Nedávno jsem měla na kineziologii pána Jiřího, kterého „mi“ objednala jeho manželka Klára. Klára u mě byla na sezení osobně se svými problémy, a proto usoudila, že bych mohla pomoci i jejímu muži, který měl problémy se střevy a poslední dobou se jeho stav zhoršoval i přesto, že bral léky.
Vždy jsem raději, když si dotyčný dospělý zavolá, nebo napíše sám, abych věděla, že má o sezení opravdu zájem a chce pro svou změnu něco udělat, ale Klára mi tvrdila, že manžel určitě chce, jen se obává, jestli mu to pomůže, ale chce to prý zkusit.
Pan Jirka nakonec přišel. Už u dveří se usmíval a chtěl to celé zlehčovat stylem, že tady je hlavně kvůli manželce, že si klidně můžeme povídat venku a dát k tomu kafíčko a zkrátka měl masku hrdiny, který zas tak nic neřeší, je mu to jedno a dělá věci, jen kvůli druhým.
Ale cítila jsem, že někde hluboko uvnitř je to jinak. Pod nánosem zadupaných emocí a potřeb je malý kluk, který chtěl kdysi pozornost a chce ji stále, ale jelikož se mu jí nedostávalo, vytvořil si takové obranné mechanismy, aby mu nemohl už nikdo ublížit, a tak vlastně potlačil své pocity, emoce a potřeby, ale jeho tělo to už potlačovat nechtělo.
Zprvu jsme si ujasnili, zda opravdu o sezení stojí, a pokud ne, tak se nemusíme vzájemně okrádat o čas. Jirka s úsměvem řekl, že chce i on sám, že kdyby vůbec nechtěl, tak by nepřišel, ale stále z něho bylo cítit takové to: „tak jsem zvědavý, jak mi teda pomůžeš“.
O JIRKOVI
Jirka má s jídlem problémy už roky, má příznaky crohnovy choroby a jí v podstatě jen jídlo, které mu Klára připraví, protože ví, že ona tam dá jen ty suroviny, které mu nevadí, a které mu chutnají.
Ale poslední dobou se jeho stav zhoršoval i po jídle, které dříve běžně jedl, a i přesto, že bere léky. Bylo mu špatně z každého jídla, měl velké křeče a vydržel bez jídla i mnoho hodin, protože se bál, že mu zase bude špatně. Samozřejmě byl zesláblý, unavený a podrážděný.
S Jirkou jsme si o tom začali povídat. Sám o sobě řekl, že je zkrátka divný, ale že takový byl vždycky.
Když jsme mluvili o jídle, říkal, že od mala prý jedl „špatně“ (zřejmě podle někoho, kdo určil, že by měl jíst jinak). Přitom jídlo má rád. Když mi vyprávěl, co mu chutná, jak si třeba rád maso nebo cokoliv krájí, jaký v tom má rituál, a s čím si to dává, vyprávěl to opravdu se zaujetí a emocemi, bylo vidět, že si to vychutnává, když může. Ale poslední týdny měl strach jíst, protože se bál, že mu zase bude špatně.
Už to tak měl zkrátka nastavené, když něco snědl, čekal, kdy přijdou křeče.
Dostali jsme se k jeho dětství.
Jirka vyrůstal s rodiči, ale v podstatě bez nich. Žili vedle sebe, Jirka měl všechny „základní“ potřeby jako jídlo, oblečení, ale žádná empatie.
Nikdy se ho nikdo neptal, co by chtěl on sám, co ho trápí a jeho pocity nikoho nezajímaly. Zkrátka musel jen poslouchat, protože byl „jen“ dítě. Rodiče se k němu nechovali ošklivě, nebili ho, proto Jirkovi vlastně přišlo jeho dětství naprosto normální, ale žádná citová hodnota tam nebyla. Oni to zkrátka jinak neuměli.
Naučil se nikoho neotravovat, byl často u sebe v pokojíčku zavřený ve své posteli třeba s knížkou v ruce a zkrátka se raději ztratil. Jenže se časem ztratil i sám sobě
Ale v tuhle chvíli o tom ještě nechtěl slyšet. Říkal mi: „Ježiš, tohle ve mně nic nezanechalo, prostě to tak bylo, tohle já mám vyřešený.“
Ale pokud o něčem mluvíme a říkáme u toho, že to v nás nic nezanechalo a máme to vyřešené, tak je to přesně naopak. Protože, když něco máme vyřešené, tak o tom nepotřebujeme mluvit, vlastně nás to ani nenapadne.
