Mnoho rodičů a dospělých má obecně za to, že jedna výchovná neuškodí a lepší jedno plácnutí, než tisíc slov.
V tomto článku se na toto téma podíváme z mého pohledu mámy tří dětí, z pohledu dítěte a z pohledu kineziologie one brain, které se věnuji.
Rodičovství je opravdu náročné a pokud chceme jít dětem příkladem a vychovávat je s respektem a úctou, je to velká práce na sobě.
Děti nám otevírají naše nezpracovaná témata, naše bolístky z dětství, naše nepochopení, křivdy, a tak je pochopitelné, že nás jejich chování dokáže pěkně vytočit. Obzvláště stavy, kdy dítě křičí, vzteká se, nedělá to, co chceme my. V těchto případech nám naskakují automatické vzorce chování, podle kterých jednáme. Což je většinou křik, obviňování, případně plácnutí. Dříve to bylo běžné, děti se vychovávaly tímto způsobem, byly tak vychováváni naši rodiče a neznali nic jiného, takže takto ve většině případů vychovávali nás a my jim otevíraly zase ty jejich „bolístky“. Zkrátka to byl takový generační řetěz.
V dnešní době máme naštěstí už mnoho možností a informací, jak vychovávat děti, abychom v nich nevyvolávali pocity méněcennosti, studu, ale jak s nimi jednat s respektem a proč. Existuje i mnoho lékařských a psychologických studií, které dokazují, že pokud se k dítěti chováme bez respektu, nutíme ho potlačit a ideálně ukončit jeho emoce, které nám vadí a ještě mu za to dáme jednu „výchovnou“, bráníme mu tím v jeho zdravém vývoji. V dítěti se vše uchovává a časem se projeví.
Proč máme potřebu dítě plácnout, i když nechceme?
Jsou rodiče, pro které je plácnutí součást výchovy a jsou rodiče, kteří to takto nechtějí, ale občas s tím nedokáží pracovat, nechají se ovládnout svými emocemi a dítě plácnou.
Nejčastěji se toto stává, když jsou rodiče přetažení, unavení, hladoví a už nemají sílu na sebeovládání a jednají tak na základě automatických vzorců chování. Ani si třeba nestihnou uvědomit, že to takhle nechtějí a dítě je vytočí tak, že automaticky vztáhnou ruku.
Sama jsem zažila stav, kdy jsem byla unavená, řešila jsem plno věcí kolem a neměla jsem v tu chvíli nervy na projevy svého dítěte a plácla jsem ho po zadku. Ano, v jedné vteřině se mi ulevilo, vztek sem si vybila, ale v těch dalších vteřinách jsem si připadala fakt trapně, že jsem se neovládla a v podstatě se snížila k tomu, abych si svůj vztek vybila na někom slabším a tímto způsobem. Vím, že s dětmi jsou náročné situace a někdy máme zkrátka chuť to dítě vzít a zatřást s ním, aby už byl klid, zařvat na něho, ale ono se tím nic nevyřeší. Alespoň ne dlouhodobě.
MÁ DIREKTIVNÍ VÝCHOVA DLOUHODOBÝ EFEKT?
Mnoho rodičů říká, že než tisíc slov, jedna facka to vyřeší. Ale co vyřeší? Že dítě v danou chvíli poslechne? Možná ano, ale poslechne jen proto, že má strach. Strach ze svého rodiče, kterého miluje. A to nemá nic společného s respektem a přirozenou autoritou. NIKDY NEMŮŽEME RESPEKTOVAT NĚKOHO, KOHO SE BOJÍME. A při tomto jednání dochází vždy k narušení důvěry mezi rodičem a dítětem.
Pokud dítě budeme učit, že za něco, co se nám nelíbí dostane přes ruku, zadek, pohlavek, bude se taky takto chovat. Často můžeme vidět třeba na hřišti, kdy malé dítě někoho plácne, protože se mu něco nelíbí, nebo mu vadí, přiběhne maminka, plácne ho po ruce se slovy: „Kolikrát jsem ti říkala, že nemáš nikoho mlátit.“ Zkrátka tím dítě učíme, že dospělý má převahu a mlátit může.
Z POHLEDU DÍTĚTE, KTERÉ DOSTANE „JEDNU VÝCHOVNOU“
Většina z nás jsme určitě jednu výchovnou někdy dostali. A teď si představte být znovu v roli toho malého nebo i staršího dítěte, které dostane facku, nebo na zadek, třeba proto, že pláče, že něco nemůže mít, nebo se vzteká, nebo zkrátka dělá něco, co podle nás nemá dělat.
Dítě si v tu chvíli připadá zahanbené, má obrovské pocity studu, lítosti a pocity, že ono není dost dobré. Je to pro něho ponižující. Často má samozřejmě i strach, strach ze svého rodiče, který je pro něho vším.
Tímto jednáním snižujeme sebevědomí našeho dítěte. Na téma dětského sebevědomí, mám pro vás e-book zdarma – 8 Zabijáků dětského sebevědomí, který si můžete stáhnout zde.
