Příběhy z mé praxe
Na této stránce najdete několik příběhů mých klientů. V rámci zachování anonymity jsou jména změněna a ke každému příběhu mám od daného člověka povolení ke zveřejnění.
Klidně můžete. Pokud by to někomu jinému pomohlo tak to za to stojí. Už jen vědět, že s tím člověk není sám a jde to řešit muže být důležité. Když to začalo, tak jsem byla hodně vyděšená a dala bych cokoliv za pomoc. Teď už je to nejhorší snad za námi. A za to děkuji.
Zhruba před rokem a půl se ke mně objednala Simona kvůli náměsíčnosti. Došlo to do takového stavu, kdy se třeba probudila a seděla v otevřeném okně na parapetu (bydlí ve vyšším patře), nebo se probudila v koupelně na zemi, měla obličej od krve a nevěděla, co se stalo. Manžel už kupoval zámky na okna, protože Simči stav se velmi zhoršoval. Navíc se během dne stále cítila unavená, bez energie a chvílemi až apatická.
Začaly jsme povídáním o jejím stavu a postupně se dostávaly do dětství. Simča si toho za svých 22let prožila opravdu hodně.
Prvních pár let měla Simča celkem hezké dětství, rodiče byli spolu, občas proběhla nějaká hádka jak mezi rodiči tak i mezi babičkou a mamkou se kterou bydleli, ale nebylo to nic vážného.
Když bylo Simče 7let, mamka čekala ségru a v tu dobu si táta našel kamaráda, který mu začal ukazovat „jiný život“.
Táta úplně otočil, začal mamku podvádět a Simču si bral jako „rukojmí“ – když jel s milenkou a její dcerou na vícedenní výlet, bral Simču často s sebou, a aby měli více času, nutil Simču lhát. Musela volat mamce a vymýšlet si, třeba že měli nehodu, a že je táta v nemocnic a má na sobě hadičky…
Simča se cítila hrozně, byla malá a musela tohle podstupovat. Bylo jí mámy hrozně líto, ale zároveň jí nechtěla ublížit, kdyby jí řekla pravdu. Bála se taky, že o tátu přijde úplně a pralo se to v ní. Pak mezi rodiči začaly časté hádky. Simča se vždy bála a jen slyšela večer klíč v zámku, začala se třást a nejraději by utekla. Ale měla tam malou ségru, o kterou se bála a tak jí často ve spánku aspoň zacpávala uši, aby křik a hádky neslyšela a nevzbudila se. O dva roky později přišla málem o život. Hnula si s krční páteří, lékař jí dal límec, ale stále to bolelo. Poté šla na kontrolu k lékaři, který jí bez jakéhokoliv vyšetření dal injekci (mesocainu) do krku. V tu chvíli cítila, jak ji brní ruce a přestávala cítit celou horní polovinu těla. Položili ji na lehátko a Simče přestávaly fungovat plíce. Cítila, jak může jen vydechovat, ale nemohla se nadechnout. Cítila hroznou paniku. Vystrašená mamka stála u ní, doktor se Simony ptal, co jí je, jenže nemohla mluvit, snažila se to s posledních sil naznačit a měla šílený strach, že se nikdy nenadechne. Když viděla, že jí lékař nerozumí, neměla sílu na cokoliv dalšího a jen zavřela oči s myšlenkou, že tohle je konec. Takže v podstatě zažila dvě velké ztráty – ztrátu táty a téměř svého života.
Měly jsme spolu několik sezení, kombinovaly jsme Kineziologii one Brain a Access Bars – vždy dle jejího stavu.
Pracovaly jsme na uvolnění tlaku, odstranění nechuti a prázdnoty, odbourání migrén, které ji často provázely a samozřejmě odbourat noční buzení a náměsíčnost a záměrem bylo cítit klid, uvolnění, radost a klidný spánek.
Také jsme pracovaly na odstranění vzorečku, že není zodpovědná za pocity druhých a může si dovolit žít život podle sebe.
Po 4 měsících od posledního sezení jsme si psaly, jak to nyní vypadá. Simče se velmi ulevilo, náměsíčnost je pryč a usíná v klidu a bez problémů a hlavně už také spí celou noc. Konečně se nemusí bát jít spát a tělo si může během spaní opravdu odpočinout.
Co vše jsme během odbloků čistily a rovnaly a jaká témata bylo potřeba uzdravit si můžete přečíst v tomto článku: Noční můra jménem náměsíčnost je konečně pryč.
„Luci, byla bych ráda, kdybys můj příběh už napsala. Jsem na to připravená a chci, abys mohla pomoct ostatním, které prožijí to co já, tak jak jsi pomohla mně.“
Tento příběh se mi nepíše lehce, jelikož je to citlivé a náročné téma a navíc jsem ho prožívala právě s moji kamarádkou Gábinou.
Ale bohužel se i toto stává, a tak je tento příběh pro všechny ženy, které si projdou tím co Gábina – ztrátou děťátka.