A upřímně, které dítě nepotřebuje pozornost. Nepotřebuje cítit, že je milované, že je o něho zájem, že nám záleží na jeho pocitech a na tom, co chce ono?
Tohle jsou základní potřeby každého živého tvora. Být přijímaný a milovaný.
Když jsme o tom mluvili, říkala jsem mu, že chápu, že teď to vidí takhle, protože mu to vlastně přijde normální, ale jako dítě to možná cítil jinak.
Poté jsme šli k samotnému odbloku.
Dali jsme si téma a záměr – změnit dosavadní nastavení na nové: JÍST JAKO PŘEDTÍM – PO JÍDLE MI BUDE DOBŘE. Umět si vše vychutnávat. Chvíli trvalo, než si Jirka dovolil podívat se do sebe a mě dovolil mu pomoci, ale povedlo se.
Jirka se vrátil zhruba do svých 4 let, kdy šel s maminkou na mikulášskou besídku, která se konala u ní v práci.
Byla to každoroční akce. Jirka se zpočátku viděl u nich doma, kdy si měl na sebe vzít bílý svetr s knoflíčky, který mu maminka připravila. Jenže Jirka ho nechtěl. Nelíbil se mu a knoflíčky mu vadily. Mamince to potichu řekl, ale maminka mu řekla, že tenhle svetr mu moc sluší, a aby si ho vzal. Vzal si ho, ale cítil se v něm hrozně. Rád by si vybral něco jiného, ale podle maminky byl tenhle svetr jedním z nejhezčích, tak v něm musel jít.
Šlo přeci o velikou událost. Jenže ani na tu událost se Jirkovi nechtělo. Čertů se bál a vůbec nechtěl být někde, kde je plno lidí, a kde muset s dětmi sedět u zdi a čekat, až je čerti budou strašit. Když tam přišli, stál u maminky, která si povídala s ostatními a pak mu řekla, aby šel za ostatními dětmi k té zdi. Jirka si sedl jako úplně poslední a nechtěl být vůbec vidět. Cítil se tam hrozně. Nechtěl tam být a nechtěl mít na sobě ten bílý svetr s knoflíčky.
Čistili jsme zážitek tak, jak by Jirka potřeboval, aby to pro něho bylo tenkrát v pořádku. Ani v té představě, teď jako dospělému, mu nešlo říct, že tam jít nechce, že se bojí, a že se ten svetr se mu nelíbí. Bál se, že zase přijde odmítnutí, a že to stejně nebude maminku zajímat.
Nakonec jsme zážitek upravili tak, jak nejlépe v danou chvíli Jirka zvládl, aby mu bylo dobře a měl pocit, že na jeho pocitech a přáních někomu záleží, a že ho někdo respektuje.
Mimochodem jedna z prvních vět, které mi Jirka na začátku ještě řekl, byla, že nesnáší knoflíčky. Po odbloku přišel na to, proč mu tak moc knoflíky vadí.
A jaká změna u Jirky nastala po našem sezení?
Před pár dny (zhruba měsíc a půl po odbloku) mi volala jeho manželka Klára s tím, jak to vypadá.
Byla nadšená. Jirka měl tedy prvních 14 dní bolesti, jeho tělo se zkrátka čistilo, ale po této době je jako vyměněný. Je mu dobře, nemá bolesti a dokonce jí i taková jídla, která před tím nejedl.
Cítí se moc dobře a prý nakonec řekl, že asi na tom odbloku něco bude:-)
Co symbolizuje střevo z pohledu psychosomatiky?
Hlavním úkolem střev je strávit potravu – a to i tu duševní. Stejně tak je jejich úkolem zbavit se nepotřebného a uchovat potřebné.
