„Luci moc díky za vaše sdílení, člověku je líp, když ví, že v tom není sám.“
Podobné věty jsem za poslední týdny slyšela několikrát, když jsem na terapiích sdílela svůj příběh s mými klientkami, které se chtěly věnovat tomu „svému“.
Jedna z nich se chtěla věnovat terapiím, ale měla různé strachy a pochybnosti a nyní už má prostory na své terapie a pomalu si začíná plnit své přání. Další paní, která se přes 15 let věnovala péči o nohy a ráda by v tom pokračovala, ale po mateřské cítila velké obavy, zda to znovu půjde. Jiná paní chtěla změnit po letech práci a vrhnout se jiným směrem, v novém kolektivu a s novou činností, ale strach ji to zatím neumožňoval.
A tak si říkám, že takto to může pomoci třeba i někomu z vás, a tak je tu ve zkratce sdílení mého příběhu, jak jsem si šla za svým přáním – posláním – srdcem, zkrátka, jak jsem překonávala všechny strachy s tím spojené.
MŮJ PŘÍBĚH
Během posledního zaměstnání, kdy jsem se domů vracela kromě pátku po 17hodině, jsem cítila, jak něco ve mně „umírá“. Při návratu domů, kdy jsem stála u nás na kopci a svítily už lampy (bylo to v zimě), jsem si říkala, že další den mi protekl mezi prsty a cítila jsem v sobě hrozné stažení. Těšila jsem se na pátek, kdy jsem končila v 15 hodin a těšila se, že zbytek pátku a o víkendu budu ŽÍT. V neděli už jsem měla stažený žaludek a říkala si, že další hodiny a dny opět jen přežiju. Děti jsem viděla jak z rychlíku, doma mě čekaly v podstatě jen povinnosti a čas pro sebe nebyl žádný.
Vzpomínám si, když jsem jela autobusem do práce a viděla jsem z okna pošťačku, jak moc sem jí záviděla, že může chodit venku, že je na vzduchu, že nemusí být zavřená v kanceláři…
Každý den jsem v autobuse seděla se staženým žaludkem a přála si, aby se to změnilo. Abych našla sílu tohle ukončit, nebo aby mi v tom „něco“ pomohlo.
Po roce mě „vysvobodilo“ těhotenství a během mateřské jsem věděla, že už to chci jinak, a hlavně jsem věděla, co už NECHCI A PROČ.
Když byl Štěpovi zhruba rok, cítila jsem, že už chci začít budovat něco svého. Věděla jsem, že se chci na plno věnovat kineziologii, které jsem se věnovala jen okrajově a zároveň zužitkovat všechny kurzy a informace, které jsem posbírala za x let a jelikož mnoho programů, uvědomování si sám sebe atd začíná v našem dětství, chtěla jsem propojit přístup k dětem právě s kineziologií, jelikož mi to do sebe začalo všechno zapadat. Po nocích jsem pracovala na svých webových stránkách, tvořila fb skupinu, psala a rovnala si, co vlastně chci a jak by to mělo vypadat a co bych chtěla předávat..
POZOR NA PŘEBÍRÁNÍ STRACHŮ
S mými klientkami jsme řešily i to, že jsou na to samy, že opora rodiny nebo okolí není tak velká, jakou by potřebovaly.
A u mě to bylo podobné – v podstatě jsem podporu jakoby měla, ale byly tam i různé obavy a strachy typu: že na to lidi nebudou mít peníze, že tohle budou první služby, které si lidé odpustí, že toho je už moc a zájem nebude tak velký, že jednodušší je mít „jistotu“ zaměstnání a příjmu atd.
A ti, kteří mi toto říkali, to nemysleli ve zlém – zkrátka to byly jejich strachy, které na mě přenášeli. Oni to tak vnímali a měli v tomhle jiné nastavení než já. Proto je DŮLEŽITÉ UVĚDOMIT SI, JESTLI TO JSOU VAŠE STRACHY (v čemkoliv) nebo STRACHY, KTERÉ JSTE PŘEVZALI.
Dále je za mě důležité mluvit o tom s někým, kdo třeba ty případné kroky k nějaké změně už zvládl. Je to stejné, jako kdybychom se chtěli učit plavat a šli bychom k někomu, kdo to sám neumí. Také bychom si spíše našli někoho, kdo plavat umí a dokáže to předávat dál.
S tímto je to stejné. Proto je fajn mít kolem sebe podobně nastavené lidi.
A hlavně je DŮLEŽITÉ SI UVĚDOMIT, ŽE JE TO STEJNĚ JEN NA NÁS. Vědět PROČ. Proč to chci jinak a PROČ nechci zůstávat v tom, co bylo.
Když jsem si já toto srovnala a vnitřně a odbourala tyto strachy, zůstaly tam samozřejmě i ty moje, které bylo potřeba zpracovat.
Moje PROČ bylo hodně silné. Věděla jsem, že chci „ŽÍT“. Že si chci užít každý den a ne žít jen o víkendech. Že tu chci být pro svoje děti a mít prostor pro sebe a hlavně také, že chci dělat něco, co má smysl a hodnotu. V podstatě každá moje práce mě bavila a hodně mi dala, ale cítila jsem, že už chci pracovat sama na sebe a být tu pro druhé tím, CO MĚ NAPLŇUJE, DÁVÁ SMYSL A V ČEM CÍTÍM, ŽE MŮŽU POMÁHAT.
Webové stránky byly připravené a já si pamatuju, když jsem je měla „VYPUSTIT.“
Seděla jsem u počítače, držela prst na enteru a hlavou mi běželo tisíc obav a strachů.