Gábina čekala miminko, na které se moc těšila. Vše se zdálo být v pořádku, ale ve 22týdnu na kontrolním ultrazvuku se dozvěděla, že miminko nemá v pořádku ledviny. Ona sama byla týden před tím hospitalizovaná kvůli problémům s ledvinami v podstatě se stejným „nálezem“.
Podstoupila několik konzultací a kontrolních ultrazvuků a museli se rozhodnout. Vzhledem k pokročilému těhotenství nebylo moc času na rozmyšlenou a jelikož prognózy nebyly bohužel vůbec příznivé, rozhodla se Gábina se svým partnerem pro ukončení.
Což v tomto týdnu obnáší ukončit těhotenství zástavou srdeční činnosti a následně je vyvolán porod.
Hodně jsme o tom mluvily před samotným zákrokem, plakaly jsme obě dvě, mluvily jsme o tom, že je důležité se rozloučit, přijmout to, že se to stalo, přijmout svoje rozhodnutí a rozloučit se s děťátkem. Udělat tento krok a rituál proto, aby mohla jít dál. Aby to bylo „uzavřené“, ne ve smyslu, že na něj zapomene a odstrčí to někam dozadu, ale právě vědomě tím projít.
Pomáhala jsem Gábině metodou Access Bars uvolnit všechno, co s tím souviselo – strachy, smutek, lítost, bezmoc, přijetí…
Gábina byla připravená na zákrok. Po dvou dnech od ukončení srdeční činnosti a vyvolání porodu, porodila holčičku. Měla prostor se rozloučit, pochovat ji, být s ní, i když jí to rvalo srdce.
Co vše se v Gábině odehrávalo, čím procházela a s čím bylo potřeba pomoci si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – ztráta děťátka.
Příběh z praxe – agrese a vztek 3letého Šimona při pohledu na sebe
Na nový rok jsem dostala od maminky Pavlíny tuto zprávu: „Dobrý den, hledám vhodnou terapii pro mého 3,5 letého syna, vnímám jako nejvhodnější osobní setkání s následnou metodou kineziologie. Měla bych rovnou zájem o tři konzultace (aneb vždy je co řešit že 🙂 ..) Primárně již několik měsíců řeším synovu stupňující se agresi na odraz v zrcadle (troubě, hrnci, okně, vodovodním kohoutku) a tentýž problém je se stínem. Dávala jsem tomu čas a lásku, ale už mě (nás) to přerůstá a nevím kde je jádro problému ani jak dále k tomu přistupovat.“
3,5letý Šimon byl okamžitě plný agrese, když se viděl ve zrcadle, v okně, ale také třeba v lžičce, nebo ve vaně na výpustce na špunt. Zkrátka kdekoliv viděl svůj odraz nebo stín, byl plný frustrace. Křičel, postupně házel předměty právě třeba na okno, ve kterém se viděl, křičel, že chce, aby se ten druhý utopil, že mu ublíží a tato agrese později přerůstala do strachu a říkal, že toho druhého v tom odrazu nechce, že mu vezme rodiče. Tyto stavy měl jen doma, kdekoliv jinde mu zrcadlo ani odraz nevadil, ale doma museli i jedno velké zrcadlo zakrýt. Vadily mu i stíny od lampy, přitom dříve rád chodíval ven právě večer, ale od podzimu začaly tyto stavy.
Bylo to v podstatě několikrát za den, protože kdekoliv se mohl zahlédnout a viděl se, byl ihned plný vzteku. Náročné to bylo jak pro rodiče, tak samozřejmě pro něho samotného, kdy už často byl nakonec zoufalý a bezmocný a říkal, že už neví, co s tím, co má dělat.
S maminkou jsme probíraly Šimonka od početí až do doby, než se toto začalo dít.
Když Pavlína čekala Šimonka, zjistila, že původně čekala dvojčátka, ale to druhé se přestalo v počátku vyvíjet, ale bylo to prý dlouhou dobu vidět na ultrazvuku. Stále tam byl jakoby stín toho druhého plodu.
Tady se nabízelo několik otázek – vnímal a vnímá podvědomě Šimon, že nebyl v břiše sám a nyní je? Nechybí mu „ten“ druhý a tím, že není, ale byl, má Šimon zmatek a možná právě strach o to, aby neztratil i rodiče?
Následně jsme šly do odbloku, kde jsme hledaly příčinu tohoto stavu, proč vadí Šimonovi jeho odraz, proč to v něm vyvolává zmiňované pocity.
Dva dny před druhém sezení mi přišla od Pavlíny zpráva, že Šimon stál před zrcadlem, dělal na sebe zaječí ouška a smál se na sebe.
Co vše jsme v odbloku čistily, si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – agrese a vztek 3letého Šimona při pohledu na sebe.
Minulý rok v únoru se ke mně na objednala maminka Lenka s 12letou Denisou, která měla pravidelně 2-3x ročně antibiotika. Vždy před zimou, na jaře a často v létě, když se koupala a nebylo úplné horko. Vždy začal kašel, „sedlo si to“ na průdušky a u lékařky vždy Denisa dostala atb. Po nich se osypala a takhle to šlo dokola. Vyslechli si, že je to zřejmě chronické a nedá se s tím nic dělat.
