Příběhy z praxe - Kineziologie One Brain, Access Bars, Vědomé rodičovství

Příběhy z mé praxe

Na této stránce najdete několik příběhů mých klientů. V rámci zachování anonymity jsou jména změněna a ke každému příběhu mám od daného člověka povolení ke zveřejnění.

Na terapii ke mně přišla maminka 8letého Šimona s tím, že se Šimon bojí hodně psů, respektive jejich štěkotu. Bál se projít i ulicí, ve které byli štěkající psi za plotem a jelikož mají dům v ulici, kde téměř každý ze sousedů psa má, bylo to velmi omezující. Nemohli jít z domu do lesa, protože cesta vedla podél plotu, kde pes byl. Když šel Šimon ze školy, raději obešel tři ulice, jen aby neprošel tam, kde věděl, že je pes.

Bál se jít i s rodiče, ať už do toho lesa, nebo třeba s taťkou projet na kole ulicí, kde psi štěkali. Šimon je celkově ke zvířatům opatrnější, ale když slyšel štěkat psa, rozklepal se, zacpával si uši a bál se.

Šimon mi vyprávěl, že když byl malý a jel na kole, začal blízko něho štěkat pes, on se lekl a spadl a na tohle si stále pamatoval, ale strachy tam prý byly už před tím.

Sám se chtěl tohoto strachu zbavit, přál si, aby mohl jít, kudy chce, aby se nebál jít kolem plotu, kde bude štěkat pes, a aby ho to takhle moc neomezovalo. Pracovali jsme metodou Acess Bars, kde jsme zadávali záměr odbourat strachy a emoce, které s tímto souvisí, a aby Šimon cítil klid a důvěru.

Při dalším sezení mi maminka říkala, že je neuvěřitelné, jak moc se to změnilo, že strachy jsou mnohem menší, a že dokonce už projde ulicemi, kterým se dříve museli vyhýbat.

Další týden po našem druhém sezení mi přišla zpráva: „Luci včera si Šimon dokonce sám od sebe pohladil velkýho psa, kterýho neznal. Je to pecka! Vůbec tomu nemůžu uvěřit. Moc díky.“

A tady odpověď na častou otázku, co s dětmi nejčastěji řeším na svých terapiích:

strachy z odloučení

strachy z lékařů

strachy ze zvířat

noční běsy

potíže s usínáním

noční pomočování

psychogenní zácpa

nízká sebehodnota a podceňování se

nesoustředěnost

Je úžasné, jak se dá pomoci s mnohými strachy, obavami, bloky. Někdy je to cesta na delší trať, ale při každém sezení, ať už formou Acess Bars či Kineziologie , dochází k postupnému uvolňování.

Tento příběh je o Pavle a její cestě k druhému těhotenství. Pavla má téměř 5ti letého syna pomocí metody umělého oplodnění. Stejnou cestou se pokoušeli s manželem o druhé miminko, ale nedařilo se. Pavla podstoupila mnoho pokusů a stále nic.

Přicházely pocity zklamání, smutku a čím dál více tlačila na sebe i na manžela a sex se v podstatě odvíjel podle kalendáře plodných a neplodných dnů, což ničemu nepomáhalo.

Proto se rozhodla hledat příčiny toho, proč to nyní nejde a přišla s tím, že si moc přeje druhé dítě, ale cítí, že jí v tom „něco“ brání.

Na prvním sezení jsme mluvili o tom, jak to Pavla vše celkově vnímá a o jejím nastavení a pocitech.

O PAVLE

Pavla je perfekcionista, potřebuje mít vše tak, jak si naplánuje a mít vše pod kontrolou. Když musí v něčem ustoupit, probouzí se v ní pocity vzteku, bezmoci a ztráta kontroly pro ni znamená ztrátu sama sebe. Neúspěšné pokusy vnímala jako selhání, měla pocit, že je neschopná, protože se jí nedaří otěhotnět, případně děťátko donosit, jelikož prodělala i samovolný potrat. Už ani nepočítala, kolik je všechny ty pokusy stály peněz, ale to bylo pro ni v tuto chvíli druhotné.

Šly jsme do dětství, abychom se podívaly, odkud pramení ta touha po dokonalosti a mít nad vším kontrolu.

Na tomto prvním sezení jsme pomocí Kineziologie One Brain hledaly a odbourávaly příčinu toho, proč Pavla potřebuje mít vše pod kontrolou, proč se nedaří otěhotnět a proč na sebe vyvíjí tak velký tlak.

Záměrem bylo, aby dokázala cítit v životě větší lehkost, uvolnění a důvěru v sama sebe a celkově důvěru v život. Během dalšího sezení jsme pracovaly pomocí metody Access Bars a tělesného procesu MTVSS na uvolnění jak mentálním, tak fyzickém. Během MTVSS cítila Pavla v podbřišku velké napětí, ztuhlost a sevření a následné uvolnění.

Pár dní po našem sezení mi od Pavli přišla krásná zpráva, že krevní testy vyšly pozitivně a čekají na ultrazvuk, který následně těhotenství potvrdil. Krásně se zde potvrdilo, že vše nemusí být dokonalé a perfektní, a že dokonalost je jen iluze.

Po prvním screeningu, na kterém vše vyšlo v pořádku, mi poslala Pavla fotku miminka s palečkem v pusince a napsala, že nyní můžu už zveřejnit celý příběh, aby případně tyto metody pomohly pomoci i ostatním ženám.

Celý Pavli příběh si můžete přečíst zde >>>.

Noční strachy, běsy úzkosti, ataky – to vše si zažívala maminka Jana se svým 11letým synem Péťou.

Tato zpráva mi od ní přišla počátkem června:

Dobrý den Lucko,

s Péťou to začalo pozvolně minulý rok v druhé polovině prázdnin. Nejdříve začal být velmi agresivní na bratra bez jakékoliv zjevné příčiny. Pak přišly strachy být večer sám v pokoji .Jeho stav byl takový, že měl oči vytřeštěné hrůzou. Bál se a nevěděl čeho, klepalo srdce a špatný dýchal. Snažila jsem se ho uklidňovat, pouštět meditační pohádky atd. Pak začal chodit k paní etopedce ve škole a ta mi řekla, že se jedná o úzkosti s panickou atakou. Tento stav přicházel s večerem, kdy se bál, že se zase bude bát a nebude moc spát. Někdy byla hrozná i noc, kdy se budí v noci a má děsy. Pokud jsem vedle něho, tak se nechá uklidnit a usne. Jsou ale noci, kdy to je šílené a budí se mi co půl hodiny.

Jeho stavy trvají dodnes. Není schopen spát beze mne.

Na doporučení paní etopedky jsme šli na dětskou psychiatrii v Liberci, ale z toho jsem byla rozčarovaná. Dostal prášky, která mu sice pomáhají, když přijde úzkost (nedostává se to do stavů ataky a dle jeho slov se sice pořád bojí, ale lépe se mu dýchá a tolik se neklepe), ale není to žádné řešení. Paní doktorka s ním nemluvila skoro vůbec. Z dvaceti minut, které jsme tam byly, mu položila si tři otázky. Prášky asi fajn, pomáhají zvládnout nejhorší, ale trvalé řešení ani odstranění příčino to rozhodně není.

Zjistila jsem, že v loni měl od paní alergoložky předepsané léky na astma a ty bohužel mohou agresi, úzkosti, ataku a další psychické potíže u dětí vyvolat. Sama paní alergoložka mi potvrdila, že u vnímavých dětí to je možné.

Jana chtěla synovi pomoci, aby se hlavně uvolnily a odbouraly strachy, aby mohl večer klidně usnout, spát celou noc a samozřejmě, aby i ona se vypsala, jelikož to bylo velmi vyčerpávající jak pro Péťu, tak pro ni.

Bylo pro ni těžké vidět syna v tomhle stavu, kdy mu nemohla pomoci, cítila bezmoc a zoufalství a nechtěla to řešit pouze léky, i když v danou chvíli z toho nejhoršího pomohly, ale následující den byl po nich Péťa „přiblblý“ a zkrátka to nebyl on.

S Péťou jsme si povídali o jeho strachu a o tom, co v tu chvíli cítí a pracovali jsme pomocí metody Access Bars na uvolnění těchto strachů, na tom, abychom odbourali jak strachy, tak také úzkosti, a aby cítil v těle větší klid, důvěru a bezpečí. Také Péťa přiznal, že jednou koukal s kamarádkou na ukázku z hororu, což mu vůbec nepomohlo a také jsme se domluvili , že kromě těchto filmů, přestane hrát hry, kde je to o násilí, zabíjení a agresi.

Po první terapii bylo Péťovi o dost lépe. Nebyl tolik agresivní a mnohem lépe spal. Léky, které měl před tím třeba 3x týdně, tři týdny nepotřeboval, jen na dovolené v zahraničí, kde to pro něho bylo nové a cítil opět strachy, ale ne v takové míře. Změny si všiml i tatínek, který z počátku Péťův stav trochu zlehčoval a nevěřil, že je to až v takové míře.

Po dalších Barsech už nemá léky vůbec a cítí se dobře. Spí celou noc, žádné úzkosti ani ataky se neobjevily, jen potřebuje mít stále mamku na usínání a ideálně i na noc v pokoji. Nyní jsme domluveni na „udržovacích“ Barsech.

Když jsem se Jany ptala, jestli můžu o našem sezení napsat, souhlasila a napsala toto:

Klidně můžete. Pokud by to někomu jinému pomohlo tak to za to stojí. Už jen vědět, že s tím člověk není sám a jde to řešit muže být důležité. Když to začalo, tak jsem byla hodně vyděšená a dala bych cokoliv za pomoc. Teď už je to nejhorší snad za námi. A za to děkuji.

