„Když chceš někoho změnit, musíš začít u sebe“ – tahle věta vždycky vytáčela mou klientku, která ke mně přišla na kineziologii. Byla u téhle věty vzteklá a vůbec nechápala, že když nás někdo štve, měli bychom měnit sebe.
Má klientka, říkejme jí Jana, přišla s tím že jí trápí nízké sebevědomí, stále se podceňuje, shazuje, neumí přijímat komplimenty a je často dost podrážděná.
Jana je na první pohled velmi sebevědomá, od lidí si drží odstup, v práci z ní mají „respekt“ (ale ten založený na strachu), protože působí velmi dominantně až občas arogantně.
Poslední týdny byla hodně vzteklá a výbušná i na svého syna a několik týdnů cítila šílený tlak v hlavě, což byl i jeden z důvodů, proč se ke mně objednala.
Čím dál více ji štvali lidé kolem ní, měla pocit, že ji nechápou a nerozumí, v práci jí vadilo, když byli kolegové pomalí a zkrátka měla všech, včetně sebe, plné zuby.
Ve vztazích to také nemá růžové, momentálně je bez partnera a se synem žije sama, jelikož jeho otce opustila, protože se k nim nechoval hezky.
Během povídání o vztazích, jsme se dostaly k tomu, že si Jana nese přesvědčení “Nezasloužím si normálního chlapa”
A především Janu velmi ubíjel a ubližoval vztah s její maminkou, která si z ní už roky dělá hromosvod, což se samozřejmě také podepsalo na její sebehodnotě. Cokoliv máma potřebuje, volá Janě a chce, aby ji někam odvezla, zařídila tohle a tamto, a u toho vždy Jana poslouchá, co zase udělala špatně a jak je špatně všechno kolem. Máma si uleví tím, že na ni všechno hodí.
Jana v sobě nikdy nenašla sílu, aby jí položila telefon. Občas jí dokázala něco říct a chtěla se bránit, ale máma to vždy použila proti ní a začala v ní vyvolávat pocity viny. Říkala jí, jaký je sobec, že vidí jen sebe a zkrátka s ní manipulovala tak, aby Jana měla zase výčitky.
Jenže Jana pak už měla výčitky i z toho, že by mámě třeba nezavolala jako první. I přesto, že s ní mluvit nechtěla, protože tušila, co přijde, bylo v ní právě něco, co jí nutilo volat, i když sama nechtěla a po každém telefonátu si zase vyčítala, proč to udělala, protože to bylo stálo to samé a opět jen urážky a stížnosti.
Po té jsme přešly k odbloku, ve kterém byl Jany záměr, aby byla vnitřně klidnější, nenechala se vztekem ovládnout, aby odezněl ten nepříjemný tlak v hlavě, a aby se za sebe dokázala postavit a věřit sama v sebe.
Během odbloku ji začala hodně bolet pravá ruka. Bylo to pro ní dost nepříjemné.
Z počátku jsme pracovaly s bolestí v ruce a postupně šly hlouběji.
Dostaly jsme se do vzpomínky na Štědrý den, který pravidelně Jana trávila s mamkou a sourozenci, a také s babičkou, která byla na všechny zlá. Jana ji neměla vůbec ráda, protože ona se k nikomu z nich nechovala hezky, nechtěla s ní být a nechápala, proč mamka ano, když jí tolik ubližovala.
Jenže i babička žila s velkou bolestí a bohužel se generačně přenášelo trauma z matky na dceru. Když bylo totiž mamince Jany 13let, přišla přímo na Štědrý o bratra, který zemřel při nehodě.
Babička od té doby každý rok mamce o štědrovečerní večeři říkala, že měla zemřít ona (ona dcera) a ne její bratr.
Tohle si Jany maminka v sobě nesla od svých 13 let, takže není divu, že i ona byla plná bolesti a měla v sobě ohromné trauma.
Neuměla dávat city najevo a i Jana je v tomto hodně uzavřená.
Má v sobě ohromné bariéry, aby jí už nikdo nemohl ublížit a schovává se za masku té „drsné“. O maskách, které si za svůj život stavíme a proč, si můžete přečíst v tomto článku: Kdy jsme ztratili sami sebe, aneb kdo se skrývá pod maskou.
Jako dítě Jana nikdy nezažila, že by si ji mamka vzala na klín, nebo ji pohladila a ani v představě to nešlo.
