Odloučení je pro mnoho dětí náročné.
Každé dítě potřebuje jiný čas, kdy je na jakékoliv odloučení připravené a mnoho dětí má z odloučení velké strachy. Často po dětech chceme něco, na co ještě připravené nejsou a dost často je to i školka. Děti jdou do nového prostředí, které neznají, jsou tam s lidmi, které neznají, s dětmi, které jim třeba nesedí a nemají jinou možnost, než si zvyknout. Samozřejmě velmi záleží na přístupu učitelek a také velmi často na nás maminkách, jak my samy toto máme zpracované. V neposlední řadě samozřejmě na daném děťátku, zda je připravené, vyzrálé…
A nástup do školky byl velmi těžký i pro 4letou Verunku a její maminku Tamaru. Verunka ve školce prožívala veliké úzkosti a hlavně moment toho odloučení byl pro ni velmi náročný.
Jelikož časem se to nelepšilo, ale naopak horšilo, přišla mi od Tamary tato zpráva:
„Dobrý den Lucí, velice mě zaujal váš článek o Nikolce a strachu. – Mám podobný případ. Dcera v prosinci oslaví 4 roky. Od září začala navštěvovat Montessori školku. Bohužel její adaptace je velmi těžká. Je velmi citlivá, až přecitlivělá a troufám si říct, jsme na sobě hodně závislé. Ve školce pláče za maminkou, nejí… Často má zánět močových cest ( jsem si jistá, že je to psychické, i když náš pediatr mě ujišťuje, že dítě ve 3 letech nemůže mít žádný stres), takže je chvíli ve školce, týden minimálně doma a takhle stále dokolečka ( i jiné nemoci).
Ten návrat do školky je stále stejný, plačtivý. Jedna z paní učitelek nám namíchala Bachovky, brali jsme obě dvě tři měsíce a řekla bych, beze změny. Nechce od té doby ani být sama u babičky a to už tam před nástupem do školky klidně spala celý víkend. Když je manžel doma, já odejdu do koupelny nebo vyhodit koš, začne plakat za maminkou. Začátkem listopadu jsem navštívila paní, co se zabývá kineziologií u nás v Lounech. A i když na sobě usilovně pracuji, skoro žádná změna. Můžete pomoci Vy?
Jelikož Tamara bydlí daleko, domluvili jsme si online konzultaci, součástí které je odblok, díky kterému najdeme příčinu (nebo jednu z příčin) daného problému a můžeme ji odbourat či zmírnit.
Tamara zvažovala, že dcerku nechá ještě doma, protože Verunka začala plakat i ze spaní, ale okolí na ni tlačilo s tím, že si zvykne, že je to normální na začátku. A tak v tom pokračovaly.
Nejtěžší bylo vždy odloučení. Verunka by potřebovala, aby s ní šla maminka do třídy a předala ji paní učitelce. Navštěvují Montesoori školku, kde si Tamara myslela, že přístup je individuální a více respektující. Jenže tady nebyl. Dokonce rodiče ani s dětmi nemůžou do šaten a pomoci jim s převlékáním. Mohou jen na začátek šaten – tam je čistá zóna a dál už musí děti samy, musí se samy převléknout a jít do třídy.
Mě osobně tohle přijde absolutně nepředstavitelné pro malé leté dítě, které to tam nezná, necítí se, není zvyklé být s cizími lidmi a ještě musí jít někam samo, kde vlastně být v tu chvíli nechce.
Mluvili jsme o tom, že je důležité postavit se za své dítě a domluvit se, že do třídy půjde se mnou, nebo si ji v šatně vyzvedne paní učitelka.
Mnoho dětí je nejistých a představa, že samy půjdou do třídy, je pro ně velmi stresující. S tímto má problém mnoho dospělých, natož pak děti.
PS: Před delší dobou jsem měla na kineziologii maminku, která měla se svým 5 letým synem podobný „problém“. Loučení bylo náročné a pak i celé dopoledne. Pracovala jsem s maminkou a v odbloku jsme došly do situace, kdy maminka jako malá holčička musela jít sama do třídy, ale přes chodbu, která vypadala jako nějaká hala. Cítila se hrozně sama, styděla se, bála se a vůbec nechtěla vlézt sama do té třídy, když věděla, že na ní budou všichni koukat. Toto jsme upravily, vyčistily a po měsíci od ní přišla zpráva, že syna také doprovází, ona se cítí lépe a on je jako vyměněný. Dokonce si začal ve školce hrát a díval se s dětmi na představení, které tam měly, což by dříve neudělal, protože stál sám u dveří a díval se do nich.