Zhruba před rokem a půl se ke mně objednala Simona kvůli náměsíčnosti. Došlo to do takového stavu, kdy se třeba probudila a seděla v otevřeném okně na parapetu (bydlí ve vyšším patře), nebo se probudila v koupelně na zemi, měla obličej od krve a nevěděla, co se stalo. Manžel už kupoval zámky na okna, protože Simči stav se velmi zhoršoval. Navíc se během dne stále cítila unavená, bez energie a chvílemi až apatická.

Začaly jsme povídáním o jejím stavu a postupně se dostávaly do dětství. Simča si toho za svých 22let prožila opravdu hodně.

Prvních pár let měla Simča celkem hezké dětství, rodiče byli spolu, občas proběhla nějaká hádka jak mezi rodiči tak i mezi babičkou a mamkou se kterou bydleli, ale nebylo to nic vážného.

Když bylo Simče 7let, mamka čekala ségru a v tu dobu si táta našel kamaráda, který mu začal ukazovat „jiný život“.

Táta úplně otočil, začal mamku podvádět a Simču si bral jako „rukojmí“ – když jel s milenkou a její dcerou na vícedenní výlet, bral Simču často s sebou, a aby měli více času, nutil Simču lhát. Musela volat mamce a vymýšlet si, třeba že měli nehodu, a že je táta v nemocnic a má na sobě hadičky…

Simča se cítila hrozně, byla malá a musela tohle podstupovat. Bylo jí mámy hrozně líto, ale zároveň jí nechtěla ublížit, kdyby jí řekla pravdu. Bála se taky, že o tátu přijde úplně a pralo se to v ní. Pak mezi rodiči začaly časté hádky. Simča se vždy bála a jen slyšela večer klíč v zámku, začala se třást a nejraději by utekla. Ale měla tam malou ségru, o kterou se bála a tak jí často ve spánku aspoň zacpávala uši, aby křik a hádky neslyšela a nevzbudila se. O dva roky později přišla málem o život. Hnula si s krční páteří, lékař jí dal límec, ale stále to bolelo. Poté šla na kontrolu k lékaři, který jí bez jakéhokoliv vyšetření dal injekci (mesocainu) do krku. V tu chvíli cítila, jak ji brní ruce a přestávala cítit celou horní polovinu těla. Položili ji na lehátko a Simče přestávaly fungovat plíce. Cítila, jak může jen vydechovat, ale nemohla se nadechnout. Cítila hroznou paniku. Vystrašená mamka stála u ní, doktor se Simony ptal, co jí je, jenže nemohla mluvit, snažila se to s posledních sil naznačit a měla šílený strach, že se nikdy nenadechne. Když viděla, že jí lékař nerozumí, neměla sílu na cokoliv dalšího a jen zavřela oči s myšlenkou, že tohle je konec. Takže v podstatě zažila dvě velké ztráty – ztrátu táty a téměř svého života.

Měly jsme spolu několik sezení, kombinovaly jsme Kineziologii one Brain a Access Bars – vždy dle jejího stavu.

Pracovaly jsme na uvolnění tlaku, odstranění nechuti a prázdnoty, odbourání migrén, které ji často provázely a samozřejmě odbourat noční buzení a náměsíčnost a záměrem bylo cítit klid, uvolnění, radost a klidný spánek.

Také jsme pracovaly na odstranění vzorečku, že není zodpovědná za pocity druhých a může si dovolit žít život podle sebe.

Po 4 měsících od posledního sezení jsme si psaly, jak to nyní vypadá. Simče se velmi ulevilo, náměsíčnost je pryč a usíná v klidu a bez problémů a hlavně už také spí celou noc. Konečně se nemusí bát jít spát a tělo si může během spaní opravdu odpočinout.

Co vše jsme během odbloků čistily a rovnaly a jaká témata bylo potřeba uzdravit si můžete přečíst v tomto článku: Noční můra jménem náměsíčnost je konečně pryč.

„To Vám musím ukázat, podívejte, ekzém je pryč.“

Říká mi má klientka Hanka, kterou jsem potkala včera u přehrady a minulý rok ke mně chodila na kineziologii právě proto, aby se ekzému zbavila.

S nadšením mi ukazovala ruce, které byly hladké a bez ekzému. U prstů asi jen dvě malinké ďupky, ale jinak nic.

Když minulý rok v březnu přišla, měla celé dlaně a oblasti mezi prsty pokryté ekzémem. Nemohla dát ani prsty k sobě, jelikož měla velké bolesti. Musela často nosit rukavice a nejvíce jí trápilo, že nemůžu pohladit svoje děti, protože jak měla ruce hrubé, tak děti pohlazení bolelo.

Jelikož už nezabíraly ani kortikoidy, rozhodla se hledat jiné cesty a objednala se ke mně.

Hanka trpěla ekzémem už jako batole, takže ji ekzém provázel celý život.

Střídavě to bylo lepší, ale spíše horší.

S Hankou jsme se na terapiích vídaly 5 měsíců, kdy jsme rovnaly mnoho oblastí – smrt jejího tatínka, její ženskost a sebepřijetí, vztah k mužům a čistily některé situace v dětství, kdy Hance chyběl kontakt, přijetí, místo toho tam byl strach, bezmoc a uzavření se.

Po prvním odbloku se ekzém zhoršil, Hanka byla skeptická. Mluvily jsme o tom, že na tohle je potřeba čas, že to jsou věci, které jsou hluboko uložené a je dobré projít několik sezení a pak tomu dát čas.

Sama jsem si to zažila, když jsem si odbourávala alergie s pomocí kineziologie – trvalo několik měsíců, než ustaly a mohla jsem jíst ovoce a fungovat bez léků.

Po druhém sezení změna nastala jen malinká, ale zlepšil se vztah mezi ní a manželem.

Po třetím sezení, které bylo loni v srpnu byla Hanka naštvaná a zároveň zklamaná, že ekzém stále je.

Říkala jsem jí, ať tomu dá teď čas, že je potřeba, aby se tělo mohlo vyčistit, aby si vše mohlo sednou a obecně u ekzémů a právě třeba alergií je opravdu důležité dát tělu a procesu čas a mít se svým tělem trpělivost.

A právě včera mi říkala, že kolem listopadu začal ekzém mizet. Hlídá si i některé potraviny, což dělala i předtím a zlepšení je opravdu výrazné a hlavně bez použití kortikoidů.

Bylo krásné vidět její radost, nadšení a úlevu, že má zdravé ruce, že se nemusí stydět je ukazovat, a že může pohladit děti tak, aniž by cítily bolest, ale cítí jen příjemné a láskyplné pohlazení.

„Luci, byla bych ráda, kdybys můj příběh už napsala. Jsem na to připravená a chci, abys mohla pomoct ostatním, které prožijí to co já, tak jak jsi pomohla mně.“

Tento příběh se mi nepíše lehce, jelikož je to citlivé a náročné téma a navíc jsem ho prožívala právě s moji kamarádkou Gábinou.

Ale bohužel se i toto stává, a tak je tento příběh pro všechny ženy, které si projdou tím co Gábina – ztrátou děťátka.

Gábina čekala miminko, na které se moc těšila. Vše se zdálo být v pořádku, ale ve 22týdnu na kontrolním ultrazvuku se dozvěděla, že miminko nemá v pořádku ledviny. Ona sama byla týden před tím hospitalizovaná kvůli problémům s ledvinami v podstatě se stejným „nálezem“.

Podstoupila několik konzultací a kontrolních ultrazvuků a museli se rozhodnout. Vzhledem k pokročilému těhotenství nebylo moc času na rozmyšlenou a jelikož prognózy nebyly bohužel vůbec příznivé, rozhodla se Gábina se svým partnerem pro ukončení.

Což v tomto týdnu obnáší ukončit těhotenství zástavou srdeční činnosti a následně je vyvolán porod.

Hodně jsme o tom mluvily před samotným zákrokem, plakaly jsme obě dvě, mluvily jsme o tom, že je důležité se rozloučit, přijmout to, že se to stalo, přijmout svoje rozhodnutí a rozloučit se s děťátkem. Udělat tento krok a rituál proto, aby mohla jít dál. Aby to bylo „uzavřené“, ne ve smyslu, že na něj zapomene a odstrčí to někam dozadu, ale právě vědomě tím projít.

Pomáhala jsem Gábině metodou Access Bars uvolnit všechno, co s tím souviselo – strachy, smutek, lítost, bezmoc, přijetí…

Gábina byla připravená na zákrok. Po dvou dnech od ukončení srdeční činnosti a vyvolání porodu, porodila holčičku. Měla prostor se rozloučit, pochovat ji, být s ní, i když jí to rvalo srdce.

Co vše se v Gábině odehrávalo, čím procházela a s čím bylo potřeba pomoci si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – ztráta děťátka.

Příběh z praxe – agrese a vztek 3letého Šimona při pohledu na sebe

Na nový rok jsem dostala od maminky Pavlíny tuto zprávu: „Dobrý den, hledám vhodnou terapii pro mého 3,5 letého syna, vnímám jako nejvhodnější osobní setkání s následnou metodou kineziologie. Měla bych rovnou zájem o tři konzultace (aneb vždy je co řešit že 🙂 ..) Primárně již několik měsíců řeším synovu stupňující se agresi na odraz v zrcadle (troubě, hrnci, okně, vodovodním kohoutku) a tentýž problém je se stínem. Dávala jsem tomu čas a lásku, ale už mě (nás) to přerůstá a nevím kde je jádro problému ani jak dále k tomu přistupovat.“

3,5letý Šimon byl okamžitě plný agrese, když se viděl ve zrcadle, v okně, ale také třeba v lžičce, nebo ve vaně na výpustce na špunt. Zkrátka kdekoliv viděl svůj odraz nebo stín, byl plný frustrace. Křičel, postupně házel předměty právě třeba na okno, ve kterém se viděl, křičel, že chce, aby se ten druhý utopil, že mu ublíží a tato agrese později přerůstala do strachu a říkal, že toho druhého v tom odrazu nechce, že mu vezme rodiče. Tyto stavy měl jen doma, kdekoliv jinde mu zrcadlo ani odraz nevadil, ale doma museli i jedno velké zrcadlo zakrýt. Vadily mu i stíny od lampy, přitom dříve rád chodíval ven právě večer, ale od podzimu začaly tyto stavy.

