Je až neuvěřitelné, kolik žen a dívek není spokojeno se svou postavou a kolik žen i mužů neumí přijímat sami sebe.
Kolik dětí i dospělých řeší spíše své nedostatky než přednosti. Kolik žen by chtělo mít menší/větší zadek, menší/větší prsa, jiné vlasy, ploché břicho, hubené nohy a mnoho dalšího. Chlapi zase větší svaly, žádný tuk navíc, vyrýsované břicho…a je to mnoho, co bychom na sobě chtěli jinak.
Není divu, že být štíhlá, mít ploché břicho a mít prsa je pro mnohé ideál krásy. Stačí si otevřít bulvár, Fb nebo IG, kde narazíme na fotky, jak paní X má už 6 týdnů po porodu ploché bříško, jak jiná dáma má zvětšená prsa a konečně se cítí jako žena. Když některá bříško má, tak vznikají spekulace, jestli není těhotná, když zveřejní někdo fotku v plavkách v s ne úplně dokonalou postavou, okamžitě se zvedne vlna kritiky, jak se takhle může prezentovat, a tak málo kdo je se svým tělem opravdu spokojený.
A někdy stačí „málo“ a problém s názvem anorexie nebo bulimie může být na světě. A jelikož mi v poslední době přibylo na kineziologii několik mladých slečen, které mají problém s jídlem, rozhodla jsem se jít „ven“ se svým příběhem a zkušeností s anorexií.
Kdy to začalo
Už od školky jsem se sama sobě nelíbila. Vzpomínám si, jak se mnou chodila blonďatá holčička, měla krásný dlouhý vlnitý vlásky a já jí záviděla. Já měla krátký kudrnatý vlasy, každý vlas jinam a k tomu předkus. Měla jsem pocit, že s tím, jak jsem rostla já, rostl i můj předkus.
Zato třeba prsa mi nerostla vůbec. Záviděla jsem holkám, které měly krásný rovný dlouhý vlasy, hezký rovný zuby a měly prsa.
Ale nějak jsem se s tím naučila žít, ale každá narážka od okolí mě rozhodila. Navenek ne, byla jsem už naučená i jinými okolnostmi být ta „drsná“.
Ta která každýho odpálkuje, ale vnitřně mě to užíralo.
A pak přišla puberta, kdy jsem občas slýchávala „nevinné“ věty typu: „Jé tys trochu zhubla viď, moc ti to takhle sluší.“ Nedávno jsem potkala tu tvoji kamarádku, tak má tak hezkej obličej, ale kdyby trochu zhubla, slušelo by jí to mnohem víc.“
A zkrátka bylo daný, a to nemluvím o reklamách, že být hubená = být hezká.
A to já hubená vždycky byla, jen mě to asi tak nepřišlo a celkově jsem se sebou spokojená nebyla.
A pak si vzpomínám na jednu větu od kamaráda mého bráchy, která se mi vybavila kdysi na mé terapii (když jsem si zpracovávala vztah sama k sobě) a která mě zřejmě nakopla k tomu, být ještě hubenější: „Ta tvoje ségra má dobrou prdel.“
Vlastně ani nevím, jestli to myslel tenkrát tak, že fakt dobrou, nebo že jako velkou, ale pořád mi to hučelo v uších. A moje tělo mi začalo vadit čím dál víc a chtěla jsem za každou cenu zhubnout.
Původně jsem měla v plánu, že co sním, tak vyzvracím, protože jsem si nedovedla představit být bez jídla. Jídlo jsem měla vždycky ráda a vzdát jsem se ho nechtěla. Ale takhle to nešlo, zvracet jsem prostě neuměla.
Tak jsem si řekla, že jen něco omezím a bude to v pohodě.
Jenže jsem se velmi rychle dostala do fáze, kdy jsem měla z každého jídla výčitky svědomí. Výčitky, že zase jím, výčitky, že tolik bych toho jíst neměla, a že to přece můžu zvládnout i bez toho.
S každým dalším soustem mi bylo hůř a hůř, ale bez jídla taky. Byl to začarovaný kruh.
Vzpomínám si, jak jsem si naplánovala, že po obědě už si dám jen jablko a kukuřičný chlebík se sýrem.
Jenže přišly výčitky a vnitřní našeptávač, že přece stačí jen ten sýr, nebo suchý chlebík.