Když Lenka atb odmítla, bylo jí řečeno, že tedy dostane dcera dýchací sprej, protože by se mohlo jednat i o astma.
Lenka to takhle nechtěla. Nechtěla, aby dcera dostávala 3x ročně atb a už vůbec se nechtěla smířit s tím, že je to chronické, a proto se objednali ke mně na kineziologii.
Když se jedná o opakované nemoci u dětí, může to být psychosomatické a může to mít souvislost s tím, jak děti žijí, jaký je přístup rodičů, jaký mají vztah s dítětem, jak rodiče dítě vnímají, jak různé situace vnímá dítě atd. Proto jsme mluvili o tom, jak to mají doma.
Lenka je velký pedant na úklid a vyžaduje to i po Denise. Denisa má ve svém pokojíčku podle Lenky bordel a kvůli tomu jsou časté hádky.
Lenka ví, že to jak se v tu chvíli chová, je špatně, ale neumí si pomoct. Křičí na Denisu, že je fakt prase, že takhle si jí žádnej chlape nevezme a podobné věty.
Denisa se chová tak, že tohle přehlíží a nevadí jí to, ale zůstává to v ní.
Na druhou stranu jsou holky parťačky. Lenka Denisu někdy kryje zase před tátou, když nemá hotové své povinnosti, tak jí to připomene tak, aby to táta neslyšel a pak na ni taky neřval.
Z táty má Denisa strach, protože prý je přísný a hodně křičí,
Ale taky jim je spolu někdy hezky, občas si spolu pouští písničky, povídají si a je jim fajn, ale protože je táta velký nervák, je převážně křik.
Ptala jsem se Denisy, v čem je to jiné, když je nemocná.
Odpověděla, že to pro ni znamená klid, je sama doma, nemusí do školy, nikdo jí nic nediktuje, může si dělat co chce a večery není sama.
Pracovaly jsme tedy na tom, abychom odbouraly strachy a tlaky, které Denisa vnímá, aby se mohla lépe nadechnout, aby cítila větší lehkost a volnost a dovolila si být zdravá a cítila se tak dobře. Naposledy jsme si s Lenkou psaly v lednu, což byl téměř rok od našeho sezení a Lenka psala, že je neuvěřitelné, že od té doby Denisa nemocná nebyla, kromě kašle a rýmy. Takže téměř rok je bez atb, bez dýchacích potíží, což dlouho nezažili.
Celý článek si můžete přečíst zde >>>>
Na online terapii se ke mně objednala maminka Katka, kterou trápilo chování její roční dcerky Natálky.
Dcerka měla až panický strach z cizích lidí. Projevovalo se při každodenních činnostech, což Katku vyčerpávalo.
Když šla s dcerkou do obchodu a měla ji v nosítku, tak do té doby, dokud na ně nikdo nepromluvil, byla dcerka v pohodě, ale jakmile je třeba jen prodavačka pozdravila a Katka odpověděla, malá začala ihned plakat a dávala ručičky v pěst.
Podle Katky byla dcerka často ve velkém napětí a ručičky stahovala často.
Katka se už cítila frustrovaná, protože nikam nemohla, malá plakala vždy, když se jen s někým pozdravila, natož aby si s někým povídala. Bylo jedno, jestli byla v kočárku, nebo v nosítku.
Natálka byla od malička hodně uplakaná. Přes den plakala téměř pořád a moc nespala. V kočárku zpočátku vůbec být nechtěla, tak tedy přešli na nosítko, kde Natálka spala, ale jen když Katka chodila, jakmile by si sedla, nebo se zastavila, byl pláč.
V noci dcerka spala, což Katce dávalo sílu “přežít” den. Ano, opravdu dny přežívala. Bála se jít ven, aby někoho nepotkala, kdo by na ni promluvil a malá by zase propadla v zoufalý pláč a nebyla k utišení.
Její představy, jak se bude s kočárkem procházet, zajde s kamarádkou na kafíčko, vzaly za své.
Byla tak zoufalá a bezmocná, že se u ní objevila i myšlenka, zda by nebylo lepší dát malou k adopci.
Katka chtěla vyřešit a odbourat ten strach, který dcerka má, nervozitu, úzkost a svou frustraci.
Chtěla se cítit klidně, uvolněně a přála si, aby i Natálka byla klidnější a cítila se bezpečně.
Zhruba po měsíci od naší online terapie mi od Katky přišla tato zpráva:
Dobry den Lucko, ano, nějaké změny tam jsou. S malou jsme byli uz na menších výletech, jeli jsme do města sednout si do parku. Už dokonce chodím do obchodu a ona je úplne v pohodě v kočárku. Pořád teda na ni nikdo nesmí promluvit a sáhnout na ni, jinak se buď schovává u mě v náručí (to je ta lepší verze ) a nebo pláče. Ale určitě vidím zlepšení. Tím pádem už ani u sebe nevidím takovou frustraci, jako předtím.