Po chvíli začala plakat a začalo se v ní „něco uvolňovat“.
Dostaly jsme se více do dětství, kdy Jana často od své maminky slýchávala, že je celá její táta (s tátou byla maminka rozvedená a nemohla mu přijít na jméno) a říkala jí to vždy pohrdavě a s odporem.
Janě se vybavil další zážitek, kdy jako dítě slyšela, jak mamka říká své kamarádce, že chudák Jana je tak ošklivá a nešikovná, a že si nikdy nikoho normálního nenajde…
Odtud pramenilo přesvědčení, že si „normálního“ chlapa nezaslouží. Žila s přesvědčením, že nikdy nebude dost dobrá.
Dále Jana procházela svým dětstvím a vybavilo se jí, jak musela stále hlídat své sourozence. Hrozně jí to vadilo i proto, že ségru měla mamka ráda, s tou se mazlila, povídala si s ní a Jana s ní tohle nikdy nezažila.
Nejmladšího bráchu musela brát všude sebou. Chtěla být se svými kamarády i sama, ale nemohla, musela jen s ním.
Vybavila se jí vzpomínka, kdy ho jako malého zase vláčela s sebou a jeho už bolely nožičky. Bylo mu kolem 2 let. Zastavil se v kopci a předklonil se a ona ho vzteky kopla do zadku, aby šel a on upadl a začal plakat.
Tohle měla v sobě a vyčítala si, že mu to udělala.
Jenže i ona byla dítě. Měla právo být dítětem a nenahrazovat mu mámu nebo tátu a bohužel tímto mezi ní a brášku máma vrážela velký klín…
Toto vše jsme v odbloku čistily a upravovaly a na konci se Jana cítila lehce, volně, klidně, dokonce i milovaně a hlavně bez výčitek.
Ten večer mi Jana psala, že jí je špatně od žaludku a celkově jí není moc dobře, což se může dít, když se nám v těle začíná něco čistit.
Zhruba po 4 týdnech mi od Jany přišla zpráva s tím, že konečně pochopila větu: „Když chceš někoho změnit, začni u sebe,“ a že je v šoku z toho, jak se k ní máma chová.
Jana jí totiž asi tři týdny od našeho sezení poprvé v životě položila telefon ve chvíli, kdy si z ní máma dělala opět hromosvod a Janě opět nadávala, jak je neschopná a sobecká.
Na to jí Jana řekla, že jestli chce takhle pokračovat, tak jí pokládá telefon a položila.
Udělala to ještě 2x a zhruba po dalším měsíci cítila, že se k ní máma chová jinak. Už jí neobviňuje, neponižuje, zkrátka k ní změnila přístup a chová se k ní slušně. A to proto, že si to Jana změnila a nastavila v sobě.
Už nemá potřebu volat mámě jen tak, aby neměla výčitky. Když chce, tak jí zavolá, když nechce, tak nevolá. A když volá máma, baví se normálně a bez urážek.
A takhle je to s každým. Každý se k nám chová tak, jak my mu dovolíme.
A vím, že pro někoho je tahle věta jak červený praporek pro býka, ale je to tak.
Sama jsem si to zažila v různých vztazích, ať osobních nebo pracovních, zkrátka pokud se za sebe nepostavíme a nemáme v sebe důvěru, lidé se k nám podle toho chovají.
A samozřejmě v tomto příběhu je zřejmé, proč se maminka takhle chovala a neuměla to jinak, ale každý si něco neseme ze svého dětství.
Mnoho dětí zažívalo to, že rodič upřednostňoval někoho z dětí, což si dítě nese vždy sebou, ale pak je dospělé a je jen na něm, jak se k tomu postaví. Zda to bude přenášet dále a ubližovat nejbližším, nebo si svou bolest zvědomí a začne na tom pracovat.
Jsem ráda, že Jana v sobě našla sílu postavit se za sebe.
Viděly jsme se pak ještě několikrát a pracovaly na strachu ze změny práce, jelikož Jana věděla, že její pozice se bude rušit, i přesto, že chtěla z této práce pryč, válcoval ji zároveň šílený strach, že si nezvládne nic najít atd, což se také podařilo odbourat a nyní se těší na nové možnosti a příležitosti.
Co vše se dá odbourat a změnit, si můžete přečíst na mé stránce příběhy z mé praxe.
A pokud i vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, protože v dětství vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.