Školka nejen v dětech, ale také v mnoha rodičích vyvolává velké obavy a strachy, což je naprosto přirozené.
Máme své dítě svěřit někomu, koho téměř neznáme, dítě nezná je, nezná prostředí a je tam spojeno mnoho obav a samozřejmě také mnoho našich strachů a stresů, které si neseme my z dob školky, ať už věty typu: „Nebreč, nebo maminka nepřijde.“ „Jestli budeš brečet, zavřeme tě do lehárny.“ A kdyby tu zůstalo jen u slov – ale mnoho dětí tam bylo zavíráno. „Sníš to celý, jinak neodejdeš od stolu.“ A také si neseme pocity strachu a paniky, že pro nás máma už nepřijde a ani v učitelce jsme neměli oporu, ba naopak.
A protože ve své praxi často řeším tyto obavy s maminkami a zažila jsem si podobné strachy se svými třemi dětmi, napsala jsem tenhle článek pro vás, kteří se rozhodnete dávat své děti do školky a nejste s tím třeba úplně v pohodě a máte různé obavy s tím spojené.
Článek je postavený na mých osobních zkušenostech a zkušenostech z mé praxe z terapeutických konzultací s maminkami.
Není o tom, zda je správné nebo nesprávné dávat děti do školky, ale o tom, co pomůže jak vám, tak děťátku, když se pro školku rozhodnete.
Co je hodně důležité, tak POZNAT PROSTŘEDÍ ŠKOLKY a paní učitelky. Nacítit si, jak vám to tam „sedí“, jak to sedne dítěti a navnímat si právě přístup a komunikaci učitelek, průvodců – dle dané školky.
Ideální je, když můžete být s děťátkem aspoň pár dnů ve školce na adaptaci, toto je nutné zjistit si a vykomunikovat předem. Pokud to školka neumožňuje, je dobré využívat adaptační program, který je velmi často na začátku a konci prázdnin, kde se právě může dítě i vy seznámit s prostředím a s učitelkami, se kterými bude trávit ve školce čas.
A pak je samozřejmě důležité zpracovat si SVOJE STRACHY A OBAVY a dokázat dát důvěru i dítěti, že to zvládne.
Pokud v nás jsou velké obavy a strachy, samozřejmě to i nevědomě na děti přenášíme.
Vzpomínám si na sebe, když jsem dávala před 12 lety do školky svou dceru Andrejku a vůbec jsem s tím nebyla v pohodě. Byla jsem v tu dobu na mateřské ještě s ročním synem, občas to byl doma kolotoč a já si říkala, že si oddychnu a pro dceru bude dobré být v kolektivu. Dnes bych to viděla jinak, ale tenkrát jsem to zkrátka jinak neuměla.
A ono by to asi i bylo v pohodě, kdybych to měla zpracované já sama v sobě.
Místo, abych si užívala dopoledne jen se synem, chodila jsem každý den nenápadně okolo školky a koukala na zahradu, jestli je Andrejka v pořádku, není smutná atd…
Takže samozřejmě s tímto mým nastavením to nemohlo úplně fungovat. Naštěstí jsem si to zvládla zpracovat celkem rychle a Andrejce se ve školce líbilo, takže si to sedlo. Za to když nastupoval o dva roky později Fíla, bylo to horší i proto, že on byl jiná povaha a v tu dobu nebyl připravený být bez mě.
Jenže tenkrát jsem to neuměla jinak vyřešit. Po 3 letech jsem začala pracovat, a tak jsem ho dávala do školky, kde rána byla náročná. Po pár dnech neplakal (ale zpětně jsem viděla, že to potlačoval), byl smutný a trvalo, než si „zvykl“. Navíc já ho měla pořád za toho malýho chlapečka a tím, že byl na první pohled citlivější než Andrejka, bylo to pro mě asi horší ho tam dávat.
Hodně pomáhalo, že ráno mohl být ve třídě s Andrejkou, ale stejně mu tam nebylo dobře, navíc paní učitelky nebyly úplně takové, jaké bych si já i on představovala.