Co jsme během odbloku zpracovávaly a čistily si můžete přečíst v tomto článku: Příběh z praxe – panický strach z lidí roční holčičky a vyčerpání maminky
OSOBNÍ PŘÍBĚH – JAK MÁLO STAČÍ K ANOREXII
Je až neuvěřitelné, kolik žen a dívek není spokojeno se svou postavou a kolik žen i mužů neumí přijímat sami sebe.
Kolik dětí i dospělých řeší spíše své nedostatky než přednosti. Kolik žen by chtělo mít menší/větší zadek, menší/větší prsa, jiné vlasy, ploché břicho, hubené nohy a mnoho dalšího. Chlapi zase větší svaly, žádný tuk navíc, vyrýsované břicho…a je to mnoho, co bychom na sobě chtěli jinak.
Není divu, že být štíhlá, mít ploché břicho a mít prsa je pro mnohé ideál krásy. Stačí si otevřít bulvár, Fb nebo IG, kde narazíme na fotky, jak paní X má už 6 týdnů po porodu ploché bříško, jak jiná dáma má zvětšená prsa a konečně se cítí jako žena. Když některá bříško má, tak vznikají spekulace, jestli není těhotná, když zveřejní někdo fotku v plavkách v s ne úplně dokonalou postavou, okamžitě se zvedne vlna kritiky, jak se takhle může prezentovat, a tak málo kdo je se svým tělem opravdu spokojený.
A někdy stačí „málo“ a problém s názvem anorexie nebo bulimie může být na světě. A jelikož mi v poslední době přibylo na kineziologii několik mladých slečen, které mají problém s jídlem, rozhodla jsem se jít „ven“ se svým příběhem a zkušeností s anorexií.
Celý příběh si můžete přečíst zde >>>>.
Petra se ke mně na kineziologii objednala kvůli alergii na prach a pyl, která se u ní projevovala ucpaným nosem.
S věkem se alergie horšila a Petra si musela do nosu neustále stříkat nosní spreje, aby mohla volně dýchat.
Během terapie jsme mluvili jsme o tom, jak Petra žije, co má ráda, co jí naopak v životě vadí nebo vadilo a Petra začala vyprávět o svém dětství.
Poté jsme s Petrou přešly k odbloku a pracovaly na tom, abychom našly příčinu toho, co v životě nemůže rozdýchat, co jí brání užívat si naplno a dávaly jsme záměr, aby Petra cítila lehkost a uvolnění v nose a celém těle.
První dva dny po odbloku měla Petra průjem a noční můry. Pozn. může se stát, že se po odbloku člověk cítí chvíli hůř, je to tím, že v těle probíhají změny a tělo se čistí, ale nebývá to pravidlem.
Od třetího dne to bylo čím dál lepší a po 14 dnech byl nos čistý a Petra mohla volně dýchat i bez kapek a jiných léků na alergii.
Co jsme s Petrou řešily a odbourávaly si můžete přečíst v tomto článku Konečně rok bez antibiotik.
Sama jsem si tímto kdysi prošla. Nebyl večer, abych si nevzala prášek na alergii, protože jinak bych se ráno probudila se slepenými oči a ucpaným nosem. Časem oči byly dobré, ale bez kapek do nosu jsem nefungovala. Už mě pálila sliznice, jak jsem si pořád do nosu stříkala, ale pocit plného nosu jsem nesnesla.
Tehdy jsem si alergie odbourávala také pomocí kineziologie, jen jsem potřebovala více sezení a už roky žádné prášky ani kapky nepotřebuju.
Mnoho věcí máme ve své hlavě a máme moc je změnit.
Maminka Kamila se ke mně objednala na kineziologii s 9letým Ondrou, který měl „noční nehody“ cca 1x měsíčně, ale jelikož se to stupňovalo a poslední dobou to bylo tak 3x týdně, rozhodla se s tím něco dělat.
Podobně na tom byla Ondrova mladší 6ti letá sestra, která v podstatě od odplenkování přes den, neměla v noci plenku suchou.
U nočního pomočování bývá velmi často příčina psychosomatického rázu. Děti si neumí poradit se svými emocemi – jsou přehlcené a dochází k somatizaci psychického stavu.
Zde krátký úryvek z článku od psycholožky Katarzyny Schierové:
Za pomočováním dětí může být nervozita rodičů.
Pokud emoce člověka začnou přerůstat, do jejich zvládnutí musí zapojit i tělo. Například z nervózní maminky děti může bolet břicho, nebo se jim zpotí dlaně. Tento stav nazýváme somatizací psychických stavů.
„Proto se děti nezvládající okolní problémy mohou v noci pomočovat, školáci trpí bolestmi břicha a ti ještě starší trpí na bolesti hlavy. Ačkoli tyto symptomy komplikují život, somatizace není nemoc. Nemocí se stává, když dojde k poškození orgánů. Psychosomatická onemocnění jsou považována za napojená na naše emoce. Jedná se o alergie, atopickou dermatitidu, revmatoidní artritidu, astma. Všechny choroby se mohou vyskytovat už u malých dětí.“
Dítě a matka funguje jako spojená nádoba
Pokud se například alergie vyskytne u velmi malého miminka, příčina jejich potíží by se dala vystopovat u matky. Podle psycholožky matky a děti spolu fungují jako spojené nádoby. „Co cítí matka, cítí i její dítě. Z výzkumů i praxe vím, že při léčení psychosomatických onemocnění dětí je dobré začít léčit souběžně i jejich maminky,“ zdůraznila k potížím, které mohou pramenit u maminek.