Samozřejmě děti mají na své rodiče silnou vazbu a neznamená to, že je nemilují, ale je tam narušená důvěra a přirozený respekt.
Představme si malé dítě, které je zvyklé, že když projeví svou emoci, dostane vynadáno a třeba i na zadek. Poslouchá věty typu: „Okamžitě přestaň řvát, nemáš k tomu důvod. Jestli nepřestaneš, tak ti jednu plácnu ať máš proč řvát. Uklidni se, kdo to má tady poslouchat. Odejdi si řvát někam jinam. Vrať se, až budeš normální. Už mě z toho tvýho řvaní bolí hlava.“ A takhle to jde dál, když je třeba starší, už nedostává facky, ale křik pokračuje: „Seš úplně blbej(blbá), jak tohle můžeš udělat. Jak se to chováš, mám ti jednu plácnout?“
Při každé této větě se v dítěti ukládají pocity studu, nenávisti, vzteku, zlosti, lítosti, méněcennosti a rostou s ním. Jsou v něm uložené a střádají se. Dítě je naučené, že dospělí se takhle chovat můžou, protože jsou silnější.
A tohle děťátko (třeba chlapeček) je konečně taky jednou dospělý a teď on může být ten, kdo přikazuje, křičí, mlátí, protože za ty roky to musí ven a jinak jednat neumí. A tak si vybije svou frustraci na někom slabším, což je většinou partnerka, děti, podřízení atd. On teď může, už je dospělý a ti přeci můžou.
Několik lidí mi při konzultaci řeklo: „Kéž by mě rodiče alespoň jednou vyslechli, kéž by je zajímalo, proč jsem to udělala a co jsem tím chtěla říct, než aby mě mlátili, křičeli, nebo naopak se mnou nemluvili.“
Facka, bouchnutí je fyzický trest a není o nic horší než tresty psychické.
Někteří rodiče s dětmi nemluví, protože si to dítě „zaslouží“ a dítěti řeknou: „Teď tě nepochovám, protože mě zlobíš. Teď TĚ NECHCI, když se takhle chováš. Přijď za mnou, až budeš normální, až to bude zase ten náš hodný chlapeček/holčička.“ Tímto v dítěti vyvolávají pocity viny a učí je, že ony jsou ty špatné a za to, jak se k nim rodič chová, si mohou samy.
A tak se tyto děti naučí být „hodné.“ Naučí se, že pokud „vyhovují“ požadavkům rodičů, dospělých, nikdo na ně nekřičí, nezlobí se na ně, nemlátí je… Na toto téma jsem napsala článek s názvem Je hodné dítě skutečně šťastné, aneb pozor na potlačené emoce, který je zaměřený právě na nepochopení pocitů a emocí dětí.
U těchto psychických trestů se dítě často uzavře do sebe, má strach se projevit, něco říct, má strach z nových věcí, situací, protože si nevěří, že by to mohlo zvládnout a v dospělosti se tak může stát tou obětí, které je ubližováno, jen teď už někým jiným než jen rodičem.
Facka nebo odmítání dítěte je jen prostředek naší moci. Manipulace. S výchovou to nemá nic společného, ať chceme nebo ne, je to jen naše slabost, že to nezvládneme jinak.
Pokud bude dítě vychováváno tímto způsobem, nemůže z něho vyrůst zdravě sebevědomý člověk, který se bude s respektem a úctou chovat k ostatním, bude věřit sám v sebe a bude se umět na sebe spolehnout.
Příběh z praxe
Nedávno jsem měla na konzultaci maminku s chlapečkem. Přišla proto, že chlapeček měl problémy ve škole a nesoustředil se.
Napřed mluvila maminka, pak chlapeček. Povídal mi, že mu vadí, že maminka hodně křičí, že na něho nemá čas, a že mu vadí, když ho bouchne, ale že si to vlastně zaslouží, protože ji zlobí.
Pokud dítě vyrůstá s pocitem, že si za to může samo, vyroste s tím, že ono je to špatné a ostatní mu můžou ubližovat. A také se naučí, že ono je zodpovědné za pocity a chování ostatních, protože maminka to dělala vlastně proto, že on ji vytočil.
Naštěstí tahle maminka měla hodně sebereflexe, za což jsem moc vděčná a opravdu klobouk dolů před těmito rodiči, kteří přijdou a zvládnou od svého dítěte toto vyslechnout. Přijdou, protože cítí, že už to takhle dál nechtějí a vidí, že dítě má například problém ve škole, nebo je agresivní, nevnímá je, špatně spí… Dokáží tam sedět a opravdu tohle poslouchat a uvědomit si, že takhle je to špatně a pak pracujeme samozřejmě na tom, jak se naučit reagovat jinak a jak s dítětem komunikovat, aby se ve vztahu cítili oba dobře. Tato situace nebyla způsobená jen přístupem rodičů k dítěti, bylo tam více faktorů, ale toto byl jeden z nich.