Bylo to v podstatě několikrát za den, protože kdekoliv se mohl zahlédnout a viděl se, byl ihned plný vzteku. Náročné to bylo jak pro rodiče, tak samozřejmě pro něho samotného, kdy už často byl nakonec zoufalý a bezmocný a říkal, že už neví, co s tím, co má dělat.

S maminkou jsme probíraly Šimonka od početí až do doby, než se toto začalo dít.

Když Pavlína čekala Šimonka, zjistila, že původně čekala dvojčátka, ale to druhé se přestalo v počátku vyvíjet, ale bylo to prý dlouhou dobu vidět na ultrazvuku. Stále tam byl jakoby stín toho druhého plodu.

Tady se nabízelo několik otázek – vnímal a vnímá podvědomě Šimon, že nebyl v břiše sám a nyní je? Nechybí mu „ten“ druhý a tím, že není, ale byl, má Šimon zmatek a možná právě strach o to, aby neztratil i rodiče?

Následně jsme šly do odbloku, kde jsme hledaly příčinu tohoto stavu, proč vadí Šimonovi jeho odraz, proč to v něm vyvolává zmiňované pocity.

Dva dny před druhém sezení mi přišla od Pavlíny zpráva, že Šimon stál před zrcadlem, dělal na sebe zaječí ouška a smál se na sebe.

Co vše jsme v odbloku čistily, si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – agrese a vztek 3letého Šimona při pohledu na sebe.

Minulý rok v únoru se ke mně na objednala maminka Lenka s 12letou Denisou, která měla pravidelně 2-3x ročně antibiotika. Vždy před zimou, na jaře a často v létě, když se koupala a nebylo úplné horko. Vždy začal kašel, „sedlo si to“ na průdušky a u lékařky vždy Denisa dostala atb. Po nich se osypala a takhle to šlo dokola. Vyslechli si, že je to zřejmě chronické a nedá se s tím nic dělat.

Když Lenka atb odmítla, bylo jí řečeno, že tedy dostane dcera dýchací sprej, protože by se mohlo jednat i o astma.

Lenka to takhle nechtěla. Nechtěla, aby dcera dostávala 3x ročně atb a už vůbec se nechtěla smířit s tím, že je to chronické, a proto se objednali ke mně na kineziologii.

Když se jedná o opakované nemoci u dětí, může to být psychosomatické a může to mít souvislost s tím, jak děti žijí, jaký je přístup rodičů, jaký mají vztah s dítětem, jak rodiče dítě vnímají, jak různé situace vnímá dítě atd. Proto jsme mluvili o tom, jak to mají doma.

Lenka je velký pedant na úklid a vyžaduje to i po Denise. Denisa má ve svém pokojíčku podle Lenky bordel a kvůli tomu jsou časté hádky.

Lenka ví, že to jak se v tu chvíli chová, je špatně, ale neumí si pomoct. Křičí na Denisu, že je fakt prase, že takhle si jí žádnej chlape nevezme a podobné věty.

Denisa se chová tak, že tohle přehlíží a nevadí jí to, ale zůstává to v ní.

Na druhou stranu jsou holky parťačky. Lenka Denisu někdy kryje zase před tátou, když nemá hotové své povinnosti, tak jí to připomene tak, aby to táta neslyšel a pak na ni taky neřval.

Z táty má Denisa strach, protože prý je přísný a hodně křičí,

Ale taky jim je spolu někdy hezky, občas si spolu pouští písničky, povídají si a je jim fajn, ale protože je táta velký nervák, je převážně křik.

Ptala jsem se Denisy, v čem je to jiné, když je nemocná.

Odpověděla, že to pro ni znamená klid, je sama doma, nemusí do školy, nikdo jí nic nediktuje, může si dělat co chce a večery není sama.

Pracovaly jsme tedy na tom, abychom odbouraly strachy a tlaky, které Denisa vnímá, aby se mohla lépe nadechnout, aby cítila větší lehkost a volnost a dovolila si být zdravá a cítila se tak dobře. Naposledy jsme si s Lenkou psaly v lednu, což byl téměř rok od našeho sezení a Lenka psala, že je neuvěřitelné, že od té doby Denisa nemocná nebyla, kromě kašle a rýmy. Takže téměř rok je bez atb, bez dýchacích potíží, což dlouho nezažili.

Celý článek si můžete přečíst zde >>>>

Na online terapii se ke mně objednala maminka Katka, kterou trápilo chování její roční dcerky Natálky.

Dcerka měla až panický strach z cizích lidí. Projevovalo se při každodenních činnostech, což Katku vyčerpávalo.

Když šla s dcerkou do obchodu a měla ji v nosítku, tak do té doby, dokud na ně nikdo nepromluvil, byla dcerka v pohodě, ale jakmile je třeba jen prodavačka pozdravila a Katka odpověděla, malá začala ihned plakat a dávala ručičky v pěst.

Podle Katky byla dcerka často ve velkém napětí a ručičky stahovala často.

Katka se už cítila frustrovaná, protože nikam nemohla, malá plakala vždy, když se jen s někým pozdravila, natož aby si s někým povídala. Bylo jedno, jestli byla v kočárku, nebo v nosítku.

Natálka byla od malička hodně uplakaná. Přes den plakala téměř pořád a moc nespala. V kočárku zpočátku vůbec být nechtěla, tak tedy přešli na nosítko, kde Natálka spala, ale jen když Katka chodila, jakmile by si sedla, nebo se zastavila, byl pláč.

V noci dcerka spala, což Katce dávalo sílu “přežít” den. Ano, opravdu dny přežívala. Bála se jít ven, aby někoho nepotkala, kdo by na ni promluvil a malá by zase propadla v zoufalý pláč a nebyla k utišení.

Její představy, jak se bude s kočárkem procházet, zajde s kamarádkou na kafíčko, vzaly za své.

Byla tak zoufalá a bezmocná, že se u ní objevila i myšlenka, zda by nebylo lepší dát malou k adopci.

Katka chtěla vyřešit a odbourat ten strach, který dcerka má, nervozitu, úzkost a svou frustraci.

Chtěla se cítit klidně, uvolněně a přála si, aby i Natálka byla klidnější a cítila se bezpečně.

Zhruba po měsíci od naší online terapie mi od Katky přišla tato zpráva:

Dobry den Lucko, ano, nějaké změny tam jsou. S malou jsme byli uz na menších výletech, jeli jsme do města sednout si do parku. Už dokonce chodím do obchodu a ona je úplne v pohodě v kočárku. Pořád teda na ni nikdo nesmí promluvit a sáhnout na ni, jinak se buď schovává u mě v náručí (to je ta lepší verze ) a nebo pláče. Ale určitě vidím zlepšení. Tím pádem už ani u sebe nevidím takovou frustraci, jako předtím.

Co jsme během odbloku zpracovávaly a čistily si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – panický strach z lidí roční holčičky a vyčerpání maminky

OSOBNÍ PŘÍBĚH – JAK MÁLO STAČÍ K ANOREXII

Je až neuvěřitelné, kolik žen a dívek není spokojeno se svou postavou a kolik žen i mužů neumí přijímat sami sebe.

Kolik dětí i dospělých řeší spíše své nedostatky než přednosti. Kolik žen by chtělo mít menší/větší zadek, menší/větší prsa, jiné vlasy, ploché břicho, hubené nohy a mnoho dalšího. Chlapi zase větší svaly, žádný tuk navíc, vyrýsované břicho…a je to mnoho, co bychom na sobě chtěli jinak.

Není divu, že být štíhlá, mít ploché břicho a mít prsa je pro mnohé ideál krásy. Stačí si otevřít bulvár, Fb nebo IG, kde narazíme na fotky, jak paní X má už 6 týdnů po porodu ploché bříško, jak jiná dáma má zvětšená prsa a konečně se cítí jako žena. Když některá bříško má, tak vznikají spekulace, jestli není těhotná, když zveřejní někdo fotku v plavkách v s ne úplně dokonalou postavou, okamžitě se zvedne vlna kritiky, jak se takhle může prezentovat, a tak málo kdo je se svým tělem opravdu spokojený.

A někdy stačí „málo“ a problém s názvem anorexie nebo bulimie může být na světě. A jelikož mi v poslední době přibylo na kineziologii několik mladých slečen, které mají problém s jídlem, rozhodla jsem se jít „ven“ se svým příběhem a zkušeností s anorexií.

Celý příběh si můžete přečíst zde >>>>.

Petra se ke mně na kineziologii objednala kvůli alergii na prach a pyl, která se u ní projevovala ucpaným nosem.

S věkem se alergie horšila a Petra si musela do nosu neustále stříkat nosní spreje, aby mohla volně dýchat.

Během terapie jsme mluvili jsme o tom, jak Petra žije, co má ráda, co jí naopak v životě vadí nebo vadilo a Petra začala vyprávět o svém dětství.

Poté jsme s Petrou přešly k odbloku a pracovaly na tom, abychom našly příčinu toho, co v životě nemůže rozdýchat, co jí brání užívat si naplno a dávaly jsme záměr, aby Petra cítila lehkost a uvolnění v nose a celém těle.

První dva dny po odbloku měla Petra průjem a noční můry. Pozn. může se stát, že se po odbloku člověk cítí chvíli hůř, je to tím, že v těle probíhají změny a tělo se čistí, ale nebývá to pravidlem.

Od třetího dne to bylo čím dál lepší a po 14 dnech byl nos čistý a Petra mohla volně dýchat i bez kapek a jiných léků na alergii.

Co jsme s Petrou řešily a odbourávaly si můžete přečíst v tomto článku Konečně rok bez antibiotik.

