Ve společnosti stále ještě přetrvává fakt, že negativní emoce nejsou žádané. Jak u dětí, tak u dospělých, i když u dospělých se tolerují mnohem více.
Představme si společnost lidí, kteří o něčem diskutují a jeden z dospělých se začne vztekat a naštvaně říkat, něco ve stylu: „ No podívej se, jak to v tý vládě vedou, vždyť je to hrozný, co tam zase vymysleli..“ A opravdu to říká naštvaně, křičí u toho a ostatní buď přikyvují, nebo se s ním začnou dohadovat, anebo někdo mlčí, protože mu není příjemná atmosféra, kterou dotyčný vytvořil.
A co když se začne vztekat dítě? Dost často může slyšet: „Okamžitě se uklidni, přestaň tady dělat divadýlko, nikdo na to není zvědavý, jestli chceš řvát, tak si jdi vedle, a už dost, už to stačilo“.
A dítě je umlčeno. Možná tím dospělým, který se vlastně chová stejně, ale on může, on je už dospělý a pravděpodobně mu nikdo neřekne: „Přestaň tady řvát, nám je to nepříjemný, jestli se takhle chceš chovat, tak odejdi.“
A v dětství toto většina z nás slýchávala celkem běžně. A slýchávali to i naši rodiče, proto se takto chovali k nám, ani oni to jinak neuměli. Dříve nebyly možnosti, jak se v tomto směru vzdělávat, ani to téměř nikoho nenapadlo, zkrátka to bylo tak, že když dítě projevovalo emoce, ať už vztek, pláč, nesouhlas, dostalo vynadáno, nebo byly jeho emoce zlehčovány ve smyslu: „Nebreč, vždyť se ti nic nestalo, to nic není,“ a bylo zažité, že pokud se dítě vzteká, musí se zastavit, protože jinak by bylo rozmazlené a neposlouchalo by.
Naštěstí si mnoho rodičů začíná uvědomovat a přemýšlet, jak s dětmi mluvit a jak se k nim chovat, protože cítí, že tahle cesta nikam nevede.
Respektive vede tam, že dítě si v sobě všechno nese, ať už jsou to potlačené emoce v těle (potlačené emoce = časem nemoce), pocit, že nikoho nezajímá, co cítí a proč se tak chová a pocit, že je na obtíž. A že je vítané, jen pokud se usmívá, je spokojené a vlastně nikoho neobtěžuje.
Ve své praxi vidím, že mnoho rodičů chce k dětem přistupovat jinak, ale je pro ně těžké pracovat se svými emocemi a emocemi dítěte..
Často od nich při konzultacích slýchávám:
„Ach jo, já se tak snažím mluvit s ním po dobrým a hezky, ale pak už je toho moc a já zkrátka bouchnu.“
„Mám pocit, že i když mluvím po dobrém, tak mě stejně nevnímá a dělá si co chce. Nevím, kde se to najednou ve mně vezme, ale zničehonic přepnu a začnu na dítě křičet a mám chuť s ním zaklepat….Někdy už nemám sílu mu ani pomoct, když vidím, že brečí a vím, že mu pomůže, když ho přitulím. Ale já už zkrátka nemůžu…“
A spousty dalších podobných vět si říkají maminky, které se snaží své dítě pochopit a respektovat ho, ale často už nemají sílu a v tu chvíli vyjedou opět staré vzorce myšlení a naučené reakce a maminka zkrátka dítěti vynadá, nebo ho nějak potrestá.
Sama vím, jak je toto těžké a dokážu si představit, jak se cítí i maminka, která ví, že dítěti pomůže, když ho obejme, přitulí, ale zkrátka v tu chvíli už nemá sílu. Má pocit, že je naštvaná na své dítě, a tak v ní převládne její ublížené EGO, její vnitřní dítě, které své dítě potrestá tím, že si ho zkrátka nevšimne a v tu chvíli mu nepomůže. Věřím, že se v ní odehrávají pocity zlosti, vzteku, chvíli na to pocity lítosti a v podstatě zoufalství, že už neví, jak na to.