U Ondry byly příčiny také doma.
Mezi rodiči to nefunguje, oba často křičí jak na děti, tak mezi sebou, maminka se snaží pracovat sama na sobě, aby to neodnášely děti, proto i ona ke mně dochází na terapie, aby svůj vztek neventilovala na děti, tatínek má pocit, že on dělá vše správně a řešit nic nechce. Je velmi výbušný a za svoje chování obviňuje druhé.
Mezi rodiči to vlastně nefungovalo nikdy. Když Kamila otěhotněla, manžel odešel a Kamila zůstala sama.
Ondry začátek nebyl vůbec jednoduchý, jelikož se narodil omotaný pupeční šnůrou a přidušený. Lékaři ho museli rozdýchávat a ihned převést na Jip.
Kamila byla zoufalá a bezmocná. Psala ještě ten den manželovi, co se stalo, ale ani v této chvíli ji nijak nepodpořil a nepodržel.
Celý Ondrův příběh a to, co jsme čistili v odbloku, najdete v tomto článku – Odbourání nočního pomočování u 9letého Ondry.
VZTAHY
Přeji i vám láskyplný vztah sám k sobě.
Příběh z praxe – strachy a úzkosti 4leté Verunky z odloučení ve školce
Odloučení je pro mnoho dětí náročné.
Každé dítě potřebuje jiný čas, kdy je na jakékoliv odloučení připravené a mnoho dětí má z odloučení velké strachy. Často po dětech chceme něco, na co ještě připravené nejsou a dost často je to i školka. Děti jdou do nového prostředí, které neznají, jsou tam s lidmi, které neznají, s dětmi, které jim třeba nesedí a nemají jinou možnost, než si zvyknout. Samozřejmě velmi záleží na přístupu učitelek a také velmi často na nás maminkách, jak my samy toto máme zpracované. V neposlední řadě samozřejmě na daném děťátku, zda je připravené, vyzrálé…
A nástup do školky byl velmi těžký i pro 4letou Verunku a její maminku Tamaru. Verunka ve školce prožívala veliké úzkosti a hlavně moment toho odloučení byl pro ni velmi náročný.
Jelikož časem se to nelepšilo, ale naopak horšilo, přišla mi od Tamary tato zpráva:
„Dobrý den Lucí, velice mě zaujal váš článek o Nikolce a strachu. – Mám podobný případ. Dcera v prosinci oslaví 4 roky. Od září začala navštěvovat Montessori školku. Bohužel její adaptace je velmi těžká. Je velmi citlivá, až přecitlivělá a troufám si říct, jsme na sobě hodně závislé. Ve školce pláče za maminkou, nejí… Často má zánět močových cest ( jsem si jistá, že je to psychické, i když náš pediatr mě ujišťuje, že dítě ve 3 letech nemůže mít žádný stres), takže je chvíli ve školce, týden minimálně doma a takhle stále dokolečka ( i jiné nemoci).
Ten návrat do školky je stále stejný, plačtivý. Jedna z paní učitelek nám namíchala Bachovky, brali jsme obě dvě tři měsíce a řekla bych, beze změny. Nechce od té doby ani být sama u babičky a to už tam před nástupem do školky klidně spala celý víkend. Když je manžel doma, já odejdu do koupelny nebo vyhodit koš, začne plakat za maminkou. Začátkem listopadu jsem navštívila paní, co se zabývá kineziologií u nás v Lounech. A i když na sobě usilovně pracuji, skoro žádná změna. Můžete pomoci Vy?
Jelikož Tamara bydlí daleko, domluvili jsme si online konzultaci, součástí které je odblok, díky kterému najdeme příčinu (nebo jednu z příčin) daného problému a můžeme ji odbourat či zmírnit.
