S mými klienty je jedním z nejčastějších témat při konzultaci sebevědomí a sebehodnota. Mnoho žen, často i mužů o sobě pochybují, nedokáží si vážit sami sebe, mají pocit, že nejsou dost dobří, a to vše se samozřejmě projevuje i v ostatních vztazích.
Kolik mladistvých a dospělých hledá lásku jinde, střídá partnery a vyžaduje lásku od nich, snaží se za každou cenu zavděčit komukoliv, jen aby byli milováni a přijímáni.
A co teprve rodičovství. Tam nám naše děti otevírají vše, co nemáme zahojené, zpracované a naplněné.
Mnoho maminek se bojí být samy sebou, protože jsou pak pro své okolí „divné“, a když už si myslí, že jsou na správné cestě, stačí jedna „nevyžádaná“ rada od okolí, či narážka na ně a jejich dítě a opět je z nich ta „malá holčička“, která čeká na uznání a potvrzení, že takto je to správně. A pokud to není, opět je to rozhodí a mají strach postavit se za sebe a za své hodnoty.
KDY JSME PŘESTALI VĚŘIT V SAMI SEBE?
Vzpomeňme si, když jsme byly malé děti, zpívaly jsme si, tancovaly, hrály jsme si na princezny, královny, služebné, rytíře a mohly jsme všechno. Smály jsme se na celé kolo a byly jsme samy sebou. Věřily jsme, že to co nám dospělí říkají, je svatá pravda a všechno jsme hltaly s otevřenou pusou a očima dokořán.
Pak najednou přišly první pochybnosti, jestli je třeba naše chování správné, nebo jestli vlastně vypadáme dobře, jestli umíme dané činnosti tak, jak se očekává, a tak začneme slýchávat věty:
„Janičko, nesměj se tak nahlas, to se nesluší, ruší to ostatní.“
„Haničko nemluv tak hlasitě, to se pro holčičku nehodí.“
„Honzíku nemrač se, takhle ti to vůbec nesluší a nikomu se nebudeš líbit.“
„Ale co to máš za čmáranici, takhle se přece pejsek nemaluje, pojď ukážu ti, jak má vypadat pejsek.“
„Zpíváš to špatně Andulko, no zpívání ti asi moc nepůjde vid?“
„Už nezpívej, myslíš, že je na tebe někdo zvědavej?“
„Můžeš se přestat předvádět a chovat se normálně?“
„Co to máš za hadry na sobě, myslíš, že takhle se budeš někomu líbit?“
A tak se stáhneme, začneme se chovat jinak a ideálně tak, abychom vyhovovali. Protože každé dítě chce být milováno a přijímáno a brzy pochopí, co od něho dospělí chtějí a snaží se vyhovět. Ale ne vždy to jde a čím více se jako děti snažíme vyhovět, tím více ztrácíme samy sebe.
A možná v trošku starším věku další (ne)vinné věty:
„Jé Hani, ty jsi konečně zhubla, takhle ti to moc sluší.“
Aha, takže před tím to Hance vlastně neslušelo a nedej bože, že zase nějaké kilo přibere. Už ví, že takhle jí to nesluší a není dost hezká. Takže co dál – pokud si Hanka nevěří, může mít problémy s jídlem a přestat jíst, nebo naopak bude svůj smutek třeba v jídle utápět a přibere ještě víc a její spirála nespokojenosti se bude roztáčet.
Nebo třeba taková návštěva babičky, která chce vnučce zalichotit:
„Jé z tebe už je slečna, moc ti to sluší Helenko, ještě počkej, až ti vyrostou prsa, to budeš teprve kočka.“
Au to bolí, Helence třeba prsa moc nevyrostou a tenhle „handicep“ ji bude doprovázet celé dospívání a dost možná i po zbytek života.
Kolik žen nemá rádo své tělo, právě proto, že mají malá prsa, nebo naopak velká, že mají větší břicho, větší zadek, nebo naopak malý zadek, mají vrásky, velký nos, malou pusu, mají rovné vlasy i když by chtěly vlnité, nebo mají vlnité a stále je žehlí…A tak se aspoň vylepšují v rámci možností – plastiky, výplně, prodloužené vlasy, vrstvy makeupu, a pak už se sebou budeme spokojené, budeme se líbit ostatním a snad už se budeme mít taky rádi.
Ale pokud nebudeme mít rády samy sebe, nemůžeme to chtít od ostatních, protože i když nám třeba partner bude dávat najevo, že se mu líbíme, že nás miluje takové jaké jsme, nebudeme mu to věřit, pokud to opravdu nebudeme cítit samy k sobě.
Nikdo nám nemůže dát lásku zvenčí, pokud ji nemáme uvnitř.
A aby většina dětí dokázala nějak fungovat a „přežít“, nasadí ochranné masky – obranné mechanismy, aby dokázaly fungovat tak, jak se od nich očekává, aby tolik netrpěly, když na ně rodiče křičí, když je bijí, nebo když je naopak přehlížejí a nemají pro ně otevřenou náruč a pochopení, a když je dospělí zesměšňují a vysmívají se jejich pocitům a potřebám.