Ale důležité je, že se můžeme naučit pracovat se svými emocemi, respektive s našimi reakcemi na ně. Pro někoho je to náročná cesta, ale každá cesta začíná prvními krůčky. Jen je potřeba vykročit.
JAK S TÍM MŮŽEME PRACOVAT?
Vždy je důležité zjistit, PROČ mi to vadí, a co to ve mně vyvolává (a to se týká v podstatě každé situace, která je pro nás nějak emočně náročná).
Za mě je důležitá věta z knížky Vychováváme děti a rosteme s nimi: DÍTĚ NÁŠ HNĚV SPOUŠTÍ, ALE NENÍ JEHO PŘÍČINOU, NENÍ ZODPOVĚDNÉ ZA NAŠE EMOCE.
Příklady:
Například dítě, které kňourá a pořád něco chce: Tatínkovi to vadí, protože dítě má výdrž a jde si za svým, což tatínek třeba v dětství nemohl a má v sobě všechny tyto emoce potlačené a ještě pocit ublížení, že ho nikdo nevyslechl a jen mu vynadal.
Neměl takový prostor se vyjádřit, a když se vyjádřil, tak to třeba nikoho stejně nezajímalo, protože on byl „jen“ dítě. Rodiče ho okřikli, aby neřval, možná ještě přidali větu: „Jestli nepřestaneš, tak ti jednu plácnu, ať máš proč řvát.“
Tudíž je naučený, že po dětech se ideálně chce, aby neotravovaly, hrály si potichu a samy, a rodiče s nimi vlastně jsou, jen když se jim to hodí.
Jindy to maminka nezvládá, protože má třeba pocit, že své dítě vlastně špatně vychovává, protože ono se vzteká a pláče. Má pocit, že není dost dobrá, a že za jeho křik a pláč může ONA SAMA.
Ale třeba tahle maminka vyrůstala v tom, že když se projevila, ať už pláčem či vztekáním, tak od své maminky slyšela: „Přestaň křičet, bude mě z tebe bolet hlava. Zase jsi mi tím kňouráním pokazila celý ráno. Kvůli tobě jsem naštvaná, protože pořád kňouráš a nenecháš mě chvíli v klidu“.
Naučila se, že je zodpovědná za emoce druhých lidí. Že ona může za to, jak se druhý cítí. A proto, když pláče její dítě, má pocit, že za to může ona, protože ona je ta „špatná“.
Což je samozřejmě manipulace a je to jeden ze zabijáků dětského sebevědomí. O zabijácích dětského sebevědomí jsem napsala ebook, který je pro vás zdarma a jsou v něm uvedeni i ti, které často používáme nevědomě a v dobré víře. Ebook si můžete stáhnout zde >>>.
Těch příkladů, proč nás to vytáčí můžou být desítky a každý z nás bude mít svůj příběh a své PROČ.
Pokud v něčem podobném tatínek či maminka vyrůstali, nejen, že neměli třeba prostor si emoci prožít, ale ještě dostali vynadáno, takže se přidaly pocity nepochopení, odmítnutí, méněcennosti a tato veškerá traumata a všechno napětí si nesou celé roky jako batůžek na zádech.
Ale každý batoh se dá shodit:-). Jen musíme vědět, že ho shodit můžeme. Protože když to nevíme, ani nás nenapadne, že to jde jinak.
Dále je důležité si své emoce uvědomit a přijmout je.
Jaké pocity ve mně vyvolávají, kde je cítím, odkud se berou a co za nimi opravdu stojí.