Co vše jsme s Tamarou během online konzultace čistily a urovnávaly, a jak to pokračovalo ve školce s Verunkou se dozvíte v tomto článku Příběh z praxe – strachy a úzkosti 4leté Verunky z odloučení ve školce
V odbloku jsme se dostali zhruba do jejích 5 let, kdy Dita byla sama doma, i když sama být nechtěla, jenže musela, protože maminka jela asi nakoupit. Ptala jsem se jí, jestli řekla mamince že chce s ní, řekla že ne, protože jí stejně nikdo neposlouchá.😔🖤Seděla sama ve svém krásném pokojíčku, kde měla plno hraček, ale neměla si s kým hrát, byla tam sama a byla často sama. I když byli rodiče doma, posílali jí do pokojíčku si hrát, ale oni si s ní nehráli.Ptala jsem se jí, jak se v tom pokojíčku cítí a jaké má pocity a zda se tam sama nebojí – nebála se, ale cítila pocity smutku, samoty a připadala si odloučená, měla pocit, že jí nemají rádi, a že na ní nezáleží. Byla zlomená a věděla, že s tím nic neudělá.💔💞Toto jsme upravili tak, jak Dita potřebovala. Chyběl jí pocit přijetí, lásky, sdílení a radosti. Viděla maminku, jak se na ní směje, obejme ji a jak si spolu hrají. Dita cítila radost, klid a štěstí a hlavně cítila v tu chvíli, že maminka si to s ní užívá a má jí ráda.Na konci odbloku v Ditě zůstal pocit klidu, radosti, štěstí a lásky.💞
Příběh z praxe – odbourání strachů a úzkostí ze samoty a odloučení 8 leté Nikolky
Na kineziologii se ke mně objednala maminka s 8 letou Nikolkou s tím, že Nikolka poslední týdny měla velký strach být sama, bála se jít i do školy, nechtěla být vůbec bez maminky a nechtěla být ani u babičky, kde normálně bývala.
Tento strach se vystupňoval, když se jí stal úraz na kroužku, kam pravidelně chodila. Nikolka tam upadla a zůstala v místnosti sama. Nikoho neviděla a v tu chvíli měla velký strach, že kdyby se jí zase zamotala hlava, nebude tam nikdo, kdo by jí pomohl.
Od tohoto zážitku se strach být bez rodičů zvětšil tak, že když měla jít do školy nebo k babičce, strach a úzkosti ji naprosto ovládly. Nikolka zvracela a šíleně ji bolela hlava. Nikolka je od malička úzkostnější – i doma se bála chodit sama na záchod, spí stále s rodiči, protože potřebuje jejich přítomnost, ale tenhle stav, když jí bylo špatně a vlastně nemoha nic, už vadil i jí samotné a chtěla s tím pomoci.
Během sezení jsem si napřed povídala s Nikolkou – je to skvělá, upovídaná holčička, hned mi začala vyprávět čeho všeho se bojí, co jí vadí ve škole a u babičky a všechno jsme spolu prošly.
Pracovala jsem s Nikolkou, chtěla spolupracovat, zvládly jsme společně odblok, při kterém si prožila své emoce i maminka a po třech týdnech mi přišla od maminky tato zpráva:
„Zdravím Vás Lucko, s Niki je to mnohem lepší, začala chodit do školy na dvě hodiny, postupně i těch 5 hodin, chodí i ráda k babičce a dokonce si sama začala říkat, že chce chodit pěšky domů a úplně sama. Poprvé taky přišla sama za mnou do práce, která nebyla daleko, ale dříve by tam sama nešla. Nebo se nechala vysadit autem kus od domu a došla sama domů. Je to neuvěřitelné, moc Vám děkuju.“
HONZÍK
ADÉLKA
Jsem opravdu vděčná, že můžu být součástí těchto uzdravování a děkuji za důvěru.
DANA
Během odbloku, který je součástí online konzultace, jsme vyčisti situaci, když ona jako malá Danuška plakala a potřebovala maminku, ale místo maminčiny náruče od ní slyšela větu: „Neřvi, nebo tě ostatní nebudou mít rádi“. V tu chvíli se cítila strašně sama, potřebovala se pomazlit, ale maminka se zlobila, čapla ji za ruku a spěchala s ní pryč se slovy, co si pomyslí sousedi, že takhle řve…
Danuška měla pocit, že na ni mamince nezáleží, že je sama, a že za to jak se k ní maminka chová, si vlastně může sama, a že je na obtíž. Snažila se zastavit pláč, ale nešlo to, tak vzlykala aspoň potichu, aby se maminka nezlobila.
ANETA
Během prázdnin mě požádala o online konzultaci Aneta , která měla před svatbou, ale cítila, že to není ONO. Vztahy nevycházely a Aneta cítila, že v tom je něco víc.
Tušila, že to souvisí se vztahem s jejím otcem, protože ten v jejím dětství emočně chyběl.
Uvědomila si, že podvědomě hledá tátu ve svých partnerech, co samozřejmě nemohlo dlouhodobě fungovat, protože Aneta chtěla partnera a ne náhradu za tátu.
Pracovali jsme na záměru, aby se dokázala emocionálně odpoutat od táty a věřila v sama sebe.
Zprvu jsme si povídali a hledali souvislosti s tím spojené, pocity a emoce, díky kterým jsme přešli o odbloku. Dostali jsme se zhruba do jejich 5 let, kdy cítila od rodičů velkou křivdu, ublížení a nepochopení. Navíc na ni byla hozena ohromná zodpovědnost za mladšího sourozence.
Toto jsme vyčistili a zhruba měsíc od odbloku přišla tato zpráva:
„Luci, co se týče emocionálního odpoutáni od táty, tak tam vidím změnu jako blázen, fakt super! Neskutečně mi ten odblok pomohl. Vidim to teď úplně jinak, hlavně to cítím úplně jinak.