Nějaká kila šla mezitím dolů a konečně to začalo být vidět. Jednou, když jsem ve škole (už na střední) stála na chodbě, měla jsem takové oranžové upnuté tílko a tmavě modré kalhoty trochu do zvonu (které ještě zužovaly postavu), mi moje třídní řekla, jestli to s tím hubnutím nějak nepřeháním, že jí připadám už nějak moc hubená.
Ani tenkrát netušila, jak moc mě tahle věta potěšila. Konečně to bylo vidět, konečně si někdo všiml a pro mě to byl další impuls, abych v tom pokračovala. Najednou jsem měla plno energie vydržet a dále hubnout.
Tenkrát jsem netušila, že za tím je zřejmě i touha po nějaké pozornosti a jakoby „ocenění“, zkrátka, že je za tím i něco víc.
Takže jsem přitvrdila. Do toho jsem začala víc cvičit, abych to podpořila. Svoje obědy jsem dávala našemu psovi, který mi za to byl velmi vděčný. Naši nic moc nepoznali. Taťka v tu dobu jezdil kamionem, mamka se vracela odpoledne nebo k večeru z práce, já byla do večera venku a o víkendu byly u nás často návštěvy, takže jsem se tam tak „ztratila“ a doma jsem nosila volnější oblečení.
Za pár týdnů už jsem energii na rozdávání neměla. Byla jsem slabá a už taková bez nálady.
Nadávala jsem si, že by bylo lepší, kdybych mohla jíst a dokázala zvracet, ale to jsem neuměla, nešlo to.
S každým dalším soustem byly výčitky větší a větší a vyčítala jsem si i jedno rajče.
Zkrátka jsem měla nastavení, že jídlo = nepřítel.
Už to bylo ve fázi, kdy to asi „prasknout“ muselo a stalo se. Šla jsem tehdy s naším pudlíkem na stříhání a s sebou jsem měla rajče a plátek kukuřičnýho chlebíku, což mělo být jídlo na celý den.
Rajče jsem snědla, ale chlebík už ne, už mi v hlavě cinkalo, že je toho moc.
Dorazila jsem k paní na to stříhání, ona si vzala pejska a já tam stála a čekala. Řekla mi, jestli si nechci sednout, ale já nechtěla, protože ve stoje jsem mohla posilovat svaly – zatínat zadek a břicho. Využívala jsem každé chvíle, kdy jsem pro sebe mohla něco „dělat“.
Po chvíli jsem cítila, jak je mi slabo, udělaly se mi mžitky před očima a víc nevím. Paní u mě klečela na zemi a klepala se mnou.
Probrala jsem se a sedla si. Dala mi pití a říkala, že zavolá doktora. Vymluvila jsem jí to a ujistila jí, že už jsem v pořádku. Že to byla jen nevolnost. Už ani nevím, jestli ona volala mojí mamce, že jsem omdlela, nebo to už mamka nějak doma poznala, každopádně si dál pamatuju, že mamka se mnou šla druhý den k doktorce, protože jsem byla bílá jak zeď.
Šla jsem s tím, že stejně nic nepozná. Na sobě jsem měla volnou šedivou mikinu a byla jsem si jistá, že mě jen prohlídne a půjdeme domů. V hlavě mi už nabíhalo, že si budu muset dávat větší pozor a dát si aspoň o rajče denně víc.
Když jsem tam přišly, celkem záhy na mě doktorka vypálila větu: „Tak jak dlouho už nejíš?“.
Nevím, jestli jsem vytřeštila oči víc já, že na to přišla, nebo máma, která to absolutně netušila..
Začala jsem blekotat, mamka z toho byla v šoku a divila se, že to nepoznala. Jenže, když ona přišla z práce, byla už víceméně v obýváku, já buď byla venku, nebo u sebe v pokoji, takže nebylo moc prostoru být spolu a já to samozřejmě v tu dobu nevyhledávala.
Následovalo vyšetření na neurologii. Chtěla jsem se z toho vykroutit s tím, že to mám pod kontrolou, ale marně.
Připadala jsem si jak blázen, když mi doktor dával na hlavu ty různý elektrody. Měřil mě a řekl: „No je to jakžtakž v pořádku“ a řekl ještě něco ve smyslu, ať se na sebe podívám, jak vypadám.