Sama jsem si tímto kdysi prošla. Nebyl večer, abych si nevzala prášek na alergii, protože jinak bych se ráno probudila se slepenými oči a ucpaným nosem. Časem oči byly dobré, ale bez kapek do nosu jsem nefungovala. Už mě pálila sliznice, jak jsem si pořád do nosu stříkala, ale pocit plného nosu jsem nesnesla.

Tehdy jsem si alergie odbourávala také pomocí kineziologie, jen jsem potřebovala více sezení a už roky žádné prášky ani kapky nepotřebuju.

Mnoho věcí máme ve své hlavě a máme moc je změnit.

Maminka Kamila se ke mně objednala na kineziologii s 9letým Ondrou, který měl „noční nehody“ cca 1x měsíčně, ale jelikož se to stupňovalo a poslední dobou to bylo tak 3x týdně, rozhodla se s tím něco dělat.

Podobně na tom byla Ondrova mladší 6ti letá sestra, která v podstatě od odplenkování přes den, neměla v noci plenku suchou.

U nočního pomočování bývá velmi často příčina psychosomatického rázu. Děti si neumí poradit se svými emocemi – jsou přehlcené a dochází k somatizaci psychického stavu.

Zde krátký úryvek z článku od psycholožky Katarzyny Schierové:

Za pomočováním dětí může být nervozita rodičů.
Pokud emoce člověka začnou přerůstat, do jejich zvládnutí musí zapojit i tělo. Například z nervózní maminky děti může bolet břicho, nebo se jim zpotí dlaně. Tento stav nazýváme somatizací psychických stavů.
„Proto se děti nezvládající okolní problémy mohou v noci pomočovat, školáci trpí bolestmi břicha a ti ještě starší trpí na bolesti hlavy. Ačkoli tyto symptomy komplikují život, somatizace není nemoc. Nemocí se stává, když dojde k poškození orgánů. Psychosomatická onemocnění jsou považována za napojená na naše emoce. Jedná se o alergie, atopickou dermatitidu, revmatoidní artritidu, astma. Všechny choroby se mohou vyskytovat už u malých dětí.“
Dítě a matka funguje jako spojená nádoba
Pokud se například alergie vyskytne u velmi malého miminka, příčina jejich potíží by se dala vystopovat u matky. Podle psycholožky matky a děti spolu fungují jako spojené nádoby. „Co cítí matka, cítí i její dítě. Z výzkumů i praxe vím, že při léčení psychosomatických onemocnění dětí je dobré začít léčit souběžně i jejich maminky,“ zdůraznila k potížím, které mohou pramenit u maminek.

U Ondry byly příčiny také doma.

Mezi rodiči to nefunguje, oba často křičí jak na děti, tak mezi sebou, maminka se snaží pracovat sama na sobě, aby to neodnášely děti, proto i ona ke mně dochází na terapie, aby svůj vztek neventilovala na děti, tatínek má pocit, že on dělá vše správně a řešit nic nechce. Je velmi výbušný a za svoje chování obviňuje druhé.

Mezi rodiči to vlastně nefungovalo nikdy. Když Kamila otěhotněla, manžel odešel a Kamila zůstala sama.

Ondry začátek nebyl vůbec jednoduchý, jelikož se narodil omotaný pupeční šnůrou a přidušený. Lékaři ho museli rozdýchávat a ihned převést na Jip.

Kamila byla zoufalá a bezmocná. Psala ještě ten den manželovi, co se stalo, ale ani v této chvíli ji nijak nepodpořil a nepodržel.

Celý Ondrův příběh a to, co jsme čistili v odbloku, najdete v tomto článku – Odbourání nočního pomočování u 9letého Ondry.

VZTAHY

To je téma samo o sobě.

A aby nám fungovaly vztahy, jak rodinné, pracovní, přátelské, je nejdůležitější, aby nám fungoval vztah SÁM K SOBĚ.

Což je velmi často velký problém. Problém se sebedůvěrou, sebehodnotou a sebepřijetím.

Vztah sám k sobě začíná v dětství. Každé dítě se vidí a vnímá tak, jak se k němu chovají jeho rodiče. Pokud na něho často křičí, nadávají mu, uráží ho, bijí, nebo si ho naopak nevšímají a neprojevují mu lásku, nemůže z takového dítěte vyrůst zdravě sebevědomý člověk.

☆☆☆☆

A o tom věděla své i Jana, která se ke mně objednala na kineziologii. Velmi ji trápil a vyčerpával vztah s její matkou, která si z ní roky dělala hromosvod. Janě už to začalo přerůstat přes hlavu a byla velmi často vzteklá až agresivní.

A protože si s tím už nevěděla rady a cítila, že potřebuje pomoct, obrátila se na mě.

Už totiž nechtěla dovolit své mámě, aby jí urážela, ponižovala a vyvolávala v ní pocity viny. Už nechtěla poslouchat, jak je neschopná, sobecká a jak jsou všichni a všechno špatné.

Chtěla začít věřit sama v sebe, umět se za sebe postavit, cítit k sobě lásku a také si dovolit být šťastná a cítit klid.

Co vše si Jana zažila a nesla si sebou z dětství a co vše jsme odbouraly a jak se díky tomu změnit vztah s Jany maminkou, se dozvíte v mém novém článku: Konečně už nejsem hromosvod pro svoji mámu.

Přeji i vám láskyplný vztah sám k sobě.

Lucka

Příběh z praxe – strachy a úzkosti 4leté Verunky z odloučení ve školce

Odloučení je pro mnoho dětí náročné.

Každé dítě potřebuje jiný čas, kdy je na jakékoliv odloučení připravené a mnoho dětí má z odloučení velké strachy. Často po dětech chceme něco, na co ještě připravené nejsou a dost často je to i školka. Děti jdou do nového prostředí, které neznají, jsou tam s lidmi, které neznají, s dětmi, které jim třeba nesedí a nemají jinou možnost, než si zvyknout. Samozřejmě velmi záleží na přístupu učitelek a také velmi často na nás maminkách, jak my samy toto máme zpracované. V neposlední řadě samozřejmě na daném děťátku, zda je připravené, vyzrálé…

A nástup do školky byl velmi těžký i pro 4letou Verunku a její maminku Tamaru. Verunka ve školce prožívala veliké úzkosti a hlavně moment toho odloučení byl pro ni velmi náročný.

Jelikož časem se to nelepšilo, ale naopak horšilo, přišla mi od Tamary tato zpráva:

„Dobrý den Lucí, velice mě zaujal váš článek o Nikolce a strachu. – Mám podobný případ. Dcera v prosinci oslaví 4 roky. Od září začala navštěvovat Montessori školku. Bohužel její adaptace je velmi těžká. Je velmi citlivá, až přecitlivělá a troufám si říct, jsme na sobě hodně závislé. Ve školce pláče za maminkou, nejí… Často má zánět močových cest ( jsem si jistá, že je to psychické, i když náš pediatr mě ujišťuje, že dítě ve 3 letech nemůže mít žádný stres), takže je chvíli ve školce, týden minimálně doma a takhle stále dokolečka ( i jiné nemoci).
Ten návrat do školky je stále stejný, plačtivý. Jedna z paní učitelek nám namíchala Bachovky, brali jsme obě dvě tři měsíce a řekla bych, beze změny. Nechce od té doby ani být sama u babičky a to už tam před nástupem do školky klidně spala celý víkend. Když je manžel doma, já odejdu do koupelny nebo vyhodit koš, začne plakat za maminkou. Začátkem listopadu jsem navštívila paní, co se zabývá kineziologií u nás v Lounech. A i když na sobě usilovně pracuji, skoro žádná změna. Můžete pomoci Vy?

Jelikož Tamara bydlí daleko, domluvili jsme si online konzultaci, součástí které je odblok, díky kterému najdeme příčinu (nebo jednu z příčin) daného problému a můžeme ji odbourat či zmírnit.

Co vše jsme s Tamarou během online konzultace čistily a urovnávaly, a jak to pokračovalo ve školce s Verunkou se dozvíte v tomto článku Příběh z praxe – strachy a úzkosti 4leté Verunky z odloučení ve školce

❓Přetažená máma = ukřičené dítě, nebo ukřičené dítě = přetažená máma?

Dost často je toto začarovaný kruh – když nejsme v pohodě my mámy, velmi často nejsou ani děti – vztekají se, hůř spí, kňourají..

Jenže když děti kňourají, špatně spí, vztekají se, tak nemáme dost často kapacitu být dlouhodobě v pohodě.🙉

🌟Nedávno u mě byla na kineziologii maminka rovnou tří dětí. Téměř 3letých dvojčátek a do toho měla téměř 5leté děťátko.

Takže pěkný kolotoč.

✨Maminka, říkejme jí Dita, se cítila dlouhodobě pod velkým tlakem a byla vyčerpaná.

Křičela na děti čím dál častěji, občas nějaké z nich plácla po zadku, a i když to tak nechtěla, nešlo to ovládat, cítila v sobě velkou agresi a frustraci.😥

Toto se projevilo na jejím téměř 3letém synovi Radečkovi. Špatně spal, a ze spaní míval dost často noční běsy.😔

✨Dita neměla možnost hlídání, jelikož její manžel do večera pracuje, její maminka hlídací není a tchýně je vážně nemocná, takže hlídat nemůže, takže neměla moc možností doplnit energii.

Protože Dita věděla, že s tím už musí něco dělat, obrátila se na mě s tím, že by se ráda objednala na kineziologii.

🌟Při odbloku jsme zadávali téma, abychom našli příčinu té velké frustrace a napětí a stresu, abychom toto vše uvolnili, a aby Dita dokázala cítit vnitřní klid, a aby Radeček začal spát bez také v klidu bez běsů.

V odbloku jsme se dostali zhruba do jejích 5 let, kdy Dita byla sama doma, i když sama být nechtěla, jenže musela, protože maminka jela asi nakoupit. Ptala jsem se jí, jestli řekla mamince že chce s ní, řekla že ne, protože jí stejně nikdo neposlouchá.😔

🖤Seděla sama ve svém krásném pokojíčku, kde měla plno hraček, ale neměla si s kým hrát, byla tam sama a byla často sama. I když byli rodiče doma, posílali jí do pokojíčku si hrát, ale oni si s ní nehráli.