Hodně jsem se díky tomu odprostila od takových těch psychických i fyzických potřeb, co souvisely s tátou.“
A JAK ONLINE KONZULTACE PROBÍHÁ?
Zpočátku si o daném problému povídáme a pokládám otázky tak, abychom našli souvislosti k danému tématu a šli více do hloubky, protože pak se dostaneme k tomu, co je vlastně pod tím prvotním problémem a co je potřeba opravdu řešit.
Během povídání mluvíme hodně o emocích a pocitech a potom přecházíme k odbloku – dotyčný se uvolní, pohodlně se usadí a zavře oči. Já ho vedu, naladím se na něho a právě pomocí daných pocitů a emocí se dostáváme do situace, kterou dotyčný kdysi prožil a která souvisí právě s daným problémem.
Zážitek si projdeme a následně vyčistíme tak, aby se dotyčný cítil vždy dobře – uvolněný, s lehkostí, radostí, přijímaný, milovaný – dle daného záměru.
Tím, že odstraníme mentální bloky související s tématem, dojde v těle k uvolnění, vnitřnímu klidu a nalezení sama sebe.
JAKÁ JSOU ČASTÁ TÉMATA?
STRACHY všeho druhu, úzkosti, stresy, bolesti hlavy, problémy se spánkem, pocit, že nemůžu dál
Vztahové problémy – rodinné, partnerské, pracovní a také vztah sám k sobě, potřebu zavděčit se ostatním
Nesoustředěnost, roztržitost
Nezvládání emocí- vztek, zlost, nenávist, křivdy
V podstatě se online konzultací dá řešit vše, co nás trápí, stresuje, limituje a ovládá.
EVA
Dobrý den Lucie, myslela jsem na Vás o víkendu, chtěla i napsat, ale nechtěla jsem vás o víkendu zatěžovat prací. Musím konstatovat, že od minulého pátku tlak na prsou ustal a to i přesto, že teď budu řešit dvě velké kontroly v práci. Jestli je to navždy pryč, tak se skláním a moc děkuji. Je to zvláštní vnímat, že to fyzicky nebolí.
Ještě mne napadlo jedno téma, zda by šlo pomoci. Už roky se neumím zasmát jak se říká od srdce. Řekla bych, že asi vím, od kdy to mám. Nevím zda i tohle by se dalo řešit. Děkuji moc Eva
MARCELA
Posledním impulsem bylo, když v uplynulých dnech, kdy ráno sedávala na balkoně nebo v kuchyni, ještě když děti spaly, začala cítit silné bušení srdce, začala se třást a cítila nepříjemní pískání v uších vždy, když už věděla, že je čas jít děti budit.
To pro ni bylo zlomové, protože tento stav ji naprosto pohltil a zároveň vylekal a věděla, že už s tím musí něco dělat, nebo se z toho zblázní.
Po měsíci od ní přišla odpověď na mou otázku, jak se jí daří a zda úzkost, tlak na prsou a pískání v uších odezněly:
„Ahoj Luci, myslím na tebe denně s tím, že už tomu všemu musím hodit textovou podobu. Dokonce jsem to včera vyprávěla manželovi, jak je to zázračný a jak to funguje. A vlastně jsem i čekala nějakou dobu od našeho setkání, abych si to vyhodnotila. A JO, jednoduše, je to zázrak, fakt to funguje!“
Zde si můžete přečíst celý článek o tom, co Marcela prožívala a co bylo jedním ze spouštěčů těchto úzkostných stavů.
Článek zde – Dětský křik a hluk jako spouštěč úzkostí.
VĚRA
Poprosila mě tedy o online konzultaci s tím, že by chtěla urovnat vztah s dcerou a chtěla by k ní změnit svůj přístup.
Hledaly jsme příčinu daného nastavení.
Během online konzultace jsme dělaly odblok, během kterého jsme se dostaly zhruba do Věrčiných 4let, kdy zažila se svou maminkou situaci, ve které cítila pocity ublíženosti, méněcennosti, studu a velké lítosti. Navíc nechápala, proč je na ni maminka zlá a automaticky jí naběhlo, že si za to asi může sama.
Po třech týdnech mi přišla od Věry tato zpráva:
„Dobrý den Lucko,
ráda bych pokračovala v tom co jsme začali na konci dubna..
Hned následující den jsem v práci přestala mít průjmy, které mě předtím trápily dá se říct každý den.
O víkendu jsem poslala žádost o práci v nové firmě, včera jsem řekla vedení u nás na firmě že budu končit a v pátek jdu na pohovor..
Opravdu velké změny cítím a ráda bych pokračovala…“
JIŘÍ
Tuto zprávu mi poslala manželka Jiřího zhruba po dvou měsících od našeho sezení.