A v pár vteřinách nebo minutách si toto analyzovat. (Často je to také o našich hranicích, ale o tom až příště…). Zkrátka danou emoci dokázat pojmenovat, říct si, kde ji cítím, jak asi vypadá a zkusit ji „vidět“. Pokusit se přijít na to, co se za ní doopravdy skrývá, například nějaká nenaplněná potřeba z dětství…
Zpočátku to může být náročné, protože jsme nebyli zvyklí o emocích mluvit, ale čím déle budete trénovat, tím to půjde lépe a bude to jednodušší.
Důležité je emoce přijmout a nebojovat s nimi, dovolit si prožít, co cítím. Je důležité si uvědomit, že emoce a naše reakce na ně je odlišná věc. Emoce jsou naprosto přirozené a v pořádku, ale naši reakci můžeme ovlivnit my sami. Jen je potřeba na tom vědomě pracovat.
Toto chce samozřejmě trénink a je dobré začínat postupně u „menších“ emocí a trénovat to na nich.
Velmi důležité je doplňovat své zdroje, protože sebeovládání není nevyčerpatelné, a pokud jsme unavení, ve stresu, hladoví, tak je opravdu náročné být trpěliví a dokázat se svými emocemi pracovat. Každý máme své zdroje jiné, u někoho to může být čtení, sport, tvoření, procházka, zkrátka udělat si čas na to, co nás baví a naplňuje. A další důležitá věc je – dokázat si nastavit a udržet své hranice.
Dále je potřeba zastavit se, uvědomit si a připustit, že to, co mi vadí, není mé dítě a jeho chování, ale je to můj pohled na danou situaci.
Každá situace, která se odehrává, je v podstatě neutrální. Záleží na nás, jakým způsobem na ni reagujeme, jaký ji dáme náboj, což je samozřejmě ovlivněno tím, jaké emoce v nás vyvolá.
Chci tím říct, že každý se dívá na stejnou situaci svýma očima. Svým systémem přesvědčení a naučeným reakcemi.
Příklad: Dítě se vzteká, že mu něco nejde, nebo zkrátka dává najevo, že mu něco vadí. Pro jednoho rodiče to může být otravné a pomyslí si: „Zase se vzteká, snad to může říct normálně?“
A jiný rodič to vidí takhle: „Super, že dokáže dát najevo, že mu něco vadí a nebojí se být samo sebou.“
Nebo: Představte si sklenici, ve které je voda jen do poloviny.
A jeden řekne s nadšením: „Super, je tu ještě půlka.“
A druhý bude naštvaný a řekne: „To mám zase smůlu, je tu jenom polovina.“
Stejné situace, dva různé pohledy a dvě různé emoce.
Každý jednáme na základě naučených vzorců a často reagujeme tzv. na „autopilota“. Ale naše naučené vzorce chování a naše reakce můžeme měnit. Můžeme s nimi pracovat. Někdo to zvládne sám, někdo potřebuje pomoci. Pokud cítíte, že vás vysiluje a jste ve stresu z toho, když dítě začne kňourat, nebo se vztekat, doporučuji metodu kineziologie One Brain, která řeší příčiny daného stresu a následné uvolnění.
Pomocí této metody můžete zjistit, proč vám daná situace tak vadí (nalézt příčinu) a následně odstranit stres a emoční blok s ní spojený. Můžete samozřejmě využít i jiné metody, každému sedne něco jiného a je důležité najít si to, v čem vám bude dobře a hlavně s kým vám bude dobře, ke komu budete cítit důvěru.
Pokud jednáme na základě svých automatických reakcí a převzatých vzorců, jednáme vlastně jen důsledkem naší minulosti, našich zranění, křivd, bolístek a nepochopení.
Pokud se na dítě budeme dívat srdcem – vždy budeme jednat správně. Najednou uvidíme to malé dítě, které si neví rady samo se sebou, neumí reagovat jinak, protože jeho mozek není natolik vyzrálý a uvědomíme si, že dítě potřebuje nás, aby se naučilo se svými emocemi pracovat a zpracovávat je.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.