Měla jsem tenkrát 170cm a váhu 47kg, takže to asi nebylo nic moc.
Každopádně jsem byla přesvědčená, což jsem mu i říkala, že mám všechno pod kontrolou a nebude problém začít znovu jíst. Na to mi řekl, že uvidíme, že pokud by to nešlo, ať počítám s tím, že by mě poslal na pár týdnů na psychiatrii. Říkala jsem si, že to dost přehání a proč to tak hrotí a uražená jsem šla domů. Za 3 týdny jsem měla přijít na kontrolu.
Začít jíst znovu problém byl. Vzpomínám si, jak jsem měla namazanou půlku rohlíku a když jsem si měla kousnout, měla jsem k tomu fakt odpor.
To sousto jsem žvýkala snad hodinu. Naládovala jsem do sebe nějak tu půlku rohlíku a představa, že budu zase něco jíst k obědu byla děsivá.
Ale v hlavě mi pořád zněla věta, že pokud nezačnu jíst, zavřou mě do blázince.
A tak, jak jsem měla tenkrát odhodlání přestat jíst a zhubnout, měla jsem teď odhodlání začít znovu jíst. Vlastně jsem i chtěla, protože jsem se zase chtěla smát, chtěla být veselá a chtěla jsem žít. Ne stále jen přemýšlet co můžu sníst a nemůžu, jak budu vypadat, jestli přiberu a řešit, aby to nikdo nepoznal.
Takže jsem se zaměřila na to, že jíst začnu, jen víc zdravě a menší porce.
Zvládla jsem to. Dokázala jsem překonat odpor k jídlu a postupně jsem se učila mít sama sebe ráda.
Zhruba o rok později si tímto samým procházela moje kamarádka. Chodily jsme spolu na aerobik a když jsem viděla ty její nožičky, bylo mi jí líto a chtěla jsem jí pomoc. Jenže ona se viděla tlustá a vůbec se sebou nebyla spokojená. Věděla jsem, že jí to nedokážu vymluvit a nevěděla jsem, jak jí vlastně pomoct, protože jsem rozuměla tomu, jak sama sebe vidí.
Ona nakonec na té psychiatrii skončila. Už nevím, jak dlouho tam byla, ale zvládla to také a teď je maminkou 4 krásných dětí.
Je velmi snadné vyvolat v teenegrovi (schválně nepíšu v dívkách, protože se to týká i kluků, jen se o tom tolik nemluví) pocit, že by se sebou měl něco dělat, že není dost dobrý.
Stačí rádoby „vtipné“ poznámky některých dospělých, výsměch či ponižování, nebo v nich vyvolávat pocity, že nejsou dost dobří, protože se třeba častěji poukazuje na to, co se nedaří, místo toho, aby se poukazovalo na to co jim jde.
Mnohdy stačí, když dítě vyrůstá s rodičem, pro kterého je extrémně důležitý vzhled.
S mou klientkou, která měla problémy s jídlem a tyto problémy se promítaly i u jejich dětí, jsme se dostaly v dětství do doby, kdy její maminka stále řešila, jak vypadá. Jestli může sníst tohle a ještě tamto, jestli nepřibrala, jestli se líbí ostatním a vše se točilo kolem toho, jak vypadá. Jí to neskutečně vadilo a mělo to stále v sobě. Měla s tímto mnoho nezpracovaných emocích – vůči sobě i mámě. Toto jsme postupně odbourávaly a klientka si nakonec vytvořila k jídlu zdravý postoj a tím pádem i její děti.
S další klientkou, která bojovala se svým tělem a prošla si v mládí také anorexií, jsme se v odbloku dostaly k větám, které poslouchala od svých nejbližších: „ty jo, ty tohle fakt všechno sníš jo, to seš teda žrout.“ A pyšný tatínek dodal: „Jasně, že to zvládne, dyť se na ní podívej, už teď je to kus ženský, pořádná prdel a stehna.“
Pozor také na věty typu: „No tý Helče to teď sluší, když zhubla.“
„Kdyby měla Ivanka tak o tři kila míň, to byl byla krásná holka.“
„Ukaž ten svůj tlustej pupek“ říká ze srandy maminka svému 6 letému synovi.
