Psychosomatika má v dnešní době už své místo a mnoho lidí si uvědomuje, že časté nemoci a to, co se nám v životě děje, má nějakou spojitost či souvislost s tím, jak žijeme a jaké máme nastavení.
Je to v podstatě takový princip a za vším, co se nám děje, můžeme najít informace pro sebe.
Samozřejmě se vše odehrává na nevědomé úrovni a často máme pocit, že vlastně žádný problém nemáme. Pokud tomu chceme porozumět, musíme přestat jednat na autopilota a vědomě o svém životě přemýšlet a vnímat ho, pozorovat své reakce, chování a nastavení.
Abychom dané souvislosti dokázali vidět a dané informace pochopit, je důležité být k sobě opravdu pravdivý, což je někdy hodně náročné.
Mnoho lidí řeší, že se jim dějí stále stejné situace, ať už je to například v partnerství – stále třeba naráží na ty „nesprávné“, nebo se jim opakují situace, které je vytáčí a neumí je řešit, nebo mají často nějaké úrazy, zkrátka cokoliv, co nás nějakým způsobem stresuje a vadí nám, je informace pro nás.
A samozřejmě naším nastavením můžeme dost často předávat dětem naše strachy, obavy, úzkosti, či naše potlačené a nezpracované emoce, což může mít za následek nemoce. Děti zhruba do 10let si mnoho věcí přenáší z nás…
Jak je to s častými nemocemi u dětí?
Samozřejmě příčin může být celá řada a roli hraje mnoho faktorů, a jedním z nich je také to, jak a v jakém prostředí dítě vyrůstá.
Často za nemoc dětí mohou právě i naše strachy, které na ně nevědomě přenášíme, nebo také naše ne-pozornost k nim.
Sama jsem si to uvědomila u svých dětí a zpětně jsem vždy viděla, proč danou nemoc měly.
Uvedu vám příklad s Andrejkou, když jí byly tři roky a začala chodit do školky.
První věc byla, že já nebyla úplně v pohodě s tím, že ji do školky dávám, protože jsem doma byla s Filípkem, ale chtěla jsem si zkrátka ulevit. Jenže místo toho jsem dopoledne chodila kolem školky a pozorovala Andrejku, jestli je v pohodě a pořád jsem na to myslela.
V lednu měly jet děti se školkou na lyže s tím, že by se vracely každý den na oběd. A já v té době řešila stále jen počasí, aby jí nebyla zima, nebo teplo, jak je oblečená, zda moc nebo málo, a na těch lyžích jsem si představovala, jak asi bude většinu času v té zimě sedět nebo čekat, až sjedou ostatní děti a bude tam mrznout. Ale zároveň jsem jí to přála.
Hrozně se to ve mně pralo a ten strach z toho prochladnutí a nemoci a možná i ne-kontroly nad ní, byl zkrátka větší.
Tak to Andrejka vyřešila za mě. Dostala zápal plic a bylo jasno. V tu dobu jsem souvislost neviděla, až později, když jsem postupně docházela na další kurzy kineziologie a četla knížky na toto téma, začala jsem věci více vnímat.
Psychosomatika by měla mít určitě své místo v životě každého z nás, protože pokud uvidíme souvislosti, dokážeme mnoho věcí vyčistit a odstranit.
Psychosomatiku mám i jako bonusovou kapitolu v mém ebooku Cesta ke spokojenému dítěti, aneb jak komunikovat, abychom si byli blízcí, který je o přístupu k dětem – od nejmenších až po puberťáky, a jsou v něm uvedené příklady jak z praxe, tak z osobního života.
Často jsou děti také nemocné proto, že potřebují pozornost rodičů, kterou nemají tolik, jak by potřebovaly. Třeba nemohou spát v posteli s rodiči i přesto, že by chtěly, nebo si přes den musí hrát víceméně samy, i přesto, že touží mít pozornost rodiče. Děti to často sdělují (somatizují) třeba kašlem, rýmou, teplotou.
Proč? Protože kdy jindy má dítě tolik pozornosti, než když je nemocné? Dost často ho i maminka vezme k sobě do postele, nebo spí s ním v jeho posteli, protože dítě v noci kašle, má teplotu a tak se dítě ne-vědomě naučí, že když je nemocné, je tam máma s ním.
Krásně to vystihuje věta od českého psychiatra Radkina Honzáka, který se psychosomatikou zabývá:
„Je-li dítě v nějaké nepříjemné situaci, ještě si s ní neumí poradit jako dospělý a nemůže věci měnit, je tak trochu bezmocné a v takových chvílích tísně si vzpomene, jak jeho nemoc dokáže ovlivnit chování jeho okolí, a nemoc si vytvoří jako způsob obrany.“
Nedělá to úmyslně, jedná se o způsob obrany. Když se rodiče hádají, zažívá ve škole šikanu, nezvládá školní povinnosti, něco provedlo, nedokáže splnit očekávání rodičů, naskočí v jeho mysli pomoc v podobě nemoci.