Tamaře bylo hrozně, už vlastně před tím, než dcerka do školky začala chodit, měla velké výčitky, vztek, že ji tam vlastně bude dávat a pocity se samozřejmě jen prohlubovaly. Přišly pocity viny, sebeobviňování a Tamara se uzavírala více do sebe a v podstatě jen čekala, kdy „to přejde“.
Jenže Verunka se bála samoty a hlavně odloučení i nadále. Pak už byla ve školce v pohodě, ale to odloučení bylo náročné kdekoliv.
Během konzultace jsme rozebíraly i pocity Tamary a vrátily se do jejího dětství.
Tamara vyrůstala poblíž Ukrajiny a do Čech přijela s rodiči až v jejich 6 letech. Neuměla řeč, nikoho neznala musela do školy. Byla tam sama a tam právě zažila šikanu od holčičky, která se jí posmívala za to, že neumí mluvit česky.
Tamara se s onou holčičkou stále vídá, pocity křivdy, ponížení a vzteku má stále v sobě, i když jí to nikdy neřekla. Ani neví, jestli si to ona pamatuje.
Povídaly jsme si o jejím vztahu s Verunkou a o dalších souvislostech a následně jsme přešly k odbloku, ve kterém se hledaly příčinu daného problému na základě pocitů a emocích, o kterých jsme před tím mluvily.
Dostaly jsme se do dětství, kdy Tamaře bylo zhruba 6let a jela s rodiči domů přes Ukrajinu. S mladším bráškou v autě spala a když se probudila, byla tma a rodiče v autě nebyli.
Dostala ohromný strach, že je tam nechali a zůstanou s bráškou sami. Bála se, že rodiče už nikdy neuvidí.
Přelezla na přední sedadlo a z okna uviděla stát kousek od auta. Stáli tam společně s policisty, kteří drželi pistoli u jejich hlavy.
Tamara vůbec nechápala co se děje, měla hrozný strach vylézt ven a ještě větší strach, že rodiče zemřou. Cítila velký tlak na hrudi, paniku, šíleně jí bušilo srdce a cítila ohromný strach a bezmoc.
Když se rodiče vrátili do auta, ptala se jich celá vystrašená, co se stalo, ale oni jí řekli, že nic, že je všechno v pořádku, a aby spala. Jenže ona věděla, že není v pořádku nic a potřebovala slyšet, co se stalo a proč se to stalo…
Nikdo jí k tomu nic neřekl, ani se jí nezeptal, jak se cítí..
Všechny ty strachy, nejistota, panika zůstaly uzavření v ní….
Zážitek jsme upravily tak, jak by tenkrát potřebovala. Potřebovala, aby si ji mamka vzala na klín, přitulila jí, pohladila a řekla jí, co se stalo. Mluvila o jejich i svých pocitech, ale aby jí nelhala.
Potřebovala se cítit bezpečně a VĚDĚT. Potřebovala, aby se někdo zajímal o její pocity, aby mohla říct, jak se cítí, jaký má strach a co se v ní odehrávalo.
Po ukončení a upravení tohoto zážitku měla Tamara pocit, jakoby se znovu narodila. Cítila ohromnou úlevu, klid, bezpečí, lásku a lehkost.
Po třech týdnech mi od ní přišla tato zpráva:
„Dobrý den Lucí, zrovna včera jsem na to myslela, ale říkala jsem si, že ještě počkám a vy jste se ozvala sama.
No, nevím, co se přesně stalo .., já se samozřejmě cítím dobře, ale dcera od minulého týdne přestala plakat ve školce úplně. Dokonce si přestala odnášet své věci domů, a naopak, začala si přinášet věci do školky. Dneska si sama vzala svůj oblíbený hrneček s tím, že už ho tam chce mít.
Je to tak obrovská úleva děkuju.
Jinak jsme s paní učitelkou mluvili o tom, že dcera vyžaduje doprovod do šatny od všech učitelek (má tam dvě oblíbenkyně – ty to dělají automaticky), tak nám vyhověli bez problému.“
Velmi často je důležité zpracovat si i naše strachy, naše vzorce, protože mnohé přenáším nevědomě na své děti. A netýká se to jen odloučení, ale i různých potíží s usínám, spaním, pláčem, vztekem, častými nemocemi, různými strachy…
Samozřejmě za daným problémem nemusí být života ohrožující zážitek, ale každý si v sobě neseme mnoho zamrzlých emocí, traumat, nepochopení a toto vše se časem vždy nějak projeví.
Děkuji za tuto další krásnou zpětnou vazbu a zde se můžete podívat i na další příběhy z mé praxe.
Pokud i vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, protože v dětství vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.