Pro mě to bylo o to horší, že jsem pracovala v soukromé školce, kde jsme měli děti od 10měsíců do 3 let a hrozně se ve mně pralo, že vlastně své dítě nechávám někde s cizími lidmi a o půl hodiny později utěšuju cizí děti, kterým bylo taky smutno…
Teď mi to přijde jako naprostý paradox, ale zkrátka v tu dobu jsem to neuměla jinak.
Záměrně nepíšu, že to jinak nešlo, a že jsem neměla jinou možnost, protože je to vždy o nás. O tom, jak se rozhodneme ve smyslu, že převezmeme zodpovědnost za naše rozhodnutí a přijmeme to, nebo budeme ty oběti, které prostě musí a jinak to nejde. Vždy to jinak jde, jen to třeba nevidíme. Ale hlavně, když zůstaneme v té roli oběti v jakékoliv naší oblasti, v podstatě to nemůžeme a neumíme měnit. Kdežto, když je to naše rozhodnutí a postavíme se za to, tak ty možnosti hledáme, pokud chceme.
S maminkami také při konzultacích často řeším obavy typu: Jak dané situace zvládne dítě samo vykomunikovat, ve školce nebude takový přístup, jako máme my doma, dítě tam bude třeba slýchávat věty, se kterými nejsem v pohodě…
Ano, i tohle je potřeba přijmout a připustit.
Připustit, že přístup nebude úplně podle našich představ, připustit to, že některé situace budou pro něho náročnější, ale dát důvěru dítěti, že to zvládne a hlavně mít na paměti to, že DOMA má dítě nejvíc. Tam záleží, jakou má v rodiči důvěru a oporu jak s dítětem doma komunikujeme. Myšleno tak, že když uslyší věty, které nám nesedí, tak se svět nezboří, když to může vykomunikovat doma s námi.
Nemyslím tím věty jakože nadávky, manipulaci, přístup, kde by učitelky dětem vyhrožovaly a zavíraly je někam, dávaly tresty, ale že zkrátka v kolektivu nemůže být úplně individuální přístup, a že se tam dítě setká i se situacemi, které mu nebudou třeba úplně příjemné. Pak je důležité, že to může vyřešit doma s námi a zásadní je podle mě také to, jaký máme vztah s učitelkami my rodiče.
Uvedu na příkladu, který může být pro někoho jako blbost, ale pro dítě je to důležité.
Náš Štěpa si neuměl oblíknout sám mikinu. Uměl jen zapínat. Já to nějak neřešila a vždy ho oblékla. Jednou mu ve školce jeho paní učitelka při oblékání řekla, že už by to mohl zvládnout sám, a aby se trochu snažil a řekla mu to dost rázně a podle Štěpi ošklivě.
Štěpu to samozřejmě rozhodilo, protože paní učitelka je celkově trošku ráznější, je starší, takže ten přístup je trošku jiný, ale jinak je moc fajn, má děti ráda, přitulí je, jen je zkrátka důraznější. Štěpa mi to doma vyprávěl a bylo mu líto, že se na něho zlobila a chtěl, jestli bych to s ní mohla vyřešit, protože se bál, jak to bude další den, když by mu zase něco nešlo. Tak jsem mu řekla, že se na to můžu zeptat, ale že je potřeba, aby se opravdu snažil i on, a že vím, že jim pak paní učitelky rády pomůžou, a že věřím, že už to zvládne sám, když to budeme trénovat přes víkend, ale že si samozřejmě o tom můžeme všichni společně promluvit, aby tam nechodil se strachem.
Naučil se to a v pondělí chtěl jít za tou paní učitelkou, aby jí řekl, že to umí a zároveň, aby měl jistotu, že si může říct o pomoc a bude to v pohodě.
Společně jsme to v pohodě i s paní učitelkou vykomunikovali a pro mě bylo důležité, že Štěpa viděl, že mu vyjdu vstříc, že s ním řeším jeho strachy, a že to s ním řeší i jeho paní učitelka.