Ptala jsem se jí, jak se v tom pokojíčku cítí a jaké má pocity a zda se tam sama nebojí – nebála se, ale cítila pocity smutku, samoty a připadala si odloučená, měla pocit, že jí nemají rádi, a že na ní nezáleží. Byla zlomená a věděla, že s tím nic neudělá.💔

💞Toto jsme upravili tak, jak Dita potřebovala. Chyběl jí pocit přijetí, lásky, sdílení a radosti. Viděla maminku, jak se na ní směje, obejme ji a jak si spolu hrají. Dita cítila radost, klid a štěstí a hlavně cítila v tu chvíli, že maminka si to s ní užívá a má jí ráda.

Na konci odbloku v Ditě zůstal pocit klidu, radosti, štěstí a lásky.💞

Zhruba po třech týdnech mi přišla od Dity tato zpráva:

✨„Dobrý den Lucko, já se cítím lépe a klidněji. Změnu jsem začala cítit po 14ti dnech. A Radek mi mnohem lépe spí a už se téměř nebudí. Ráda bych ještě zkusila tu druhou metodu Access Bars.“✨

Jsem vždy vděčná za tyto zpětné vazby a hlavně jsem ráda, že si mnoho lidí dovolí „nechat“ pomoci a pomoci i svým dětem.

Příběh z praxe – odbourání strachů a úzkostí ze samoty a odloučení 8 leté Nikolky

Na kineziologii se ke mně objednala maminka s 8 letou Nikolkou s tím, že Nikolka poslední týdny měla velký strach být sama, bála se jít i do školy, nechtěla být vůbec bez maminky a nechtěla být ani u babičky, kde normálně bývala.

Tento strach se vystupňoval, když se jí stal úraz na kroužku, kam pravidelně chodila. Nikolka tam upadla a zůstala v místnosti sama. Nikoho neviděla a v tu chvíli měla velký strach, že kdyby se jí zase zamotala hlava, nebude tam nikdo, kdo by jí pomohl.

Od tohoto zážitku se strach být bez rodičů zvětšil tak, že když měla jít do školy nebo k babičce, strach a úzkosti ji naprosto ovládly. Nikolka zvracela a šíleně ji bolela hlava. Nikolka je od malička úzkostnější – i doma se bála chodit sama na záchod, spí stále s rodiči, protože potřebuje jejich přítomnost, ale tenhle stav, když jí bylo špatně a vlastně nemoha nic, už vadil i jí samotné a chtěla s tím pomoci.

Během sezení jsem si napřed povídala s Nikolkou – je to skvělá, upovídaná holčička, hned mi začala vyprávět čeho všeho se bojí, co jí vadí ve škole a u babičky a všechno jsme spolu prošly.

Pracovala jsem s Nikolkou, chtěla spolupracovat, zvládly jsme společně odblok, při kterém si prožila své emoce i maminka a po třech týdnech mi přišla od maminky tato zpráva:

„Zdravím Vás Lucko, s Niki je to mnohem lepší, začala chodit do školy na dvě hodiny, postupně i těch 5 hodin, chodí i ráda k babičce a dokonce si sama začala říkat, že chce chodit pěšky domů a úplně sama. Poprvé taky přišla sama za mnou do práce, která nebyla daleko, ale dříve by tam sama nešla. Nebo se nechala vysadit autem kus od domu a došla sama domů. Je to neuvěřitelné, moc Vám děkuju.“

Co vše jsme s Nikolkou čistily a jak se její strachy postupně odbourávaly si můžete přečíst v tomto článku – Odbourání strachů z odloučení a samoty 8leté Nikolky.

HONZÍK

Rodiče 8letého Honzíka se na mě obrátili, jelikož Honzíka trápila více než rok zácpa. Veškeré fyziologické vyšetření byly v pořádku a tak si rodiče uvědomili, že příčina bude zřejmě emocionální.

Zprvu si mysleli, že na kakání nemá čas, protože se věnuje jiným věcem, ale bylo to horší a horší. Honzík zadržoval stolici několik dní, pak už nahřívali bříško ve vaně a když už se vykakal, tak to pro něho bylo bolestivé. Když měl jít na záchod, raději si sedl na zem a patou tlačil na zadeček, aby kakání oddálil. Bylo to náročné jak pro něho, tak pro rodiče, kteří mu chtěli pomoci a moc se snažili.

Když přišli ke mně, Honzík z počátku spolupracovat nechtěl, ani nešel dovnitř. Tatínek se s ním domluvil, že může být venku, a když bude chtít, ať přijde za námi. Po chvíli nakouknul dovnitř a zase odešel a za dalších pět minut šel k nám a začal si povídat.

Trápilo ho více věcí, mimo jiné ho občas štvaly starší sourozenci, dále spolužáci ve škole a také by chtěl mít vždy věci podle sebe, což ne vždy mu rodiče mohli umožnit. Mluvili jsme o tom, co by potřeboval změnit a jakým způsobem.

Pak jsme přešli k odbloku. Pomocí svalového testu mi vyšlo, že můžu pracovat přímo s Honzíkem. Často se u menších dětí pracuje s rodiči a u těch větších to lze vytestovat.

Čistili jsme nepříjemný zážitek, který Honzík prožil, když jel s tatínkem na kole a ošklivě spadl.

Upravili jsme to tak, aby to pro něho bylo příjemné a po měsíci mi od tatínka přišla tato zpráva:

„Dobrý den, je to pár týdnů co jsme u vás byli se s Honzíkem na kineziologii kvůli zadržování stolice. Od té doby se nám daří v podstatě pravidelně chodit na záchod a vyprázdnit se. Hlavní změna je, že stolici přestal sám aktivně zadržovat a nebrání se tomu, když řekneme, aby to šel zkusit. Jde a pak hrdě hlásí že se vykakal. Prozatím je to s připomínkou od nás ale v klidu si pak dojde na záchod. Takže zlepšení 99% Děkujeme.“

Zácpa psychického původu se týká mnoha dětí.

Nejčastěji k tomu dochází při přechodu na nočník a v době, kdy dítě začne chodit do školky či do školy. Může k tomu dojít i bolestivou stolicí, dítě má pak strach a tak zadržuje stolici i několik dní. Proto je důležité toto začít řešit včas.

ADÉLKA

Maminka Hana se objednala s pětiletou dcerou Adélkou, která začala z ničeho nic stále mluvit o smrti. Bála se, že maminka umře, že už ji neuvidí a nechtěla ani do školky, ani zůstat sama s babičkou. Moc plakala, když měla být bez maminky.

Přestala chodit i na oblíbený kroužek. Chtěla být jen s rodiči a pak už jen s maminkou. Dokonce mamince řekla, že nebude mít děti, aby se z maminky nestala babička, a aby neumřela. Vůbec se nesmála, nehrála si a byla jako tělo bez duše.

Pracovala jsem s Adélkou a pak s maminkou, které jsme čistili zážitek, související se smrtí její babičky, když maminka byla ještě dítě.

Netušila, že babička umírá a chtěla se s ní rozloučit, ale už bylo pozdě. Její maminka jí hladila a utěšovala, že to bude dobrý, ale Hana tohle slyšet nechtěla, protože pro ni to dobré být nemohlo, když věděla, že babičku už nikdy neuvidí.

Upravili jsme zážitek tak, jak Hana potřebovala, aby to tehdy proběhlo – s rozloučením a pochopením.

Po třech týdnech mi od Hanky přišla zpráva, že od našeho sezení Adélka o smrti nemluví a je opět veselá jako před tím. Že už je to zase ta Adélka, co bývala.

Jsem opravdu vděčná, že můžu být součástí těchto uzdravování a děkuji za důvěru.

DANA

Nezřídka se stává, že když se narodí druhé děťátko, to první jde lehce stranou, i přesto že se maminka snaží dopřávat mu také pozornost. A tak to někdy ty starší řeší po svém – vztekají se, prudí, pláčou, křičí, chtějí se stále tulit, zkrátka chtějí přitáhnout matčinu pozornost.

Někdy se tak trochu mstí mladšímu sourozenci, za což si vyslechnou: „Že tohle se nedělá, že bráška je malinký, že přece musí být rozumný, když už jsou velký a tohle je teda od nich hodně ošklivý“.

Nejen, že se ten starší snaží všemožně o mámu nepřijít, ale v mamince se odehrávají také různé procesy, které ji často překvapí.

Najednou cítí na toho staršího vztek, zlost, má pocit, že jí dělá vše naschvál, někdy tam jsou až pocity nenávisti, protože přece ubližuje tomu miminku, které maminka potřebuje ochraňovat a pro maminku začíná být obtížné být tu pro starší dítko ve chvíli, kdy ji nejvíce potřebuje – když je samo v emoci, se kterou si neví rady.

Jenže maminka už je taky v emoci a vypětí, a tak začne místo pochopení křičet, vyčítat, možná nadávat a zkrátka to starší děťátko od sebe odhánět.

Něco podobného jsem řešila pomocí online konzultace s maminkou Dankou, která má dvě dcerky a u té starší měla často pocit, že jí vše dělá naschvál, vytáčel ji její vztek a pláč.

Když starší dcerka plakala, nebo se vztekala, Dana k ní nedokázala jít a obejmout ji, pohladit, vyslechnout, zkrátka ji nějak pomoci. Cítila jen vztek a zlost, a protože jí to bylo líto a chtěla to změnit, obrátila se na mě.

Během odbloku, který je součástí online konzultace, jsme vyčisti situaci, když ona jako malá Danuška plakala a potřebovala maminku, ale místo maminčiny náruče od ní slyšela větu: „Neřvi, nebo tě ostatní nebudou mít rádi“. V tu chvíli se cítila strašně sama, potřebovala se pomazlit, ale maminka se zlobila, čapla ji za ruku a spěchala s ní pryč se slovy, co si pomyslí sousedi, že takhle řve…
Danuška měla pocit, že na ni mamince nezáleží, že je sama, a že za to jak se k ní maminka chová, si vlastně může sama, a že je na obtíž. Snažila se zastavit pláč, ale nešlo to, tak vzlykala aspoň potichu, aby se maminka nezlobila.