„Kašel tuto roli může velmi dobře sehrát a vytvořit příměří mezi rodiči, klid ve škole, rychlé vyřešení situace.“
PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA
Psychogenní kašel jsme řešili u našeho syna Fíly. Začal kašlat, kašlal několik dní, ale nic jiného mu nebylo. Tušila jsem, že je zatím něco psychického, ale nedovedla jsem to v tu chvíli rozklíčit. Bylo to v době covidu, kdy občas byly děti ve škole, pak zase doma, do toho nejmladší Štěpánek, kterému byli necelé dva roky, začal mít období vzdoru a já v tu dobu začala tvořit své webové stránky a vše kolem toho, takže to bylo všechno celkem náročné.
Manželovi jsem říkala, že je to určitě psychické, ale on chtěl mít „potvrzené“ i z lékařského hlediska, že tam není nic jiného, takže s ním absolvoval vyšetření z krve, z krku, doktorka ho poslechla a nic, výsledky byly v pořádku.
Když bylo potvrzené, že průdušky, krk a plíce jsou v pořádku, zastavila jsem se a řekla si, že je potřeba najít ten důvod. Vnímala jsem, jak doma poslední dobou fungujeme. Téměř veškerá pozornost byla kolem Štěpánka, do toho trochu stres ohledně covidu, já byla přetažená, protože v každé volné chvíli jsem pracovala na svém webu a k tomu jsem již dělala konzultace s klienty, manžel byl také nervózní, protože nevěděl, jak to bude v práci a Fíla se v tom zkrátka dusil.
Potřeboval také pozornost a hlavně více klidu. Došlo mi to, sedli jsme si spolu a začali o tom mluvit. Ptali jsme se Fíly, jak by to potřeboval, aby to doma bylo, co mu vadí a co se musí změnit, aby přestal kašlat.
Vykomunikovali jsme si to, on řekl, co mu vadí, co chce a potřebuje jinak. S manželem jsme na tom zapracovali a během pár dní byl klid, kašel odezněl.
Jako menší měl několikrát laryngitidu a zpětně také vidím, co je zapříčinilo a proč je měl.
Když o tom člověk začne přemýšlet a nahlížet psychosomatice pod pokličku, dokáže si mnoho věcí uvědomit, pokud chce.
PŘÍBĚH Z PRAXE
Na kineziologii jsem měla maminku, kterou trápilo, že její děti jsou často nemocné. Mluvily jsme o tom, hledaly souvislosti a přišly jsme na to, že maminka měla od mala potřebu se zavděčit a zalíbit mnoha lidem. Nedostávala se jí pozornost v dětství, tak jak potřebovala a tímto způsobem si to kompenzovala. A jelikož její děti měly novou dětskou lékařku, která byla mamince moc sympatická a stále ji k ní něco „táhlo“, děti jí dávaly jen příležitosti, aby tam mohly jít.
Samozřejmě vše se odehrávalo na podvědomé úrovni.
Potřebu zavděčit se a zalíbit se každému jsme vyčistily a pracovaly jsme na sebehodnotě maminky. Důležité bylo, že maminka byla schopná si to připustit a pracovat na tom.
Od té doby neměla potřebu k doktorce chodit a děti přestaly tak často stonat.
Mnoho lidí, kteří v dětství právě třeba neměli dostatek pozornosti, myslím té emoční, si vytvořili vzorec, že být nemocný = mít pozornost. A tak to nevědomě mají i v dospělosti.
Často třeba při hádkách v rodině tento člověk onemocní, nebo se mu stane nějaký úraz a tím se třeba rodina opět stmelí, protože se o něho samozřejmě ti druzí bojí.
V mé praxi s mými klienty na kineziologii jsem se mimo jiné setkala s tím, že žena byla často nemocná, měla různé potíže a právě tím si nevědomě přitahovala lásku a pozornost partnera, protože měla strach, aby ji třeba neopustil, bála se být sama a měla zafixované, že v nemoci má vždy pozornost a sama není.
Proto je důležité vystoupit z role oběti a žít v souladu sám se sebou a se svými hodnotami, pracovat na sobě a dokázat se zbavit návyků a vzorců, které nepotřebujeme a už nám neslouží.
Ano, možná sloužily v dětství, kdy jsme si vytvořili takový obranný mechanismus, abychom zvládli určité nepříjemné situace, ale pak přijde čas, kdy už je nepotřebujeme a je potřeba postavit se sám za sebe, najít svou hodnotu a sebedůvěru.
A pokud toto zvládneme, pokud si to dokážeme uvědomit a pracovat na tom, dokážeme tu být sami pro sebe, dokážeme žít podle našich představ a potřeb a dokážeme tu pak být i pro své děti, tak jak ony potřebují.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
PS: tento článek není o tom, aby v rodičích vyvolal výčitky, že jejich dítě je často nemocné a pocit, že za to mohou oni a ani, že vlastně není potřeba brát léky a v žádném případě nesnižuje dnešní medicínu. Ale poukazuje na to, že nemáme jen tělo, ale že máme také duši a mysl, a proto je důležité, aby tyto „složky“ byly v rovnováze a v souladu. Tento článek je postavený na mých osobních zkušenostech a poznatcích ze samovzdělávání a na zkušenostech z mé praxe v kineziologii s mými klienty.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.