Minulý rok v únoru se ke mně na objednala maminka Lenka s 12letou Denisou, která měla pravidelně 2-3x ročně antibiotika. Vždy před zimou, na jaře a často v létě, když se koupala a nebylo úplné horko. Vždy začal kašel, „sedlo si to“ na průdušky a u lékařky vždy Denisa dostala atb. Po nich se osypala a takhle to šlo dokola. Vyslechli si, že je to zřejmě chronické a nedá se s tím nic dělat.
Když Lenka atb odmítla, bylo jí řečeno, že tedy dostane dcera dýchací sprej, protože by se mohlo jednat i o astma.
Lenka to takhle nechtěla. Nechtěla, aby dcera dostávala 3x ročně atb a už vůbec se nechtěla smířit s tím, že je to chronické, a proto se objednali ke mně na kineziologii.
Když se jedná o opakované nemoci u dětí, může to být psychosomatické a může to mít souvislost s tím, jak děti žijí, jaký je přístup rodičů, jaký mají vztah s dítětem, jak rodiče dítě vnímají, jak různé situace vnímá dítě atd. Proto jsme mluvili o tom, jak to mají doma.
Lenka je velký pedant na úklid a vyžaduje to i po Denise. Denisa má ve svém pokojíčku podle Lenky bordel a kvůli tomu jsou časté hádky.
Lenka ví, že to jak se v tu chvíli chová, je špatně, ale neumí si pomoct. Křičí na Denisu, že je fakt prase, že takhle si jí žádnej chlape nevezme a podobné věty.
Denisa se chová tak, že tohle přehlíží a nevadí jí to, ale zůstává to v ní.
Na druhou stranu jsou holky parťačky. Lenka Denisu někdy kryje zase před tátou, když nemá hotové své povinnosti, tak jí to připomene tak, aby to táta neslyšel a pak na ni taky neřval.
Z táty má Denisa strach, protože prý je přísný a hodně křičí,
Ale taky jim je spolu někdy hezky, občas si spolu pouští písničky, povídají si a je jim fajn, ale protože je táta velký nervák, je převážně křik.
Mluvili jsme o tom, že je dobré nechat dětem nějaký jejich nepořádek v rámci pravidel, které budou fajn pro obě strany.
Např., že v pokoji nebude jídlo, nebudou se věci válet po zemi, že se třeba každý týden utře prach atd. A hlavně také o tom, co věty typu: „Podívej, jaký jsi prase, žádný chlap si tě nevezme,“ v člověku zanechávají a jak je vnímá holka v pubertě.
Lenka to chtěla změnit, proto o tom byla ochotná mluvit.
Mimo toto jsme ještě řešili Denisy strachy ze tmy.
O víkendu usíná u televize, v týdnu má rozsvícenou lampičku, nebo světýlka a potřebuje, aby večer doma někdo byl. Přes den je nejradši sama doma a má klid, ale večery se bojí.
Rodiče chodí každý víkend o dvě patra níž k tetě a Denisa jde tedy bud s nimi, nebo je doma sama, z čehož má strach. Doma s ní mamka zůstává jen tehdy, když je Denisa nemocná.
S usínám měla problémy už dříve. Bála se sama a chodívala k rodičům. Jenže táta nechtěl, že prý už je velká a nemá se čeho bát. Pozn. věty typu „Nemusíš se bát, není čeho“, dětem nepomůžou. Kdyby se bát nemusely, tak se nebojí. Lenka u sebe Denisu nechávala, i když se pak občas s manželem kvůli tomu hádali.
Proč je pro děti při usínání důležitý pocit bezpečí a zda tedy s dětmi spát, když potřebují, si můžete přečíst v tomto článku: Uspávat či neuspávat, spát spolu či zvlášť?
Ptala jsem se Denisy, v čem je to jiné, když je nemocná.
Odpověděla, že to pro ni znamená klid, je sama doma, nemusí do školy, nikdo jí nic nediktuje, může si dělat co chce a večery není sama.
Pracovaly jsme tedy na tom, abychom odbouraly strachy a tlaky, které Denisa vnímá, aby se mohla lépe nadechnout, aby cítila větší lehkost a volnost a dovolila si být zdravá a cítila se tak dobře.
Zhruba po dvou měsících od sezení jsme si s Lenkou psaly, že zatím dobrý, že Denisa je zdravá, a že Lenka dost věcí přehodnotila a změnila. Hlídá si, jak s ní mluví a také na ni nevyvíjí takový tlak, ale nastavili si pravidla.
Naposledy jsme si s Lenkou psaly v lednu, což byl téměř rok od našeho sezení a Lenka psala, že je neuvěřitelné, že od té doby Denisa nemocná nebyla, kromě kašle a rýmy. Takže téměř rok je bez atb, bez dýchacích potíží, což dlouho nezažili.
PS: Nerada bych, aby článek vyzněl, že když jsou děti opakovaně nemocné, je to proto, že se k nim rodiče nechovají hezky.
Já si u svých starších dětí musela například vyřešit plno věcí ohledně strachů, aby se dceři přestaly opakovat zápaly plic. U syna zase časté laryngitidy, což také souviselo s mým rozpoložením. Více o tom píšu v tomto článku Psychosomatika nejen u dětí, aneb je důležité vidět souvislosti.
Mnohdy na děti přenášíme právě naše strachy, obavy, naše nezpracovaná témata, ale také je dobré si uvědomit, že dítě je osobnost a ne vše, co se mu děje, souvisí s námi.
Co vše je možné pomocí kineziologie změnit a odbourat, si můžete přečíst zde v mým příbězích z mé praxe.
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.