Zážitek jsme vyčistili tak, jak by to Danuška tenkrát potřebovala.

Na konci konzultace se Dana cítila v bezpečí, cítila lásku, velkou úlevu, protože cítila, že maminka ji má ráda takovou, jaká je.

Zhruba po měsíci přišla od Dany tato zpráva:

„Luci, já pořád čekala na tu velkou změnu a nic nenacházela. A včera po delší době jsem mlčela a objímala dceru při pláči a došlo mi, že necítím nic z toho, co před tím. Pak jen pláč přešel a já měla po chvilce úplně jinou holčičku.

Kdybych ji nenechala, odešla nebo na ni měla vztek a nutila ji, ať přestane, byl by to další záchvat na hodinu. Děkuju. A bonus -Nevytáčí mě tchýně!!!

I já moc děkuji za důvěru. Vážím si toho.

ANETA

Během prázdnin mě požádala o online konzultaci Aneta , která měla před svatbou, ale cítila, že to není ONO. Vztahy nevycházely a Aneta cítila, že v tom je něco víc.

Tušila, že to souvisí se vztahem s jejím otcem, protože ten v jejím dětství emočně chyběl.

Uvědomila si, že podvědomě hledá tátu ve svých partnerech, co samozřejmě nemohlo dlouhodobě fungovat, protože Aneta chtěla partnera a ne náhradu za tátu.

Pracovali jsme na záměru, aby se dokázala emocionálně odpoutat od táty a věřila v sama sebe.

Zprvu jsme si povídali a hledali souvislosti s tím spojené, pocity a emoce, díky kterým jsme přešli o odbloku. Dostali jsme se zhruba do jejich 5 let, kdy cítila od rodičů velkou křivdu, ublížení a nepochopení. Navíc na ni byla hozena ohromná zodpovědnost za mladšího sourozence.

Toto jsme vyčistili a zhruba měsíc od odbloku přišla tato zpráva:

„Luci, co se týče emocionálního odpoutáni od táty, tak tam vidím změnu jako blázen, fakt super! Neskutečně mi ten odblok pomohl. Vidim to teď úplně jinak, hlavně to cítím úplně jinak.
Hodně jsem se díky tomu odprostila od takových těch psychických i fyzických potřeb, co souvisely s tátou.“

A JAK ONLINE KONZULTACE PROBÍHÁ?

Zpočátku si o daném problému povídáme a pokládám otázky tak, abychom našli souvislosti k danému tématu a šli více do hloubky, protože pak se dostaneme k tomu, co je vlastně pod tím prvotním problémem a co je potřeba opravdu řešit.

Během povídání mluvíme hodně o emocích a pocitech a potom přecházíme k odbloku – dotyčný se uvolní, pohodlně se usadí a zavře oči. Já ho vedu, naladím se na něho a právě pomocí daných pocitů a emocí se dostáváme do situace, kterou dotyčný kdysi prožil a která souvisí právě s daným problémem.

Zážitek si projdeme a následně vyčistíme tak, aby se dotyčný cítil vždy dobře – uvolněný, s lehkostí, radostí, přijímaný, milovaný – dle daného záměru.

Tím, že odstraníme mentální bloky související s tématem, dojde v těle k uvolnění, vnitřnímu klidu a nalezení sama sebe.

JAKÁ JSOU ČASTÁ TÉMATA?

STRACHY všeho druhu, úzkosti, stresy, bolesti hlavy, problémy se spánkem, pocit, že nemůžu dál

Vztahové problémy – rodinné, partnerské, pracovní a také vztah sám k sobě, potřebu zavděčit se ostatním

Nesoustředěnost, roztržitost

Nezvládání emocí- vztek, zlost, nenávist, křivdy

V podstatě se online konzultací dá řešit vše, co nás trápí, stresuje, limituje a ovládá.

EVA

Na kineziologii se ke mně objednala paní Eva, kterou trápil roky tlak na hrudi.

Před 6 lety přišla o manžela a jeho smrti musela spoustu věcí zvládnout sama, tak aby mohli s dětmi zůstat v domě, kde žili, vše poplatit a samozřejmě tam být pro děti.

Bylo toho moc a ona měla podvědomě strach zvolnit, aby nezůstala zase sama a musela vše obstarávat, i když už má nyní přítele, se kterým jí je dobře.

Poslední měsíce ji trápil velký tlak v práci, přebírala na sebe zodpovědnost druhých, protože měla pocit, že pokud ostatní nedotáhnou svou práci a neudělají ji pečlivě, je to její vina, protože jim to třeba špatně vysvětlila…

Pracovali jsme na záměru: Odstranit tlak z hrudi, nebrat si věci osobně a nepřebírat zodpovědnost za druhé.

Vyčistili jsme situaci, kterou Eva prožila zhruba ve třech letech, při které měla pocit, že není milovaná, že maminka má raději mladší sestřičku a na Evě nezáleží. Cítila se osamělá, měla pocit, že není dost dobrá a bylo jí úzko.

Po měsíci, kdy jsem Evě psala, jak se cítí a jak se má, mi od paní Evy přišla tato zpráva:

Dobrý den Lucie, myslela jsem na Vás o víkendu, chtěla i napsat, ale nechtěla jsem vás o víkendu zatěžovat prací. Musím konstatovat, že od minulého pátku tlak na prsou ustal a to i přesto, že teď budu řešit dvě velké kontroly v práci. Jestli je to navždy pryč, tak se skláním a moc děkuji. Je to zvláštní vnímat, že to fyzicky nebolí.
Ještě mne napadlo jedno téma, zda by šlo pomoci. Už roky se neumím zasmát jak se říká od srdce. Řekla bych, že asi vím, od kdy to mám. Nevím zda i tohle by se dalo řešit. Děkuji moc Eva

Za tyto zpětné vazby jsem moc vděčná a mám z nich ohromnou radost. Paní Eva u mě byla před pár dny, tlak z hrudi je stále pryč. Zda napořád, také nevím…

Každý si toho neseme spousty v sobě a je potřeba čistit věci postupně. Někdy je potřeba více sezení, záleží na daném problému a na daném člověku.

Důležité je si uvědomit, že jsme to my sami, kdo s tím můžeme něco dělat a pak si hledat různé možnosti, které nám vyhovují.

MARCELA

Maminka Marcela má tři kluky a hluk, křik a celodenní dohady byly na denním pořádku.

Poslední dobou se to stupňovalo, cítila se pod velkým tlakem a byla stále ve stresu, až z toho vyústily bolesti hlavy, bušení srdce a pískání v uších.

Marcela se cítila se naprosto vyčerpaná, křik na děti byl častější a intenzivnější a věděla, že to takhle dál nechce. Věděla, že s tím musí začít něco dělat.

Posledním impulsem bylo, když v uplynulých dnech, kdy ráno sedávala na balkoně nebo v kuchyni, ještě když děti spaly, začala cítit silné bušení srdce, začala se třást a cítila nepříjemní pískání v uších vždy, když už věděla, že je čas jít děti budit.

To pro ni bylo zlomové, protože tento stav ji naprosto pohltil a zároveň vylekal a věděla, že už s tím musí něco dělat, nebo se z toho zblázní.

V rámci sezení a odbloku jsme nastavily nový záměr – naučit se některé věci neřešit a vidět je s nadhledem, nebrat si věci osobně, zkrátka se z toho nezbláznit a hlavně odbourat ty fyzické projevy – bušení srdce a pískání v uších.

Po měsíci od ní přišla odpověď na mou otázku, jak se jí daří a zda úzkost, tlak na prsou a pískání v uších odezněly:

„Ahoj Luci, myslím na tebe denně s tím, že už tomu všemu musím hodit textovou podobu. Dokonce jsem to včera vyprávěla manželovi, jak je to zázračný a jak to funguje. A vlastně jsem i čekala nějakou dobu od našeho setkání, abych si to vyhodnotila. A JO, jednoduše, je to zázrak, fakt to funguje!“

Zde si můžete přečíst celý článek o tom, co Marcela prožívala a co bylo jedním ze spouštěčů těchto úzkostných stavů.

Článek zde – Dětský křik a hluk jako spouštěč úzkostí.

VĚRA

Znáte určitě také to přísloví, když se něco s..e, tak ve všech směrech?

Takovýto pocit zažívala paní Věra, které se začalo rozpadat manželství, zhoršoval se vztah s dcerou, na kterou Věra často křičela a vybíjela si na ní svou frustraci, i když ji to zpětně velmi mrzelo a do toho se vlekly střevní potíže, které měla už několik měsíců ze své práce, kam chodila opravdu s nechutí a vystresovaná.

Byla jak ten křeček v kolotoči a nevěděla, jak z něho ven.

Poprosila mě tedy o online konzultaci s tím, že by chtěla urovnat vztah s dcerou a chtěla by k ní změnit svůj přístup.

Během konzultace jsme se dostaly k tomu, že primární problém není dcera ani přístup k ní, ale je to mnohem hlubší.

Věra měla velké problémy se sebehodnotou a sebepřijetím, což se samozřejmě odráželo v dalších vztazích.

A jelikož hledala uznání z venku a záleželo jí na tom, jak vypadá před ostatními a co si o ní okolí řekne, snažila se každému zavděčit, ale tím začala ztrácet sama sebe.

Hledaly jsme příčinu daného nastavení.

Nový cíl odbloku byl: Dělat věci podle sebe, věřit ve svá rozhodnutí a zklidnit tělo (odbourat střevní potíže).

Během online konzultace jsme dělaly odblok, během kterého jsme se dostaly zhruba do Věrčiných 4let, kdy zažila se svou maminkou situaci, ve které cítila pocity ublíženosti, méněcennosti, studu a velké lítosti. Navíc nechápala, proč je na ni maminka zlá a automaticky jí naběhlo, že si za to asi může sama.