„Klárko už jsi toho snědla dost, holčičky se musí hlídat, není hezký, když je holčička tlustá“ – toto řekla babička své malé vnučce.
Jakákoliv narážka může ublížit. Nikdy nevíme, jak to ten druhý vnímá a cítí.
Vzpomínám si na tatínka s 9 letou dcerkou, která má problém s emočním přejídáním. Tatínek si uvědomuje, že někde je problém, a proto to řeší, ale už třeba nevidí, že jeho „vtipy“ stylu: „no jo, ty seš taková naše obluda viď, ale máme tě rádi“, je vtipný jen pro něho. I když se tomu holčička směje, je to takový ten smích na obranu: „Co jiného mi zbývá“. Než ukázat slabost, tak se budu smát, ale uvnitř je to jinak.
PÁR INFORMACÍ O ANOREXII
Anorexie se nejčastěji objevuje mezi 14-18 rokem a ve větší míře u dívek. Mnohdy začíná jako reakce na nějakou životní situaci nebo událost se kterou se dotyčný nedokáže vyrovnat sám.
Období dospívání je náročné – na jednu stranu se dívka touží osamostatnit, být nezávislá a odpoutat se od rodičů, na druhou stranu stále touží po pozornosti, podpoře, porozumění a potřebuje být vnímána jako žena od obou rodičů.
Do toho začínají první vztahy, výběr školy a mnohdy velké nároky ze strany rodičů.
Při léčbě je pak kromě opory matky důležitá také role otce. Zlepšení vzájemného vztahu, zájem a ocenění ze strany otce mohou být pro dceru, která má problém se vztahem k vlastnímu tělu zcela zásadní
Možné příčiny vzniku poruch příjmu potravy
- Perfekcionismus a vysoké nároky ve výchově (např. dominantní otec vzbuzuje svým přístupem v dítěti komplexy a pocit nedostatečnosti)
- Sexuální, fyzické zneužívání, násilí
- Násilí a časté hádky mezi rodiči – dítě se nevědomě snaží upoutat pozornost a volá takto o pomoc
- Necitlivé reakce na tělesné změny především u dospívajících (zesměšňování, odsuzování, nezájem)
- Nadbytek pozornosti, lásky, opečovávání, tzv. opičí láska, která vede k nesamostatnosti a závislosti - dítě pak neumí zacházet se svými pocity
- Nedostatek pozornosti, lásky, pochopení, respektu osobnosti dítěte ze strany rodičů - dítě pak neumí zacházet se svými pocity.
- Ztráta - smrt či odloučení rodiče v dětství
- Důraz rodiče na diety a velký důraz na vzhled a vlastní štíhlost, nadměrné cvičení, touha být krásná - rodič působí jako vzor pro dítě
- Ztráta bezpečného zázemí (např. stěhování, změny školy, pobyty v nemocnici)
- Nucení jídla
Zkusme se na svoje tělo podívat naopak – být vděční, že tohle tělo máme, že máme nohy, které nás nosí, ruce, kterými můžeme hýbat, oči, kterými vidíme, být vděční, že slyšíme, mluvíme, můžeme se hýbat, dýchat, vnímat, zkrátka ŽE JSME ZDRAVÍ.
Maminky, buďme vděčné za naše břicha, ve kterých jsme odnosily naše děti, prsa, kterými jsme kojily a nebo třeba nekojily, je to jedno, zkrátka být vděční, že tahle těla MÁME.
A tím nemyslím, že by nám mělo být jedno, jak vypadáme, co jíme a co svému tělu dáváme. Jasně, když chceme mít plochý břicho, musíme cvičit, ale je dobré si říct, proč je to pro mě důležité – chci to opravdu já kvůli sobě, nebo kvůli okolí? Budu se cítit opravdu vnitřně líp, nebo to bude jen nějaká touha po uznání a dokonalosti?
Důležité je chovat se ke svému tělu vědomě a s láskou. Ne jen k tomu fyzickému tělu, ale také duchovnímu a emocionálnímu.
Někdy je to práce na celý život, ale stojí za to. Pak to také zdravě můžeme předávat našim dětem.
Pokud vás článek zaujal a pokud i vás zajímá seberozvoj, kineziologie One Brain a přístup k dětem, jelikož v dětství téměř vše začíná, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.