Často také, když si rodiče ubližují, křičí na sebe, hádají se a bijí, vyvolávají v dětech pocity, že za to můžou právě ony děti – „Kdybyste pořád nezlobily a nekřičely, tatínek by se nemusel nervovat.“ „Kdyby tady byl klid, nemuseli bychom se s tatínkem kvůli vám hádat.“
Jaké nejčastější masky nosíme v dospělosti, aniž bychom si uvědomovali, že je to jen naše ochrana z dětství?
Maska drsňáka – za touhle maskou se dost často skrývá malé vnitřní dítě, které se bojí, že mu ostatní ublíží, protože mu bylo pravděpodobně ublíženo v dětství. Rodiče mu třeba neprojevovali lásku, dávali mu najevo, že jim je na obtíž, a tak si tohle děťátko vytvořilo obranný mechanismus, aby přežilo a nasadilo masku drsňáka, aby mu už ostatní nemohli znovu ubližovat, protože drsňáky přeci nic nerozhází.
Maska egoisty – na první pohled namachrovaný chlap, který ví všechno nejlíp a také se rád poslouchá. Uvnitř ale malý kluk, kterému se dospělí nebo jiné děti vysmívaly, rodiče mu nebyli oporou, což pro něho bylo bolestivé, byl citlivý a to ho zraňovalo, takže maska byla jediný způsob, jak toto zvládnout.
Maska role oběti – jako malá holčička toužila po bezpodmínečném přijetí, po lásce, pochopení, ale rodiče neměli čas ani chuť, a tak si holčička hledala způsoby, jak si lásku a pozornost získat. „Teď jako dospělá dělá všechno možný, aby stále cítila lásku a pozornost zvenčí. Možná se naučí, že když je nemocná, tak je o ní zájem, když si stěžuje a lituje se, tak ji ostatní poslouchají a utěšují, a tak v tomhle modelu „mě se to zkrátka samo děje“ jede stále a takto si dobíjí pozornost ostatních, která jí v dětství tolik chyběla.
Maska lháře – od dětství slýchával jen posměch, ponížení a často měl pocity, že není dost dobrý. A tohle si nese do dospělosti. „Nejsem dost dobrý, ničím zajímavý a tak si vymýšlím příběhy o svém životě, který bych chtěl žít, ale strach to zkusit mi to nedovolí. Ale aspoň jsem pro okolí zajímavý, uznávaný i když to vlastně vnitřně nejsem já.“
Maska „ta namachrovaná“ – na první pohled sebejistá žena, pro někoho možná až „moc“, ale když se podíváme dovnitř, je tam malá holčička, které chybělo přijetí, sdílení s rodiči, společný čas a aktivity, zájem o ni a to, aby ji někdo bral vážně. Když něco jako malá chtěla, slyšela často věty: „Ale Klárko, to není vůbec důležité, tím se ani nezatěžuj.“ „Ježiši ty máš starosti, tohle tě vůbec nemusí zajímat a trápit, běž si hrát, já teď na tyhle tvoje krávovinky nemám čas, já musím řešit opravdový starosti víš?“ „Tak už běž a nepřekážej, já mám dost svojí práce tady.“
A tak Klárka už nechce dál zažívat tu bolest, kdy se cítila odmítaná, nedůležitá, méněcenná, a tak nasadí masku té sebevědomé, které nemůže už nikdo ublížit.
Maska spasitele – zachráním a pomůžu všem i na úkor sebe. Tímto „syndromem“ trpí ženy, které touží po uznání a ocenění. Měly pocit, že v dětství se jim uznání dostávalo málo, protože se od nich vlastně očekávalo, že všechno zvládnout, že to dokáží a chybělo jim opravdové uznání namísto věty: „Super, to bylo jasný, že to zvládneš.“ Tyto děti často slýchávají třeba také věty:
„Když se ti to povede, uděláš mamince velikánskou radost, maminka bude moc ráda.“ „Když to zvládneš, budeme na tebe s tatínkem moc pyšní.“
Nebo naopak věty: „No tak tohle by zvládl přeci každý, ještě aby se ti to nepovedlo, to by byla ostuda.“
A tak se tahle malá holčička naučí, že uznání dostane jen tehdy, když bude vše zvládat, když bude stále někomu pomáhat, bude kdykoliv po ruce a pak na ni budou ostatní pyšní.