Po třech týdnech mi přišla od Věry tato zpráva:

„Dobrý den Lucko,

ráda bych pokračovala v tom co jsme začali na konci dubna..

Hned následující den jsem v práci přestala mít průjmy, které mě předtím trápily dá se říct každý den.

O víkendu jsem poslala žádost o práci v nové firmě, včera jsem řekla vedení u nás na firmě že budu končit a v pátek jdu na pohovor..

Opravdu velké změny cítím a ráda bych pokračovala…“

Naštěstí Věra v sobě našla sílu a chuť věci měnit, a v tomto článku „Nejen ze své práce jsem byla znechucená a vystresovaná, aneb nový začátek“ si můžete přečíst, jak příběh paní Věry pokračoval

JIŘÍ

Nedávno jsem měla na kineziologii pána Jiřího, kterého „mi“ objednala jeho manželka Klára. Klára u mě byla na sezení osobně se svými problémy, a proto usoudila, že bych mohla pomoci i jejímu muži, který měl problémy se střevy a poslední dobou se jeho stav zhoršoval i přesto, že bral léky.

Vždy jsem raději, když si dotyčný dospělý zavolá, nebo napíše sám, abych věděla, že má o sezení opravdu zájem a chce pro svou změnu něco udělat, ale Klára mi tvrdila, že manžel určitě chce, jen se obává, jestli mu to pomůže, ale chce to prý zkusit.

Pan Jirka nakonec přišel. Už u dveří se usmíval a chtěl to celé zlehčovat stylem, že tady je hlavně kvůli manželce, že si klidně můžeme povídat venku a dát k tomu kafíčko a zkrátka měl masku hrdiny, který zas tak nic neřeší, je mu to jedno a dělá věci, jen kvůli druhým.

Ale cítila jsem, že někde hluboko uvnitř je to jinak. Pod nánosem zadupaných emocí a potřeb je malý kluk, který chtěl kdysi pozornost a chce ji stále, ale jelikož se mu jí nedostávalo, vytvořil si takové obranné mechanismy, aby mu nemohl už nikdo ublížit

, a tak vlastně potlačil své pocity, emoce a potřeby, ale jeho tělo to už potlačovat nechtělo.

Před sezením jsme si ujasnili, zda o to opravdu stojí a má zájem, abychom se zbytečně neokrádali vzájemně o čas. Jiří se pousmál s tím, že kdyby opravdu nechtěl, tak by tu nebyl a mohli jsme začít…

K čemu jsme se dostali a v čem Jirkovi odblok pomohl, si můžete přečíst v tomto článku: Kineziologie v praxi – jak i nevěřící Jiří uvěřil

Tuto zprávu mi poslala manželka Jiřího zhruba po dvou měsících od našeho sezení.

DAVÍDEK

Maminka 9letého Davídka se ke mně objednala, protože Davídek měl velký strach z bouřek.

Začalo to zhruba před rokem, kdy byli na návštěvě, všichni byli společně v kuchyni, on koukal s kamarádem na videa v telefonu a najednou se ozvala rána a vypadl proud. Byla tma a David se hrozně lekl. Všichni se šli podívat z okna a viděl, že je ohromný vichr a bouřka.

Od té doby měl šílený strach z bouřky, bál se, že může spadnou strom, poničit jim dům, že zase bude tma a bál se zvuku hromu. Vždy, když se blížila bouřka, začal hystericky plakat, srdce mu bušilo jako splašené a zalezl si pod deku, kde zůstal schovaný. Ideálně se svým pejskem.

Jeho strach se stupňoval a došlo to tak daleko, že každé ráno sledoval počasí a radary a pokud by mělo jen pršet, strach ho pomalu ochromoval.

Nechtěl být ani s kamarády, protože se bál, že kdyby začala bouřka, oni by se mu smáli, že pláče. Celkově byl poslední měsíce více ustrašený a smutný.

V červnu nechtěl vůbec chodit do školy, protože se bál, že bude bouřka a na školu spadne velký strom, který mají na zahradě. Dříve chodil běžně za deště ven, teď už začínal mít strach jen když bylo zataženo, tak se domluvili s maminkou, že přijdou ke mně, abychom to společně vyřešili.

„Pracovala“ jsem jen s Davídkem(v tomto věku se někdy pracuje i přes rodiče), při odbloku jsme vyčistili zážitky, ve kterých cítil velkou křivdu, strach a samotu.

Po ukončení byl uvolněnější, radostnější a unavený.

Už po pár dnech mi od maminky přišla tato zpráva:

„Dobrý den Lucko, já Vám to musím napsat. Hned od úterý je Davídek jako vyměněný. Déšť zvládá. Už se tak nebojí. Neskutečný viditelný posun. I okolí ho vnímá, že je více usměvavý. Sám říká, že se cítí skvěle. A též všem říká, že to povídání s ručičkama bylo divný, ale pomáhá to. Moc Vám děkuji, určitě se ještě ozvu. Jitka.“

SAMUEL

Problémy se soustředěním a v komunikaci mezi rodiči a dítětem.

Nedávno u mě byla na konzultaci maminka s 9letým synem Samuelem.

Rodiče se synem měli problémy v komunikaci. Sam byl nesoustředěný jak doma, tak ve škole a rodiče měli pocit, že je vůbec nevnímá. Už nevěděli, jak se s ním domluvit, ale věděli, že cestou trestů a zákazů jít už nechtějí, protože to na Sama už neplatilo a vlastně nikomu nebylo v tomto vztahu dobře.

Prvně jsem mluvila s maminkou, jak to vnímá ona a pak se Samem. Vyprávěl mi o škole a pak jsme mluvili, jak je to u nich doma a jestli by chtěl něco jinak. Říkal mi, jak mu vadí, když na něho rodiče křičí, když mu občas nadávají, a když mu říkají, že na něho nemají čas a přitom si jdou třeba raději zakouřit, nebo koukat na televizi.

Maminka u toho seděla a jen poslouchala.

Bylo to pro ni bolestivé, ale slyšet to z úst vlastního dítěte bylo to největší a nejúčinnější zrcadlo.

Zažívali spolu i hezké chvíle, ale samozřejmě tyto situace byly pro Sama nejnáročnější.

Nakonec jsme konzultaci propojili s kineziologií a odbourali a vyčistili jsme zážitek u maminky, který v sobě měla a přinášel ji nevědomě spousty napětí, i díky němuž se nedokázala ve vypjatých situacích ovládat.

Zhruba po měsíci mi maminka poslala email, který bych s vámi ve zkratce ráda sdílela:

„Byla jsem z toho vyřízená dva dny…ale hodně se mi ulevilo. Když jsem to večer vyprávěla doma muži, s tím, že se mi strašně ulevilo, syn reagoval slovy: „mami, mě taky“…. byla jsem dost překvapená…
Syn je teď mnohem šťastnější, už se tolik nevzteká, faktem je, že i my už doma tolik nekřičíme a muž se taky zklidnil… je teď asi hodně na nás aby to tak zůstalo a sama za sebe proto udělám maximum

Bylo pro mě i důležité slyšet naše fungování ze synových úst… zrcadlo bylo kruté, ale mělo smysl…

Chtěla jsem vám moc poděkovat… ani nevíte, jak jste nám pomohla…

S úctou Jarka.“

Jsem vděčná za tyto zpětné vazby a za uvědomění rodičů, kteří dokáží připustit, že pokud chtějí změnu u dětí, musí začít u sebe a uvědomují si, že zákazy (ať fyzické či psychické) a jiné tresty, ničemu neslouží.

Je také důležité uvědomit si, že když nás dítě vytočí a my jednáme na základě naší automatické emoční reakce, jednáme vlastně jen důsledkem naší minulosti, našich zranění, křivd, bolístek a nepochopení.

Pokud se na dítě budeme dívat srdcem, vždy budeme jednat správně. Najednou uvidíme to naše dítě, které si neví rady samo se sebou, neumí reagovat jinak, protože jeho mozek není natolik vyzrálý a uvědomíme si, že dítě potřebuje nás, aby se naučilo se svými emocemi pracovat a zpracovávat je.

Je opravdu důležité uvědomit si, jakou „moc“ máme při výchově našich dětí.

Děti zkrátka zrcadlí nás a prostředí, ve kterém vyrůstají.

VERONIKA

Veronika (27let) za mnou přišla, protože už delší dobu řešila nedůvěru k mužům, což se projevovalo i v jejich vztazích. Neustále potřebovala ujišťování od mužů, že je dobrá, skvělá, že tohle se povedlo a neuměla s nimi komunikovat uvolněně a přirozeně.

Bohužel se už přidávaly panické ataky, a když měla Veronika mluvit s muži, třásla se, bála se cokoliv říct s tím, co si o ni pomyslí ten druhý.

Mluvili jsme o tom více do hloubky a dostaly jsme se k jádru, že tyto problémy vychází ze vztahu s jejím otcem. Při odbloku jsme „vyčistili“ situaci, která právě s otcem souvisela.

Po měsíci mi přišla od Veroniky tato zpráva:

„Dobrý den Lucko, chtěla jsem Vám napsat jak na sobe pociťuji změny po kinezi:)

Snažím se poctivě cist větu, kterou jsem si od Vás vzala a pokaždé, když ji čtu, dává mi trosku jiny význam a jinak si ji vyložím(v dobrem smyslu) asi, protože je každý den plny jiných situaci a já si představuji jak bych reagovala v takové situaci před měsícem a jak dokážu reagovat nyní:)

Cítím ,že v momentech konfrontace(většinou s muži) se dokážu v klidu a bez velkých emoci vyjádřit (hněv, očekávání, že mě člověk pochopi/nepochopi, roztřesené ruce atd) a dokážu říct i to co by se člověku nemuselo líbit(v tomto popisu se jedna o konkrétního člověka z práce, který komunikuje s lidmi pouze řevem a díky tomu si i vydobývá „respekt“).

