsou nyní ve věku téměř 14 a 12 let, stále potřebují mít mámu taky jen pro sebe. I když ta potřeba už není tak častá a na tak dlouhou dobu. Ale každý večer, když jde Fíla spát jdu k němu, povídáme si, šimrám ho a jsem s ním.
To samé s Andrejkou, nebo si zahrajeme nějakou hru, nebo mi ukazuje videa, fotky, ale jsme spolu a ten čas je krásný a já jsem za tyhle chvíle vděčná.
Rivalita mezi sourozenci byla a bude vždy, ale určitě se dá kočírovat a je to hodně o nás, jaký bude vztah mezi sourozenci.
Pár závěrečných shrnutí a rad na závěr:-)
- Nechtějte po starším sourozenci, aby najednou ještě víc vyrostl a uměl věci, které před tím neuměl, nebo které jste po něm nechtěli. Například sám se musí oblékat, být bez plen, bez dudlíku, sám jíst…
- Neříkejte mu, že není hezké, když se na miminko zlobí, protože třeba pláče. Uznejte jeho pocity, řeknete mu ty své, že jste taky třeba unavená z toho pláče a není vám to vždy příjemné, ale že miminka neumí dát jinak najevo, že něco chtějí jinak….
- Nenuťte ho půjčovat mladšímu sourozenci hračky, když nechce. Mladší se také musí naučit, že nebude vše po jeho a starší sourozenec se mu nebude ve všem podřizovat.
- Pokud nechce po příchodu sourozence najednou spát u babičky, jít s tatínkem ven, tak ho nenuťte. Dejte raději tatínkovi do kočárku miminko a vy si užijte aspoň hodinku se starším děťátkem.
- Domluvte se se známými, rodinou, aby při návštěvě zdravili první starší děťátko (často se děje, že všichni chtějí vidět miminko a ten starší tam stojí jak hřebík a nikdo si ho nevšimne).
- Dovolte staršímu pomáhat, i když je pro vás v tu chvíli náročnější.
- Neporovnávejte sourozence mezi sebou. Věta: "Klárka v tvým věku se už dávno uměla oblékat sama", opravdu nikomu nepomůže a mladší dítě si bude připadat neschopné a starší se může povyšovat, že je "TO" lepší.
Mějte zkrátka otevřenou náruč i srdce stále i pro to „malé velké“ děťátko.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.