Takže za mě je důležité mluvit o všem a mít v učitelky důvěru. Já musím říct, že tam, kam chodí Štěpánek jsem opravdu za učitelky, které má, vděčná. Mají lidský přístup, dá se s nimi ovšem mluvit, Štěpa je má rád a mluví o nich hezky i doma, což je pro mě důležité. Děti si s nimi tykají, říkají jim jménem a mají k sobě blízko. Jsou tam 3 učitelky zhruba na 20 dětí, takže mají prostor se jim věnovat.
Mnoho rodičů má strach ze státních školek, ale vždy je to o lidech, ať je to jakákoliv školka. Já hodně zvažovala, jestli Štěpu budu do školky dávat a jestli do státní a řekla jsem si, že to zkusíme a změnit školku můžeme vždy, pokud by nám nevyhovovala.
A samozřejmě na co bychom měli v neposlední řadě brát ohled, je ZRALOST A POVAHA DÍTĚTE.
Pokud je dítě citlivější, nevyhledává velký kolektiv, je dobré najít menší školku nebo nějakou komunitní, kde je dětí méně. Je důležité si taky uvědomit, že opravdu ve velkém počtu dětí nemusí být vašemu děťátku dobře, zvlášť pokud tam jsou děti, které mu nesednou a ono s tím nemůže nic udělat.
Někdy je opravdu dobré počkat půlroku, rok a dítě je úplně jinak připravené. Já si ve Štěpových třech letech neuměla představit, že by do školky šel. Ale během pár týdnů najednou dospěl, chtěl být s dětmi a v jeho 3,5 letech jsme to zkusili.
Měla jsem v sobě i variantu, že kdyby to Štěpa nezvládal, rok počkám a zařídím si to jakkoliv to bude možné, protože Štěpa nebyl téměř zvyklý být bez mě. Až právě kolem 3 let začal chodit sám od sebe k sousedům, byl více bez mě a byl s tím v pohodě. Ale také ne vždy. Občas, když jsem šla pracovat, plakal a nechtěl, abych odcházela. Byl s manželem, vždy jsem mu vysvětlila, že chci pracovat a brzy přijdu, a že to s taťkou zvládnou a postupně si zvykal na odloučení ode mě. Po chvilce byl v pohodě a vždy když jsem se vrátila, říkala jsem mu, že vždycky když někam odcházím, tak se také vrátím, aby to měl zažité a věřil, že to tak je.
Mnoho dospělých má pocit, že malé dítě potřebuje kolektiv, aby se dobře rozvíjelo, ale malé dítě potřebuje hlavně mámu, mít jí na blízku a cítit se bezpečně, takže pokud jste rozhodnuti pro školku, volila bych takovou, kde můžu být chvíli s dítětem, aby si lépe zvyklo a dokázala se tam cítit dobře i bez vás.
I přesto se možná první dny neobejdou bez slziček. Ruku na srdce, jak je těžké pro dospělého jít do nového prostředí, natož pro malé dítě.
Proto je důležité, aby dítě znalo prostředí a zkrátka mu v tom co nejvíce pomoci.
Vyvarovat se vět typu: „Neplakej, vždyť to nic není“, nebo dokonce manipulativní věty typu: „neplakej, nebo maminka bude smutná.“
Buďte tam pro svoje dítě, uznejte jeho strachy a obavy. Řeknete mu, že i vy se bojíte a je to pro vás nové.
A JAK JSME SE NA ŠKOLKU PŘIPRAVOVALI MY
Formou pohádek a příběhů. Vyprávěli jsme si o školce asi 4 měsíce předem. O medvídkovi, který začal chodit do školky a mluvila jsem o všech pocitech s tím spojených. Že se medvídek bál, protože to neznal, že se bála i maminka a důležité je nenalhávat dítěti, že to bude všechno v pohodě a bude si jen hrát, ale opravdu tam dát i program školky, že se jde ven atd…A zkrátka tam zařadit vše, na co se děťátko ptá, co potřebuje vědět.