Mám ještě na čem zapracovat, ale chtěla jsem Vám moc poděkovat, protože už po jedné kinezi se cítím o dost lépe .

Krásný den přeji a příští měsíc bych se ozvala zda by nám klaplo další sezeni:)“

JANA

STRACH ZE ZMĚN, ÚZKOSTI

Na kineziologii u mě byla mladá maminka Jana, která měla problémy při nečekaných situacích, nebo náhlých změnách během dne.

Potřebovala mít vše naplánované už v době, kdy ještě miminko neměla, ale s příchodem miminka to prožívala o to víc.

Vždy, když byla náhlá změna, například by měla přijet babička na návštěvu, nebo režim nebyl takový, jak ona byla zvyklá a měla naplánované, začala panikařit, svírala ji úzkost a hlavou ji proletělo, co všechno bude jinak, co všechno bude muset udělat.

Rozkličovaly jsme, co vlastně ji na tom nejvíce vadí a proč, a došly jsme k tomu, že má nastavený vzorec ZMĚNA = NEGATIVNÍ ZMĚNA.

Daly jsme si záměr nastavit tento vzorec tak, že změna může být pozitivní, najít příčinu tohoto vzorce a odstranit stres spojený s nečekanými událostmi a změnami.

Janu poslední týdny trápily i bolesti zad, které byly v podstatě celodenní. Přikládala to k nošení miminka. Chodila na rehabilitace, kde se jí trošku ulevilo, ale pak to opět přišlo. I u mě seděla na začátku taková přihrblá.

Při odbloku si Jana prožila zážitek zhruba z šesti let, který byl příčinou jejich stresů a bolesti.

Zážitek jsme pomocí korekcí na uvolnění stresu vyčistily a zpracovaly tak, aby Janu nadále neomezoval a nepropadala panice a stresu.

Tím, že jsme uvolnily mentální blok a zážitek „přeprogramovaly“, ulevilo se Janě i na fyzickém těle.

Více si můžete přečíst tomto článku: Jak mohou odeznít i bolesti zad díky mentálnímu odblokování.

KLÁRA

Když radost v mateřství vystřídají úzkosti a stres.

Toto si prožila mladá maminka, která se velmi těšila na své první děťátko…Ale radost brzy vystřídaly obavy a úzkosti.

„Konečně den D je tady, držíte v ruce svůj uzlíček, který pro vás od této chvíle znamená celý svět a nemůžete se ho nabažit. Koukáte na své miminko a zdá se vám neuvěřitelné, že už je to s vámi.“

Mateřskou si užíváte, chodíte s miminkem na procházku, radujete se z prvního úsměvu a je vám krásně.

ANO – TAKHLE TO MÁ VĚTŠINA MAMINEK, ALE TOTO NENÍ SAMOZŘEJMOST.

Před 6 týdny u mě byla maminka na kineziologii, která měla doma dvouměsíčního chlapečka. Na své děťátko se moc těšila, ale už po pár dnech radost vystřídaly úzkosti a obavy.

Miminko stále plakalo, Klára se s ním bála jít i ven, protože se stalo, že plakalo i venku a ona si v tu chvíli neuměla poradit. Zkrátka stres ji ovládl natolik, že šla hned domů, kde se cítila v bezpečí a tak nakonec vycházela ven jen na pravidelné prohlídky k lékaři a zpět. Tyto cesty pro ni byly „bezpečné“, věděla, kam přesně jde a kdy se zhruba vrátí.

Co stálo za Klářiným stresem?

Klárka vyrůstala s maminkou, která vždy věděla, co bude pro Kláru nejlepší a co má v danou chvíli udělat. Cokoliv Klára udělala sama, bylo dle matky špatně a Kláru neustále podceňovala a srážela její sebehodnotu.

Když se narodilo Kláře miminko, matka s tím nepřestala. „ Už ho zase dáváš k prsu, Podívej, jak mu držíš hlavičku, Nenechávej ho na bříšku tak dlouho“…..A spousty dalších připomínek Klára poslouchala dost často.

Klára měla pocit, že je „divná“ i pro své okolí a začala svůj problém řešit.

Pracovala jsem s Klárou na uvolnění stresu a obnovení sebedůvěry.

Jak probíhalo sezení s Klárou a jak a v čem ji odblok pomohl si můžete přečíst v tomto článku: Když radost v mateřství vystřídají úzkosti a stres.

NATÁLKA

Jak se nepochopení malé holčičky promítlo po letech v dospělosti, kdy i přesto, že byla velmi úspěšná sportovkyně měla pocity NEJSEM DOST DOBRÁ, NA MNĚ NEZÁLEŽÍ.

Natálka je mladá sportovkyně, která měla poslední dobou veliký stres před začátkem závodů a vyskakovaly jí v hlavě myšlenky typu: „ podívej, na to nemáš, to nezvládneš, tamhleta trénovala mnohem víc…“a zkrátka každý závod byl velký stres a pocity, že to nezvládne ji paralyzovaly.

Při samotném odbloku jsme hledali příčinu a Natálce se vybavil zážitek, kdy jí bylo zhruba 6 let a byla s maminkou a dalšími maminkami a jejich dětmi na dovolené. Každé z dětí dostalo stejný dáreček na „uvítanou“. Všechny holčičky dostaly prstýnek s barevným kamínkem, jen Natálka dostala malého slona, jelikož pár dnů předtím měla narozeniny a dostala od všech ještě „větší dárek“.

Byla v tu chvíli moc smutná, protože holčičky si začaly prohlížet prstýnky, hrát si s nimi, navzájem si je půjčovat a ona nic.

Hlavou se jí honilo:

Proč já ho nedostala, vždyť nemůžu za to, že jsem měla narozeniny.

Ostatní holky taky budou mít narozeniny a dostanou dárek a prstýnek mají stejně.

Proč zase já, proč jsem jediná, která ho nemá.

Když viděla, jak se ostatní holčičky radují, utekla do malého domečku, kde v koutě plakala. Bylo jí moc líto, že si nemůže hrát s nimi a vyměňovat prstýnek, protože žádný nemá. Po chvíli za ní přišla maminka a ptala se, co se stalo. Natálka jí řekla, že je jí líto, že nemá prstýnek a ostatní ho mají a maminka ji odpověděla, že přeci dostala jiný dárek a místo toho, aby byla ráda, tak tady bulí. Trochu jí vyndala a řekla, že vlastně nemá důvod brečet.
Natálka tam byla sama, ani jedna z holčiček nepřišla a nejvíc ji mrzelo, že maminka se ještě zlobí a nechápe její pláč a smutek. V tu chvíli má pocit, že je ta nejhorší, protože by přeci měla by být vděčná za „velký dárek“ a místo tady brečí……

Tento zážitek jsme vyčistili a Natálka se po pár týdnech začala cítit lépe. Po dvou sezení dokázala se svým strachem pracovat a už ji tolik neovládal.

PAVLÍK

Pavlík je šestiletý autista. Měl velký problém začlenit se do kolektivu. Byl v první třídě speciální školy a nesnesl své spolužáky. Vadil mu sebemenší kontakt se stejně starým dítětem. Vadilo mu, když si k němu spolužák sedl, chtěl být s ním, nebo se ho nějak dotkl.

Bylo mu dobře jen se staršími dětmi. Maminka s ním tehdy přišla, protože už nevěděla, co udělat proto, aby se nestranil spolužáků a byl ve škole spokojený.

Zpočátku jsme mluvily o daném problému a zkoušela jsem „pracovat“ i s Pavlíkem. Ale nechtěl na sebe nechat sahat a ani si povídat. Dala jsem mu tedy krabici s hračkami a začala jsem pracovat s maminkou. Jak viděl, že na ni sahám, okamžitě mě začal odstrkovat a maminku objímal, aby ji chránil.

Sedla jsem si k němu a mluvila s ním o tom, že mamince neublížím, že to dělám proto, aby mohl mít kamarády a cítil se ve škole dobře. Poslouchal mě a když jsme opět začali, chvíli nás nechal, ale za chvíli zase začal maminku bránit. Znovu jsem si k němu sedla na zem a řekla mu, že rozumím jeho strachu a tomu, jak moc má rád maminku a chce jí ochránit, ale že teď s ní potřebuji pracovat a možná bude pro něho jednodušší, když se otočí směrem k oknu a bude si hrát a na nás neuvidí.

Zabralo to, Pavlík se otočil, bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, já mu potvrdila, že vidím, že mu to vadí, ale že potřebujeme nějaký čas, abychom to zvládli, tak jestli to dokáže zvládnout i on a nechá nás pracovat. Odblok trval asi 45 minut a Pavlík si celou dobu hrál. Občas se po nás otočil, aby maminku zkontroloval a pak zase pokračoval ve své činnosti. Byl úžasný

Na druhé sezení přišla maminka už sama, s tím, že po prvním sezení byla znát velká změna.

Ve škole měli představení a seděli všichni na lavicích. Vedle Pavlíka si sedl spolužák, Pavlík se ošil, ale zůstal sedět. Dříve by utekl.

Při druhém odbloku jsme vyčistili vše potřebné a zhruba tři týdny na to mi maminka volala a říkala, že mluvila s Pavlíkovou paní učitelkou, která byla s dětmi na výletě. Pavlíka se chytl spolužák za ruku a on s ním šel. Všichni z toho byli v šoku a zároveň nadšení. Pro ni to bylo nejvíc, co Pavlík v tu chvíli dokázal.

Mně začaly téct slzy, protože v téhle chvíli si člověk uvědomí hodnotu a poslání této „práce“.

PŘIDEJTE SE do Facebookové skupiny, kde pro vás tvořím hodnotný obsah zdarma

POTKEJME SE na Instagramu, kde načerpáte spousty inspirace

NAJDETE MĚ také na mém YouTube kanálu, na kterém jsou pro vás videa a rozhovory na téma rodičovství a kineziologie One Brain