Jedna část mi říkala, že je to ok, že to zvládnu a že i když to není zatím dokonalý, můžu začít. Ta druhá část mi tam házela strachy typu: Co tomu řeknou ostatní, kolik lidí mi to zkritizuje, kolik se jich vysměje, jestli fakt mám co předávat a můžu pomáhat ostatním, jestli to všechno, co jsem do toho vložila, nebylo zbytečné a jestli opravdu budou mít lidi zájem a budu pro ně přínosem.
Ještě dnes se vidím, jak u toho sedím a chvěje se mi žaludek, než jsem stiskla enter a stránky zveřejnila na svém facebooku.
Po zmáčknutí enteru, přišla přišla úleva a příjemné očekávání…A začala jsem.
Lidé se ozývali, někteří na doporučení, někteří z fb a tam bylo další úskalí. Co si lidé řeknou o mých příspěvcích, jestli jsou dost hodnotné, jestli nebudu trapná s tím, co píšu…
A tady jsem si to také zpracovávala a co mi nejvíce pomohlo – opět se držet svého PROČ a přijmout, že ne pro všechny budu přínosem, že někoho to zajímat nebude, že někdo to zkritizuje, vysměje se, možná napíše nějaký komentář ponižujícího a výsměšného typu, ALE pak tady budou ti, kterým pomůžu, kterým to bude dávat smysl, kteří v tom uvidí to, co chci předat a ti, kteří v tom budou mít uvědomění pro sebe a nějaké AHA momenty. Pro ty tvořím a ti si z toho můžou vzít to, co potřebují.
Také je dobré počítat s tím, že někdo napíše nějaký hejt a přitom v reálu by vám to do očí neřekl, že pokud má někdo potřebu takto reagovat, pokud to v někom vyvolá výsměch, vztek, zlost, zkrátka nějakou emoci, tak tam našel zřejmě něco, co nemá sám zpracované, takže to není o vás, ale o něm.
Psala jsem, sdílela příběhy a myšlenky, konzultace se plnily a občas přišly obavy typu, jestli to půjde i nadále, jestli lidé pořád budou chodit a mít zájem, jestli budu mít stále co předávat…
A i v tomhle je dobré mít důvěru v PROCES, věřit, že je to takhle v pořádku, že lidé, kterým pomoci můžu, tak přijdou, ale také, že to nemusí být napořád. Nikdy nevíme, kam nás život zavede, ale je důležité pracovat na tom, co chceme a dávat do toho stále energii a radost.
A poslední z větších strachů se na mě vykoukl před skončením mateřské, kdy se chýlil čas platit si sama zdravotní a sociální pojištění a nemít už žádnou „zástěrku“ právě v podobě mateřské.
V hlavě mi blikala myšlenka na odstupné, jelikož jsem byla stále zaměstnaná a věděla jsem, že moje místo zřejmě zaniklo. Jenže jsem neměla chuť se handrkovat, protože to byla soukromá firma a věděla jsem, že by to nebylo tak jednoduché, a navíc jsem vnitřně cítila, že chci udělat ten KROK – PŘEVZÍT ZODPOVĚDNOST sama za sebe, nečekat na odstupné jako berličku, kdyby mi to náhodou nešlo. A tak jsem naspala výpověď a ve chvíli, kdy jsem si ji nechala podepsat, cítila jsem jak úlevu, tak hrdost sama na sebe, že jsem to dotáhla do konce a šla svoji cestou.
A věřím, že to tak je, když se opravdu rozhodneme a děláme kroky ke svému snu, přání.., tak to začne šlapat.
A když opravdu strachy pustíme a věříme v proces s pokorou a důvěrou, tak nám „vesmír“ pomůže a chodí nám možnosti i lidé, jak to zvládnout.
Takže pro vás, kteří byste rádi vykročili a nemusí to být jen v rámci podnikání, ale zkrátka si šli za tím „SVÝM“, ať je to cokoliv, moc vám přeju, abyste zvládli překonat všechny překážky, protože všechny PŘEKÁŽKY JSOU JEN V NAŠÍ HLAVĚ a my je můžeme dostat pryč, nebo je aspoň zmenšit.
Nevadí, že nebudeme mít všechno „dokonalé“, dokonalost je jen iluze, důležité je začít s tím, co je teď a tady.
A pokud si budete říkat, že to NEZVLÁDNETE – MÁTE PRAVDU, stejně tak ji máte, když si řeknete ZVLÁDNU TO.
Je na vás čemu uvěříte a také je dobré, nebát si říct o pomoc komukoliv, kdo pomoci dokáže a mluvit o svých snech a přáních s lidmi, kteří mají podobné nastavení a mohou vám pomoci a inspirovat vás.
Ve finále – JE TO STEJNĚ HLAVNĚ NA VÁS – JE TO VÁŠ ŽIVOT A JE NA VÁS, JAK HO CHCETE PROŽÍT.
Tady pár informací o kineziologii One Brain
- Kineziologie je velice šetrná metoda, která dokáže odhalit psychickou příčinu nemocí, bolestí a problémů a pomůže tak odstranit jejich důsledky.
- Pomůže uvolnit hluboko usazené negativní emoce.
- Odstraňuje z těla stres. Naše tělo nedokáže stres zpracovat, ale jen ho ukládá, což se časem vždy nějak projeví, takže když se odstraní stres, dokáže si tělo pomoci samo.
- Pomůže s nesoustředěností, bolestí hlavy, trémou, nespavostí, hyperaktivitou u dětí, pomočováním.
Předností této metody je, že řeší příčinu problémů, nikoliv pouze jejich následky.
S čím vším dokáže kineziologie pomoci a na podrobnější informace o této metodě, se můžete podívat zde na mých stránkách >>>.
Pokud vás článek zaujal a pokud i vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, jelikož v dětství téměř vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.