Já musím říct, že tyhle pohádky možná pomáhaly víc mně než malému:-).
A takhle se vlastně připravujeme na všechno – zubaře, doktora, zkrátka všeho, kde je nějaký strach.
Také jsme chodili do lesa nebo na louku, kam právě chodívaly děti se školkou, povídala jsem si s paní učitelkou, když byl prostor a zároveň jsem o tom mluvila se Štěpou.
A co je podle mě důležité, nenechávat si dítě brát z ruky, ale POČKAT, AŽ PŮJDE SAMO.
U starších dětí jsem zažila, kdy mi je z počátku brala paní učitelka z ruky a já odcházela ubrečená pryč a teď jsem věděla, že tohle už ne.
Je pravda, že z praxe ve školce jsem zažila, že často je to tak, že v momentě, kdy rodič odejde, zavřou se dveře, je dítě v pohodě, ale ta chvíle, co se v něm odehrává, když ho berou mámě z ruky, byla pro mě šílená.
Štěpa taky z počátku úplně jít nechtěl a já čekala v šatně s ním, až ten největší strach odezní. Mluvila jsem s ním o tom a říkala mu pravdu, že chci jít pracovat, a že ho nechci dávat někomu, když pláče, tak počkám a budu ještě s ním.
Hodně nám pomohlo, že mu přišla vždy naproti paní učitelka a počkala, až jí dá Štěpa ruku, já mu řekla, že je čas se rozloučit, a že si zamáváme z okýnka a on s nimi šel.
A čeho si vážím a bylo pro mě hodně důležité, že jsem si mohla do školky zavolat, nebo napsat a zeptat se na Štěpánka, a od paní učitelky, asistentky, nebo i paní ředitelky mi přišla fotka, co Štěpa dělá. To bylo v tu chvíli k nezaplacení.
Takže se nebojte ptát, neřešte, co si o vás kdo bude myslet a jak budete vypadat – vím, že toto řeší mnoho maminek ve smyslu „kdyby tam volali všichni, tak se z toho zblázní, tak nebudu otravovat..“ a ano, zpočátku je to těžké pro všechny a je fajn, když je tam ze strany učitelek i tahle podpora pro maminky, které to potřebují.
Je dobré DÁT DĚTEM JEJICH OBLÍBENOU VĚC, ať už plyšáka, plínku, zkrátka cokoliv, co mu pomůže cítit se bezpečněji. My jsme třeba malovali srdíčka na ruku.
Dále některým dětem pomůže, když si pro ně přijde paní učitelka a přivítá je. Některým dětem dělá problém, když musí jít samy přes celou třídu a dojít se pozdravit s paní učitelkou, takže se klidně domluvit i ta, že mu paní učitelka přijde naproti. Často je tak, že zpočátku paní učitelky chodí, ale po pár týdnech už nechávají děti, aby šly za nimi a ne každé dítě se v tomhle cítí dobře. Takže i toto je dobré případně si domluvit, nebo jít s dítětem dovnitř za učitelkami.
Dále je dobré dávat děťátko do školky POSTUPNĚ a na pár dnů.
Někdo říká, že je lepší učit rovnou na spaní, že pak dítě nechce spát, ale záleží opravdu na povaze dítěte.
U nás vím, že Štěpa potřebuje na spoustu věcí svůj čas a vím, že když ten prostor má, zvládne pak ty věci v pohodě, pokud ho netlačíme. A zpětně vidím, že by to bylo tenkrát mnohem jednodušší i pro Fílu.
PŘÍBĚHY Z MÉ PRAXE KVŮLI STRESU Z ODLOUČENÍ
Na kineziologii se ke mně objednala maminka 5 letého Tomáška, protože chlapeček několik měsíců stále velmi plakal při loučení a ve školce se vůbec nezapojoval a vůbec nechtěl spolupracovat.
Chtěla mu pomoci a chtěla zkusit odbourat ten velký strach z odloučení.