Tlusté střevo symbolizuje naši minulost, kterou jsme z nějakého (ochranného) důvodu vytěsnili z našeho vědomého vnímání a nebo budoucnost, o kterou se bojíme (právě z důvodu „špatných“ vzpomínek). Může se jednat nejen o nějaký zážitek, ale i myšlenkové nastavení, vzorce chování či (nezdravé) reakce na konkrétní situace. Může se jednat i o okamžiky, které jsme v sobě ještě nedokázali zpracovat: rozpad manželství či vztahu, touha po pomstě či zadostiučinění, okamžiky, které vnímáme jako křivdy… Tyto zátěže pak v těle staví bariéry, které naše vylučování brzdí (já ti nikdy neodpustím) anebo naopak příliš zrychlují (rychle od problému utéct).
UKLIDNĚME STŘEVA I MYSL
Chaos ve svých střevech uklidníme pro začátek odpočinkem a zpomalením. Zpomalíme-li svůj život, zpomalíme odcházení potravy ze střev. Uklidníme svou mysl tím, že si v ní uděláme pořádek. Odložíme vše, co nás v životě tíží. Je nutné si uvědomit, že co nemůžeme v životě sami změnit, nechme jít. Co změnit můžeme, změňme. A nezapomínejme na své vnitřní dítě, které se chce radovat ze života a chce ho prožívat naplno.
Každý si v sobě neseme něco, co už můžeme odložit, nebo zpracovat, pokud chceme a víme jak. Jirka si toho v sobě nese hodně, mnoho věcí zpracovaných nemá, protože na vědomé úrovni mu přišly normální a nenapadlo ho, že by to mohlo být jinak. Až mu jeho tělo začalo ukazovat, že už je toho opravdu moc a je potřeba začít věci měnit, ať už je to způsob života, nebo naše nastavení, způsob myšlení…
Nejtěžší je často ten první krok, kdy člověk neví, co ho od toho očekávat, jaké to bude, zda to zvládne. Ale kineziologie je jako cibule. Člověk se „odlupuje“ postupně. Dotyčný se dostane vždy tam, kam ho jeho tělo pustí a co v danou chvíli zvládne. Jedno sezení nevyřeší vše, co si za ty roky „neseme“, ale už po prvním odbloku je velmi výrazná změna a i jedno sezení může velmi pomoci.
Proto mi dává velký smysl zaměřit se opravdu na přístup k dětem a vnímat je jako rovnocenné bytosti, které mají také své potřeby, pocity a emoce. Mnoho lidí má pocit, že respektující výchova je naprosto volná, což tak není, ale o tom bude další článek. Proto jsem moc ráda, že mohu pomáhat rodičům pomocí konzultací, porozumět lépe jejich dětem, pochopit je a vždy je potřeba začít u sebe. Pochopit, co nemám já v sobě vyřešené, zpracované, co chybí mému vnitřnímu dítěti (i s tímto pomůže kineziologie), a pak tu můžu být pro své děti tak, jak mě potřebují – bez výčitek, hodnocení, pocitů, že mi přerůstá přes hlavu a bez pocitů, že jsem špatný rodič, protože se nechovám, tak jak bych chtěl(a).
Pokud vás zajímá téma respektující rodičovství, přístup k dětem a kineziologie One Brain, ráda vás přivítám v mé uzavřené skupince Respektující rodičovství – cesta k dětské duši, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma a naleznete zde mnoho inspirace.
Mějte se krásně
Lucka
Vše začíná u nás samotných. Pokud najdeme cestu k sobě, můžeme napravovat i ostatní vztahy, ať už se jedná o vztahy partnerské, rodinné, přátelské, pracovní, vztah k penězům a zkrátka celkově vztah k životu vůbec.
Proto již přes 10 let pomáhám lidem prostřednictvím metody Kineziologie One Brain a on-line konzultací nalézt jejich cestu ke spokojenému životu a spokojeným vztahům, ať už je se jedná o vztah sám k sobě, partnerský, rodičovský, pracovní, společenský. Společně najdeme příčiny daných problémů, které člověk není většinou schopen sám vidět a v tu chvíli nevidí ani souvislosti s tím spojené. Poté tyto příčiny zpracujeme a nastavíme nové vzorce tak, které jsou klientovi ku prospěchu a pomohou mu nalézt vlastní cestu ke spokojenému životu.