Jinak tahle maminka by se pro syna rozkrájela, nadevše ho miluje, spávala s ním dlouhou dobu v ložnici, když nechtěl spát sám, ale zkrátka neumí pracovat sama se sebou, aby dokázala ovládat své emoce a svůj vztek neobrátila proti synovi, ale rozhodla se to řešit.
Tím, chci říct, že neznamená, že rodiče, kteří dítě bouchnout a řvou na něho, ho nemilují. Jen zkrátka neví, jak jinak, neumí to. Tohle bylo hmatatelné v dokumentu od kanadského lékaře Gabora Matého Moudrost Traumatu, kde jeden muž říkal, že když ho jeho maminka bila, vždy mu u toho říkala, jak ho miluje.
Ovšem to není omluva. I malé plácnutí je pro dítě ponižující a vede k pocitům méněcennosti a ponížení. A i přesto, že to nemusí fyzicky bolet, vždy je to bolest i psychická, protože ho bouchne rodič, kterému dítě důvěřuje a je pro něho ten nejdůležitější na světě.
CO MŮŽE POMOCI, KDYŽ MÁME CHUŤ DÍTĚ UHODIT, JEČET NA NĚHO?
- Na pár vteřin se zastavit a zeptat se sama sebe, jestli takhle chci opravdu reagovat.
- Podívat se na situaci z pohledu dítěte.
- Podívat se na dítě srdcem.
- Odejít do vedlejší místnosti, třeba se opláchnout, vydýchat se.
- Zabušit si do polštáře, zkrátka to ze sebe dostat.
- Říct dítěti, že teď jsem fakt vytočená a nechci udělat něco, co by mě mrzelo, tak jdu vedle.
- Stisknout svou ruku, dát si ruku v pěst, zkrátka ten přetlak nějak uvolnit.
A nejvíce pomáhá na vteřinku se zastavit a podívat se na tu situaci „svrchu“. Vidět mámu s napřaženou rukou a obličejem plným zlosti a dítě s očima plných slz a výrazem plného nepochopení, ponížení a strachu.
JAK TEDY JEDNAT, KDYŽ SE DÍTĚ VZTEKÁ, KŘIČÍ?
- Snažit se ho pochopit a uznat jeho pocity: „Vím, že ti je líto, že už musíš odejít.“
- Pojmenovat danou situaci: „Pláčeš, protože bys tu ještě chtěl být, vím, že to tu máš rád, ale už musíme domů.“
- Být s ním, pochovat, vzít na klín, sedět vedle, tak jak dítě potřebuje.
- Ustát si své hranice a rozhodnutí: „Vím, že bys chtěl ještě jednu zmrzlinu, ale další už ti kupovat nebudu, nechci, abys jedl tolik sladkého.“
Pokud vím, že v tu chvíli nedokážu být dítěti oporou, což je také v pořádku a zažili jsme to každý z nás, tak prostě odejdu. Buď zvládnu říct, že už je toho na mě dost a musím chvíli vedle, abych neřekla něco, co by mi pak bylo líto, anebo jsem vytočená tak, že nezvládnu ani to a rovnou odejdu.
Důležité je dítěti říct, že jsme odešli, protože jsme měli vztek, ne proto, že ono nás naštvalo. DÍTĚ NENÍ ZODPOVĚDNÉ ZA NAŠE EMOCE.
Párkrát se mi stalo, že jsem takhle musela odejít byť jen pár metrů, vydýchat se, nebo něco dělat – třeba dát prádlo do pračky a slyšela jsem malého, jak tam plakal. Ale těch pár vteřin jsem tam prostě nemohla, nešlo to. Po chvíli to vyprchalo, mohla jsem jít za ním a být tam pro něho. Vzít ho na klín a pomoci mu.
Mnoho situací vnímáme z našeho pohledu jako „blbost“ a říkáme si, že kvůli tomuhle se snad nemusí vztekat. Ale to je náš úhel pohledu. Dítě v tom svém vzteku, pláči může mít mnohem víc „svých“ emocí, nahromaděných situací během dne a v jeden moment to zkrátka přeroste a dítě není schopné jednat racionálně. A pokud mu v tuto chvíli ještě vynadáme, bouchneme ho, je to pro něho frustrující. Má pocit, že je samo a nikdo mu nerozumí. V tuto chvíli jsme to my, kteří bychom mu měli pomoci, protože prostřednictvím nás se dítě učí pracovat se svými emocemi. Víte, že mozek dozrává až kolem 25 roku? A po malém dítěti bychom chtěli, aby se umělo ovládat..
Pokud jako rodiče na sobě chceme pracovat, chceme se posouvat a rozumět svým dětem, je dnes mnoho možností, jak začít. Každý velký krok začíná malými krůčky. A pokud cítíte, že chcete pomoci a naučit se reagovat jinak a být blíže svému dítěti, ráda vám s tím pomohu.
Přeji vám na této cestě, ať už se mnou nebo s kýmkoliv jiným, mnoho trpělivosti a odhodlání. Je to také cesta k našemu vnitřnímu dítěti, které potřebuje uzdravit.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství a kineziologie one brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.