Zpočátku jsem o tom mluvily a následně přešly k odbloku, kde jsme se dostaly do doby, kdy ona sama chodila do školky a vždy jí strašně vadilo, že musí jít přes celou třídu právě za učitelkou. Všechny děti na ní koukaly a jí to bylo šíleně nepříjemný. Cítila se sama, bezmocně, styděla se a jen potřebovala, aby jí někdo přišel naproti a přivítal. Což takhle měl vlastně i její syn.
Musel do třídy sám už ze šatny, protože dále byla zona, kam by rodiče neměli chodit.
V odbloku jsme toto vyčistily tak, jak by to tenkrát potřebovala. Odjížděla uvolněná a jakoby z ní spadl těžký kámen.
Poté se domluvila s Tomáškovou paní učitelkou, že s ním půjde do třídy a tam ho předá.
Zhruba po třech týdnech mi napsala, že Tomášek se loučí v pohodě a dokonce se zapojuje do činností, když měli divadlo, tak seděl s dětmi a díval se, a dříve sedával v koutě a koukat nechtěl. Začal si i hrát a povídat s paní učitelkami.
Dále jsem měla online konzultaci s maminkou, jejíž holčička stále plakala. Trvalo to týdny, maminka byla zoufalá a holčička taky.
Při konzultaci jsme se v odbloku dostaly do doby, kdy maminka byla dítě a zažila si šílený strach o své rodiče.
To jsme vyčistili a po měsíci mi od ní přišla tato zpráva:
„Dobrý den Lucí, zrovna včera jsem na to myslela, ale říkala jsem si, že ještě počkám a vy jste se ozvala sama. No, nevím, co se přesně stal .., já se samozřejmě cítím dobře, ale dcera od minulého týdne přestala plakat ve školce úplně. Dokonce si přestala odnášet své věci domů, na naopak, začala si přinášet věci do školky. Dneska si sama vzala svůj oblíbený hrneček do školky, že už ho tam chce mít. Je to tak obrovská úleva děkuju. Jinak jsme s paní učitelkou mluvili o tom, že dcera vyžaduje doprovod do šatny od všech učitelek (má tam dvě oblíbenkyně – ty to dělají automaticky), tak nám vyhověli bez problému“.
Více o tomto příběhu jsem sepsala do článku: https://luckaregi.cz/pribeh-z-praxe-strach-a-uzkost-z-odlouceni/
A na závěr rekapitulace toho, co je důležité jak před nástupem do školky, tak v průběhu školky:
- mluvit s dítětem o školce v předstihu – mluvit o všech pocitech s tím spojených
- povídat si o tom, jak to tam probíhá a co se bude dít, kde budu já a proč
- dát prostor dítěti prožít si všechny pocity a obavy se školkou spojené
- najít školku, která bude vyhovovat, kde budete cítit, že tady můžete své dítě nechat a věřit učitelkám, které s ním budou
- dát dětátku oblíbeného plyšáka, látkovou plínku atd, namalovat srdíčka…
- zvykat si na školku postupně
- nezlehčovat jeho pocity, neříkat, že pláč je špatný, nemanipulovat větami, že maminka bude smutná, když bude dítě plakat
- nebát se komunikovat s učitelkami, ptát se, říct jim, co by děťátku pomohlo a zkrátka si s nimi utvořit vztah...
- mít zavedené rituály - např. ráno přečíst, co bude k jídlu, rozloučit se obejmutím a zamávat si, namalovat si srdíčko.....
- zpracovat si všechny svoje strachy a obavy ať už sami nebo formou terapie
- srovnat si to v sobě, přijmout zodpovědnost za situaci a dát důvěru
A co je hodně důležité, nezapomínat na společné chvíle po vyzvednutí ze školky. Nespěchejte na dítě, užijte si den a buďte tam pro sebe.
Často vidím kolem sebe, že po vyzvednutí dítěte se spěchá domů nebo na kroužek, nakoupit, připravit večeři a na společné chvíle nezbývá prostor.
Přitom společný čas je to nejvíc, co máme.
A pokud i vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, jelikož v dětství téměř vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.