DAVÍDEK
„Dobrý den Lucko, já Vám to musím napsat. Hned od úterý je Davídek jako vyměněný. Déšť zvládá. Už se tak nebojí. Neskutečný viditelný posun. I okolí ho vnímá, že je více usměvavý. Sám říká, že se cítí skvěle. A též všem říká, že to povídání s ručičkama bylo divný, ale pomáhá to. Moc Vám děkuji, určitě se ještě ozvu. Jitka.“
SAMUEL
„Byla jsem z toho vyřízená dva dny…ale hodně se mi ulevilo. Když jsem to večer vyprávěla doma muži, s tím, že se mi strašně ulevilo, syn reagoval slovy: „mami, mě taky“…. byla jsem dost překvapená…
Syn je teď mnohem šťastnější, už se tolik nevzteká, faktem je, že i my už doma tolik nekřičíme a muž se taky zklidnil… je teď asi hodně na nás aby to tak zůstalo a sama za sebe proto udělám maximum
Bylo pro mě i důležité slyšet naše fungování ze synových úst… zrcadlo bylo kruté, ale mělo smysl…
Chtěla jsem vám moc poděkovat… ani nevíte, jak jste nám pomohla…
S úctou Jarka.“
VERONIKA
Bohužel se už přidávaly panické ataky, a když měla Veronika mluvit s muži, třásla se, bála se cokoliv říct s tím, co si o ni pomyslí ten druhý.
JANA
KLÁRA
NATÁLKA
Když viděla, jak se ostatní holčičky radují, utekla do malého domečku, kde v koutě plakala. Bylo jí moc líto, že si nemůže hrát s nimi a vyměňovat prstýnek, protože žádný nemá. Po chvíli za ní přišla maminka a ptala se, co se stalo. Natálka jí řekla, že je jí líto, že nemá prstýnek a ostatní ho mají a maminka ji odpověděla, že přeci dostala jiný dárek a místo toho, aby byla ráda, tak tady bulí. Trochu jí vyndala a řekla, že vlastně nemá důvod brečet.Natálka tam byla sama, ani jedna z holčiček nepřišla a nejvíc ji mrzelo, že maminka se ještě zlobí a nechápe její pláč a smutek. V tu chvíli má pocit, že je ta nejhorší, protože by přeci měla by být vděčná za „velký dárek“ a místo tady brečí……
Tento zážitek jsme vyčistili a Natálka se po pár týdnech začala cítit lépe. Po dvou sezení dokázala se svým strachem pracovat a už ji tolik neovládal.
PAVLÍK
Pavlík je šestiletý autista. Měl velký problém začlenit se do kolektivu. Byl v první třídě speciální školy a nesnesl své spolužáky. Vadil mu sebemenší kontakt se stejně starým dítětem. Vadilo mu, když si k němu spolužák sedl, chtěl být s ním, nebo se ho nějak dotkl.
Bylo mu dobře jen se staršími dětmi. Maminka s ním tehdy přišla, protože už nevěděla, co udělat proto, aby se nestranil spolužáků a byl ve škole spokojený.
Zpočátku jsme mluvily o daném problému a zkoušela jsem „pracovat“ i s Pavlíkem. Ale nechtěl na sebe nechat sahat a ani si povídat. Dala jsem mu tedy krabici s hračkami a začala jsem pracovat s maminkou. Jak viděl, že na ni sahám, okamžitě mě začal odstrkovat a maminku objímal, aby ji chránil.
Sedla jsem si k němu a mluvila s ním o tom, že mamince neublížím, že to dělám proto, aby mohl mít kamarády a cítil se ve škole dobře. Poslouchal mě a když jsme opět začali, chvíli nás nechal, ale za chvíli zase začal maminku bránit. Znovu jsem si k němu sedla na zem a řekla mu, že rozumím jeho strachu a tomu, jak moc má rád maminku a chce jí ochránit, ale že teď s ní potřebuji pracovat a možná bude pro něho jednodušší, když se otočí směrem k oknu a bude si hrát a na nás neuvidí.
Zabralo to, Pavlík se otočil, bylo vidět, jak je mu to nepříjemné, já mu potvrdila, že vidím, že mu to vadí, ale že potřebujeme nějaký čas, abychom to zvládli, tak jestli to dokáže zvládnout i on a nechá nás pracovat. Odblok trval asi 45 minut a Pavlík si celou dobu hrál. Občas se po nás otočil, aby maminku zkontroloval a pak zase pokračoval ve své činnosti. Byl úžasný
Na druhé sezení přišla maminka už sama, s tím, že po prvním sezení byla znát velká změna.
Ve škole měli představení a seděli všichni na lavicích. Vedle Pavlíka si sedl spolužák, Pavlík se ošil, ale zůstal sedět. Dříve by utekl.
Při druhém odbloku jsme vyčistili vše potřebné a zhruba tři týdny na to mi maminka volala a říkala, že mluvila s Pavlíkovou paní učitelkou, která byla s dětmi na výletě. Pavlíka se chytl spolužák za ruku a on s ním šel. Všichni z toho byli v šoku a zároveň nadšení. Pro ni to bylo nejvíc, co Pavlík v tu chvíli dokázal.
Mně začaly téct slzy, protože v téhle chvíli si člověk uvědomí hodnotu a poslání této „práce“.
NAJDETE MĚ také na mém YouTube kanálu, na kterém jsou pro vás videa a rozhovory na téma rodičovství a kineziologie One Brain