Maska „ta dokonalá“– zvládá všechno a nikdy nepotřebuje s ničím pomoci. Okolí ani rodina od ní neuslyší, že je unavená, že toho má dost, že něco někdy nezvládá, že by něco potřebovala. Ale možná se jen bojí říct si o pomoc, možná se jen bojí postěžovat si. Jako malá třeba slýchávala: „Prosím tě to zvládneš sama ne, podívej ostatní děti to taky zvládnou, tak se aspoň snaž.“ „Teď nemám čas ti pomáhat, zkus si poradit taky jednou sama, vždyť to není nic složitýho, to zvládne každý.“ „Ty pořád potřebuješ u všeho asistenci, to nemůžeš jednou sama udělat nic pořádně?“
Anebo taky , když si chtěla postěžovat, když se jí chtělo plakat a potřebovala pochopení: „Co zase bulíš, vždyť se nic neděje.„ „Okamžitě přestaň řvát, nikdo na to není zvědavej, nic hroznýho se ti nestalo.“ „Ale prosím tě, ufňukaný holky nemá nikdo rád.“
Maska „ta bezcitná“ – tohle děťátko dost pravděpodobně vyrůstalo v rodině, kde bylo násilí, ať už na něm nebo mezi rodiči, časté hádky, bití rodičů či dítěte, nadávky, křik. Jako dítě s tím nemohlo nic dělat, jen se odpojit od sebe, aby to tak nebolelo. Některé děti se mohou uzavřít do sebe, jiné naopak tuto frustraci potřebují ventilovat venku na někom jiném či na sobě. Dost často si obléknou masku toho „bezcitného“, který nemá soucit, okolí má pocit, že je mu všechno jedno. Ale on už nechce dál brát tu bolest na sebe a vtahovat se do daných problémů. Té bolesti a strachu už bylo dost, a tak se uzavře před dalším ublížení, dalším zklamáním, další bolestí.
Vzpomínám si na jednu kamarádku, která u mě byla na kineziologii a známe se řadu let. Na první pohled působí vyrovnaně, sebejistě, pro někoho možná až namyšleně a během odbloku jsme čistily zážitek z jejího dětství, kdy ji v podstatě celé dětství chyběla pozornost maminky a společně strávený čas. Mamka se o ně starala v rámci jídla, zabezpečení, ale city tam chyběly. Maminka neměla lehké dětství a jinak to zkrátka neuměla.
Po ukončení odbloku se na mě kamarádka podívala a říká mi: „No ty jo, tak to mi řekni, proč si o mě lidi myslí, že jsem namachrovaná, když jsem vlastně taková cíťa.“ A já jí na to říkám: „To je ta maska, kterou si neseš léta, abys nedovolila ostatním tě zraňovat a vidět v tobě tu holčičku, které chybí pocit přijetí, cítit, že je o tebe zájem, a že jsi pro druhé důležitá.“
Ona vykulila oči a říká: „Ty jo, vidíš to, to mě takhle nenapadlo.“
Mnoho lidí se uzavře do sebe a v podstatě si tím udržuje svůj „bezpečný“ prostor, do kterého už nikoho nepustí, aby jim nebylo znovu ublíženo a pak jednají a reagují jen na základě svých zranění, ublížení a strachu.
Mnoho žen i mužů se bojí být sami sebou i před svými partnery. Ženy, které si nevěří, dovolí partnerům věci, které se jim třeba nelíbí a nechtějí je, ale věří, že takhle je partner bude mít rád a bude si jich vážit. Tyto ženy jsou naučené vyhovět, aby byly milovány a často tam jsou obavy, zda by vůbec našly jiného partnera, který by se choval lépe.
A tak jde tato žena vlastně proti sobě, odpojuje se od sebe, od své ženskosti a s tím nastupují různé „problémy“ (mimo jiné dost často i s menstruací).
”Bojíme se být sami sebou, protože máme strach z výsměchu, nepochopení, ponížení, studu, nevěříme, že bychom to mohli zvládnout, že jsme na to dost dobří, a tak mnoho svých talentů a snů raději pohřbíme, protože to je jistota. Je to pro nás bezpečné. U toho žádné z výše uvedených pocitů nehrozí.”
Já jsem vděčná, že jsem před lety našla cestu ke kineziologii a díky můžu pomáhat sobě i ostatním slupovat po vrstvách tyto masky a přibližovat se sami k sobě, uzdravovat své vnitřní dítě a učit se mít se rádi takoví, jací opravdu jsme.
Pomáhat lidem jít za svými sny a cíli, zvládat překonávat překážky, které po cestě jsou a jít krůček po krůčku dopředu a přibližovat se sám k sobě.
Dost často nám tělo dává signály, že něco není v pořádku, že je potřeba něco změnit a i s tím kineziologie pomůže. Vše totiž souvisí se vším. Důležité je, že člověk musí chtít. Musí chtít udělat změnu a uvědomit si, co je potřeba dělat jinak, aby dané problémy mohly odejít.
A jelikož mnoho věcí začíná právě v dětství, dává mi velký smysl zabývat se přístupem k dětem právě i z pohledu kineziologie. Dítě se rodí jako téměř čistá nádoba a roste s tím, jak se k němu nejbližší chovají a co o něm říkají. Tím se dítě stane a vnímá tak samo sebe.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.
Pingback: Ženské archetypy jako prostředek sebepoznání