S maminkou jsme probíraly Šimonka od početí až do doby, než se toto začalo dít.
Když Pavlína čekala Šimonka, zjistila, že původně čekala dvojčátka, ale to druhé se přestalo v počátku vyvíjet, ale bylo to prý dlouhou dobu vidět na ultrazvuku. Stále tam byl jakoby stín toho druhého plodu.
Tady se nabízelo několik otázek – vnímal a vnímá podvědomě Šimon, že nebyl v břiše sám a nyní je? Nechybí mu „ten“ druhý a tím, že není, ale byl, má Šimon zmatek a možná právě strach o to, aby neztratil i rodiče?
Následně jsme šly do odbloku, kde jsme hledaly příčinu tohoto stavu, proč vadí Šimonovi jeho odraz, proč to v něm vyvolává zmiňované pocity.
Dostaly jsme se do porodu, který byl jinak, než si Pavlína představovala. Lékaři ji doporučili vyvolávaný porod. Jako prvorodička měla strach a nedokázala se nacítit na sebe ani na malého.
Po třech dnech vyvolávání, kdy byly bolesti, ale jinak nic, musela na císařský řez, protože Šimon nesestupoval. Tím pádem ani nemohla mít malého u sebe a velmi si to vyčítala. Navíc tam byly i velké pocity vzteku, bezmoci a smutku, že to takhle dopadlo. Vyčítala si, že vyvolání dovolila a následně měla pocity selhání, že musela na sekci. Dotkly jsme se i pocitů Šimona, který si připadal zmatený, následně sám a necítil během porodu ani po něm žádné bezpečí.
Toto jsme vyčistily a po odbloku, který byl pro Pavlínu velmi emotivní a plný slz, byla velmi překvapená, že jsme se dostaly do porodu, jelikož si toto téma už zpracovávala na jiné terapii a myslela si, že už ho má vyřešené.